Imp

Hodil tašku na postel a sesul se vedle ní. Byl unavený. Místo tramvají šel ze školy pěšky. Vlastně běžel. Měl takový vztek, že nemohl v klidu sedět. Cestou se vztek změnil v pocit hořkosti, nespravedlnosti a únavy.

Proč on? Proč mu imp rodiče nedovolí? Mají ho všichni ve třídě. No skoro všichni. Kromě Antona, který ho nemohl mít ze zdravotních důvodů a Julči, který byla stejně proti této technologii jako jeho rodiče.

Přeháněli to. Prý by byl závislý na internetu, sociálních sítích, přestal by používat mozek. Ale to je přece nesmysl. Kdyby to tak bylo, nepoužívali by imp ve škole.

Na dvě hodiny nemusí chodit protože při nich je imp potřeba. Místo nich dostává jen vypracovat domácí úlohu, pro který si informace najde starým způsobem. Vyhledání mu bude trvat minuty, zato spolužákům s impy jen zlomek sekundy. Jen jednoduchý impantát, malý chirurgický zákrok.

Netrpělivě vstal. Už na to nemohl myslet. Musí někam vyrazit. Ven do přírody. Nasedl na staré kolo a jel. I kolo bylo podle rodičů lepší staré. Tento boj o kolo s nimi vedl před třemi lety. Bylo po podobné jako nyní s impem. Tentokrát ale intenzivnější a rodiče neoblomnější. Tenkrát po mnoha žádostech a brigádách, kde si na elektrokolo z poloviny vydělal, rodiče povolili. Dnes byla jezdítka ještě populárnější. Elektrické koloběžky, tříkolky, kola i jiné částečně nahradily hromadnou dopravu. Ve spojení s impem a automatickým řízením jste si mohli po cestě pouštět přes imp film, nebo si videochatovat s kámoši. Jen on se vrátil ke starému kolu na lidský pohon.

Ve včerejší hádce máma poznamenala, že jezdítka s impíky jsou jako průvod zombíků. Musel se zasmát. Ano mají v něčem pravdu. Ale on by toto nedělal. Chtěl jen... Jen přístup k informacím pro učení. 

A taky pro trochu zábavy, jen trochu na uvolnění od učení. No možná proto, aby se necítil tak divně mezi ostatními. Nemůže to být špatné, když to mají všichni, pokrok se nedá zastavit. Proč to rodiče nechápou? Nebude z něho impík, kterého nezajímá reálný svět.

Jehličí a listy na polní cestě mu šustěly pod nohama. Les byl po suchém létě v hrozném stavu. Malé stromky ve školce za lesem pomáhal vysazovat. A teď je pomáhal zachraňovat. Schly stejně jako vzrostlý les, vlastně ještě víc. Dole na lesní cestě byla stará a rezavá cisterna. Hajný ji sem přivážel co týden. Neměl však čas na zalévání, tak to museli dělat dobrovolníci. Byl jeden z nich. Sešel dolů a vzal dvě konve. Naplnil je vovou a odnesl nahoru ke stromkům. Poléval jen ty zelené. Bylo jich méně než polovina.

Dnes tu byl sám. O víkendu se scházelo víc lidí. Ale víc jak pět jich nikdy nebylo. Na začátku v záchvatu iniciativy udělal internetové stránky na podporu lesní školky. Většina spolužáků stránku lajkla, ale přišla jen Marie. Marit, jak si nedávno začala říkat, taková byla její přezdívka na sociálních sítích.

Byla tu jen jednou. Dnes ji říkal, jak to tu vypadá. Divila se. Že stránku lajkuje pravidelně, aby o tom lidé věděli. Chtěla mu ukázat ohlasy, ale bez impu jí to nešlo. Pokrčil tehdy zklamaně rameny a zeptal se podrážděně, proč nikdo nepřišel, když o tom ví. Měl Marit rád, před nějakou dobou přemýšlel, že jí pozve na rande. Ale od doby, co měla imp se mu vzdalovala. 

Zalil půl řady a posunul barevný kolík, kterým si značili, které stromky jsou zalité. Zrovna se protahoval, když uviděl Marit. Než ho uviděla, pohybovala se hodně váhavě.

"Je to tu strašné. Proč se to nezalévá víc?" Měla slzy v očích. Nevěděl jak ji utěšit, cítil stejný smutek.

Naplnil ji konve do poloviny a sobě plné.

"Nejsou lidi a vody taky moc není." Pokrčil rameny. "Tím, že se lajkne stránka se stromy nezachrání."

Pomalu stoupali po svahu. Ukázal jí, které stromky zalévat. 

"Myslela jsem, že tu bude plno lidí,vždyt o tom ví nejmíň stovka lidí. Celá naše třída..."

"Z nich jsi tu jediná. Ještě chtěla Bi.. Beata." Chtěl  žíct Biona, jak Beatu předívali. "Ale má alergii na prach, po chvíli to vzdala. Za chvíli přijde dědek."

"Dědek?"

"Říká si tak. Musí mu být snad sto, polije jen pár stromků, ale bývá tu od pondělí do čtvrtku."

Než se vrátili s dalšími prázdnými konvemi byl tady. Seprané šaty ladily s neupravenými vlasy. Jen jeho oči byly jasně zářivé. 

"Á, mladí. To je dobře, já tomu dnes moc nedám. To sucho mě ničí stejně jak ty stromy. Držím s nimi basu. Ale za mého mládí. Měli byste mě vidět."

Dědek začal vykládat o časech pradávných. Měl jeho příběhy rád. Líbila se mu doba o které mluvil i zaujetí s jakým stařík mluvil.

Měl živé oči, lesklé vzpomínkami.

Zato Marit měla pohled prázdný. Ztratila se do světa sítí. Po chvíli se probrala.

"Já už musím. V klubu mají úžasnou skupinu. Pusť si im..." Zamumlala omámeně. Pak si uvědomila že on ho nemá.

"Promiň." Řekla provinile. "Nechceš jít taky?"

Zavrtěl hlavou. To už se Marit vydala na cestu. Chtěl ji zastavit, připomenou ti, že sem přišla kvůli stromům. Mrzelo ho, že nelituje stromy, které nezalije, ale toho, že lituje jeho, že nemá imp

Dědek ho zadržel.

"Nech ji. Je to silnější než ona. TAM je jiný svět. Když nereaguješ, jako bys nebyl."

"Rychlé emoce." Zašeptal.

"Copak to?"

"No... Tak tomu říkali mí rodiče, když jsme se hádali o imp. Tvrdili, že lidé závislí na síti začnou na vše rychle reagovat, u ničeho nevydrží. Musí mít změnu..."

"Ještě ho chceš?" Zeptal se dědek a zapíchl do něj nepříjemně své jasné živé oči.

 "Já... Asi ano. Jen... Jen si to ještě rozmyslím." Ta kapela musea být úžasná. Viděl jak Marit pohybuje hlavou v rytmu, zatímco její automatické jezdítko ji odváželo pryč.