Šutr 30 - Epidemiologický tým

Epitým si udělal základnu v přistávacích budovách. Vyčistit a zkontrolovat budovu nebylo tak obtížné jak předpokládali. Bylo to jen několik prostých místností s minimem nábytku. 

Při práci viděli, jak je domorodci z povzdálí sledují. Nepřišli však blíž. Neomezovali je, ale ani jim jinak nepomáhali. Seděli v tom svém transportním stroji a dívali se na to co se kolem přistávacích budov děje.

Měli dovézt zadržené muže z Domoviny ráno. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a ještě se nic nedělo. Nedali ani vědět, že se opozdí.   

V týmu jich bylo pět. V ochranných oblecích vypadali v šedivé krajině jako mravenci zkoumající kus neobvyklého předmětu, který našli. A taky se tak cítili. Snažili se myslet jen na práci, provést ji rychle dobře a hlavně bezpečně. Všichni viděli záznamy o nakažených lidech z Delty.

Vzali už vzorky v okolí. V automatické laboratoři probíhaly testy. Zatím nic zajímavého nenašli. I když ke sbírání vzorků používali automaty, začínal je pobyt na planetě zmáhat. Ochranné obleky byly nepohodlné a těžké.

Z okna byl dobrý výhled na přístavní plochu.  

„Neměli bychom jít za nimi?“ Zeptal se jeden člen z týmu. Byl tu nejmladší. Nebyl ještě zvyklý, že místo adrenalinu, který většina od této práce očekávala, zažije rutinu a nezáživná čekání na výsledky. A také spoustu nařízení a zákazů.

„Nemůžeme,“ Jana byla naopak nejstarší ze skupiny, trochu záviděla nováčkovo nadšení.

„Máme obleky, nemůže se nám nic stát, ani jim.“ Byl neústupný.

Jana vzdychla „Nejsme tu na návštěvě a nejsme tu vítáni. Nemůžeme jen tak porušit dohodu. Nevytáhneme odtud paty. Je to i kvůli naší bezpečnosti.“

„Ale…“

„Nevíme ani co by nás čekalo při nedodržení dohody.“

„Co já vím, je to zemědělská planeta. Nejspíš bychom za trest museli okopávat tu jejich barutu.“ Zavtipkoval další ze členů týmu.

„Nebo ji jíst. Já to jednou zkoušel a nikdy více.“

„Tak dost. Už jsou tady.“ Jana ukázala ven. Právě přistával další z transportérů domorodců. Vyšli z něj dva muži. Vypadali trochu vratce a vyčerpaně. S nimi vyšla žena. Nevypadala jako domorodec. Měla teplé oblečení z Domoviny, tak jako muži.

„To bude Alna,“ zadívala se Jana do komunikátoru na informace. „Ta by nám mohla pomoci.“

„Naši je na na druhé straně planety. V místě, kde je velké jezero, vlastně jediná zdejší vodní pocha. Místní mu říkají moře. Byli napadeni rostlinami. Po západu slunce rostliny chytají vše živé, co kolem nich projde. Největší zvíře je tady velikosti krysy.

Predátorky útočí na vše, co se hýbe. Zasáhnou oběť lepkavou látkou, která oběť znehybní a pak ji omotají listy a pomalu stráví. Masožravky. Bylo od nich pěkně hloupé pohybovat se v cizím prostředí bez průvodce.“

Seděli v jedné z místností, kde si Janin tým zřídil základnu, jak Alna mluvila, odebírali mezitím všem třem vzorky.

„Co vlastně způsobilo, že jste tady?“ zeptala se Alna Jany. „Tato planeta zrovna nepřekypuje životem. Spíš bývá označována za nudnou.“ Věděla, že informace mohou být tajné. Tušila, že situace má něco společného s modrou pavučinou. Profesor v ní viděl velký potenciál a chystal se s ní experimentovat. Měla neblahé tušení, že to neskončilo dobře. Nedovedla si však představit, že by tyto experimenty skončily takovouto vojenskou výpravou.

„Nic nebezpečného ani nakažlivého tu není. No možná ty rostliny u moře a to, že je tu zima…“ Pokračovala, když ji nikdo neodpověděl.

„Pracovala jste s profesorem Pooem?“ zeptala se Jana.

„Ano pracuji s ním, jsem součástí jeho týmu.“ Nelíbil se ji minulý čas, který Jana použila. „Je něco s profesorem? Stalo se mu něco?“

Jana a další z týmu, který s ní pracoval, se na sebe podívali.

„Na klinice propukla epidemie. Všichni jsou mrtví.“ Řekla zdráhavě Jana.

„Všichni? Vždyť… Profesor má jedny z nejpřísnějších předpisů…“

„Možná proto se nám podařilo epidemii zvládnout. Z kliniky se ven dostali jen dva nakažení zaměstnanci. I tak to znamenalo karanténu padesáti lidí.“

„Víte co to způsobilo? A proč jste zamířili zrovna sem?“

„Pojďte se podívat.“

Jana Alně ukázala obraz tkáně protkané modrými žilkami. Vlákna nebyla tak rovná a tenká jako u modré pavučiny, alespoň ne u té původní. Tato vypadala nějak zmutovaná.

„Nás sem jen poslali a máme hledat tohle. Potřebujeme nejprve vzorky té rostliny u moře. Kvůli těm dvěma.“ Pokývla k předaným mužům. Jana věděla, že by si ji měla opatřit sama, ale cestovat přes celou planetu a zachovat veškerá bezpečnostní opatření bylo skoro nemožné. I když tam nejspíše budou muset, když nic nenajdou tady.

„Půjdu pro ni, i já jsem na ni zvědavá.“ Nabídla se Alna.