Kompatibilní

Vonělo to tu papírem, fantazií a tajemnem předchozích věků. Rozhlédla jsem se. Staré dřevěné skříně a police plné knih. Byla to malá knihovna ve starém, historickém domě. Ano sen asi knihy v dnešní době patří. 

Být knihovnicí byl  můj sen od malička. Sen, který se nikdy neuskutečnil.

Škoda, bylo by mi tu dobře. Podvědomě jsem si stáhla rukáv, aby nebylo vidět zlaté tetování na paží, které skrývá přístupový čip. Bylo tu jen pár starších lidí a jeden mladík. 

Knihovnice se na mě povzbudivě usmála. Mohla být mého věku.

"Chcete poradit?" Zeptala se přátelsky.

Jen jsem zavrtěla hlavou a zamumlala, že se jdu porozhlédnout. Rychle jsem zapadla mezi police a začala si číst tituly knih. Aldiss Nonstop. Náhoda mě zavedla ke sci-fi. Kdysi mé oblíbené. Vlastně i teď. Jen jsem na čtení neměla čas.

Vzala jsem knihu do ruky. Byla ohmataná a papírové desky se začínaly třepit i pod igelitovým obalem. Určitě to není moc výnosné v dnešní době. Vše je na internetu. Vše obsluhují roboti, dokonce i v h-marketech. Až na jednu dvě prodavačky pro ty, co raději k obsluze člověka. Bylo jich čím dál méně .- roboti jsou rychlejší, odborně poradí, a za jejich obsluhu se neplatí poplatek. Jestliže si lidé nedají dovézt zboží do domu.

A také lidé už málokdy chodí ven. Hlavně v čase epidemií. I práce je domácí záležitostí. Dělnickou práci odvede lépe robot. Na opravu strojů si robot také vystačí. Když ne, napojí se něj technik z domu.

Bylo mnoho úředníků a správců všeho možného. I já bývala jedním z jich. Mizerným úředníkem a ještě horším správcem. A na podnikání jsem nebyla nikdy.

I to se změnilo. Dnes stačí navrhnout výrobek, udělat si prodejní stránky a vše ostatní je už na úřednících a správcích.

Internet se stal živoucí realitou, kde se odehrávalo vše. Lidé si museli nechat voperovat čip, aby mohli mít plný přístup. Aby se internet propojil s jejich mozky a našel vždy ty správné stránky. 

Vše se stalo naráz s vynálezem VUI. Virtuální umělé inteligence. A pak stačilo jen několik let a programování se změnilo. Zvládl ho každý, stačilo se čipem připojit a zadat seznam požadavků.

Jen občas se systém neudělal co měl. Pak stačilo jemné přenastavení. Nepatrný zásah do jádra systému. Ale to už neuměl každý. Jen ten, kdo byl kompatibilní.

Jako já. Jak jsem k tomu přišla? Nijak. Podle mě je to nějaká dysfunkce mozku, která více rozumí počítačové inteligenci, než té lidské.

VUI se učí od lidí, učí se jejich požadavky, jejich reakcemi. Lidé občas jsou divní, neví co chtějí a když jim to někdo dá, tak se vyděsí sami sebe, co to chtěli.

Tyto stavy VUI matou. Tedy mátly, velmi často. V začátcích bylo korekcí kompatibilních potřeba mnoho. Dnes už jen výjimečně. Jako dnes. Už je to půl roku, co jsem byla povolána. Spíš jsem myslela, že už mě nechtějí, že už VUI je tak inteligentní, že už není co ho učit.

Když mě dnes povolali, vydala jsem se sem. Tady prý vznikl problém. Nechápu, proč to nemohu řešit z domu. Přístup k VUI je přece všude stejný.

Mám se připojit za půl hodiny. A tak tu stojím mezi regály a přemýšlím, zda život bez počítačů nebyl lepší. 

Je tu klid a mír, je slyšet jen tichý hovor dvou starších návštěvníků.

"Já už tam nechodím vůbec. Je to čím dál divnější. Naposledy jsem si jen chtěl upravit dodávku potravin a byl jsem tam skoro celá den."

"Jo, jako by to lidi vysávalo. Slyšela jsem, že ti, co to chtějí měnit zemřou. Nebo se už neodpojí."

"Jo uměli to jen kompatibilní, ale těch už je málo."

Uvědomila jsem si, že jsem v síti nebyla už několik měsíců. Prostě se mi nechtělo.

Nechtělo? Proč si to nalhávám. Po posledním připojení jsem měla děsivé sny... Možná proto otálím a místo práce tu koukám na knihy. 

Hovor návštěvníků se stočil ke knize, kterou si jeden z nich vybral. Možná jejich předchozí hovor taky patřil ke knize, nebo mají jen bujnou fantazii pod vlivem příběhů z knih.

Mé nostalgické já, které chtělo žít ve světě bez počítačů se zamyslelo. Možná je to podivná doba, ale je snadné v ní žít. Je málokdo pracuje víc než několik hodin v měsíci. A kromě epidemií, kterým se dá vyhnout pohodným pobytem doma, nemá člověk nic na starosti. Opravdu bych chtěla měnit? Musela bych dělat ty nudné práce, které mi vůbec nešly. Epidemie by byly také a vyhnout se jim by nebylo jednoduché. A kdo ví, co ještě by lidé vymýšleli když by neměli to co dnes.

Stačí mi jen malé rozhlédnutí a vím, kde mají terminál.

Počkám, až se tím směrem nikdo nedívá a přistoupím k němu. Můj čip pod kůží začne svítit. Stačí přiložit ruku blíž k čidlu a zavřít oči. 

VUI se za tu dobu, co jsem tu nebyla změnil. Vypadá to tu reálněji, než v realitě. Sbírám síly na požadavek přístupu k jádru. Co když jsou ty řeči pravdivé? 

Vydechnu. Musím se rozhodnout. VUI na mě po mě chce požadavek. 

"Přístup k jádru." Spíše cítím, než slyším svůj požadavek. Te%d už není cesty zpět.