Šutr 22 - Zábavní park

Pomalu prolétali nad planetou. Kromě skal, polí a vesniček s jednoduchými stavbami neviděli žádnou výstavbu. Soustavou prolétali pomalu, stínili veškeré vysílání. 

Nečekali žádné moderní vybavení, ale podle toho, co viděli, měli pocit, že se ocitli ve středověku.

Pole obdělávaly stroje. Pohybovaly se systematicky, téměř uspořádaně, nebylo však poznat, jestli stroje pracují automaticky, nebo je řídí lidé. Ve vesnicích viděli hloučky primitivně oděných domorodců, také v kopcích kolem vesnic.

„Nechápu, kam mohlo tolik lidí zalézt. Před volbami jsem tu neviděl ani nohu.“ Lex pozoroval krajinu na obrazovce před sebou. Vedle něj seděl v křesle Greg a zamračeně se díval na obrazovku.

Lex pokračoval pohrdavým tónem. „Je tam vůbec jiná barva než hnědá a šedá? Vypadají jak červi v blátě. Jak může někdo dobrovolně zůstat v takové díře…“

„Mám tu výsledky,“ přerušil Lexův monolog Greg. „Na druhé straně planety je celá část neobydlená. Dokonce je tam nějaké jezero.“

„Určitě je taky hnědé.“

„Můžeme mít přísun vody, nebude nás nikdo rušit, až bude něco vystavěno, bourat to nebudou.“

„Jdeme se na to kouknout.“ vzdychl Lex. „Bude v tom nějaká past, když tam nejsou domorodci.“

„Nejspíš něco primitivního, s čím neumí poradit. Stačí dobré filtry, insekticidy a vše bude v pohodě.“

Lex jen pokrčil rameny. Připravovali se na přistání v modulu na planetě. Chtě se z toho vyvlíknout, Greg mu však nedal na vybranou. Hlavně mu pohrozil koncem přísunu financí. Po prohraných volbách se potřeboval trochu finančně zahojit.

Krajina byla podobná té na druhé straně planety. Chyběly tu jen pole s barutou a vesnická obydlí. Hory byly snad jen o trochu vyšší. V nížinách byla zem pokrytá hnědavou vegetací. Vody jezera, u kterého přistáli, měly temnou šedavou barvu. Na hladině i pod ní plavaly hnědé ostrůvky řas. Lex sešel za Gregem od přistávacího modulu k břehu jezera.

„Dámy a pánové, máme tu místní oceán.“  Greg rozpřáhl teatrálně ruce směrem k jezeru.

„Doprčic, fuj…“ zvolal Lex. Šlápl na rostlinu, ze které vytryskla mazlavá hmota. Snažil se ji setřít z kalhot a uvízla mu na rukavici. „Euu, ble.“ Přičichl si k husté tekutině zachycené na rukavici. „Smrdí to jak zvratky…“

„Moc nadšení nejevíš.“ Greg se kolem sebe rozhlížel o poznání radostněji než Lex.

„Nemyslím, že někoho do tohoto hnusu nalákáme…“

„Naši zákazníci chtějí soukromí, málo frekventované místo. Sem s mini manželky nepoletí. Nebudou je z prosluněné pláže u teplého moře kontrolovat, je to spíš výhoda… Kasina, herny, žádné zákony zakazující virtuhry, nebo pocitové příběhy… Které látky jsou tu zakázané? Žádné… “

„Zatím, teď jsou v Domovině. Budou je tlačit přijmout tyto zákony.“

„A kdo je bude kontrolovat? Domorodci?“ Zasmál se Greg. „Přijde skupinka umolousanců a vyzve naše hosty, aby se chovali podle zákonů? Už to vidím. Mohli bychom to mít jako atrakci pro pobavení.“ Greg se bavil touto myšlenkou ještě kus cesty po pobřeží.

„Výlety do primitivní civilizace. Ty chatrče na to budou ideální. Možná budou žebrat u cesty.“ Uchechtl se Greg. Pak ukázal k pobřeží jezera.

„Tady si představ komplex plně klimatizovaných hotelů. Kryté přístupy. Nemusíš vyjít ven, aby ses dostal někam dál… Z oken se budou moci v noci dívat na světelnou show, na temné obloze se budou ohňostroje obzvlášť vyjímat. A ve dne? Budou spát… Neuvidí z planety mnoho.“ ukázal o kus dál. „Velká hala pro virtuhry, křídlo s pocitovými příběhy. Tam nebudou okna, na co taky. Nehrozí, že by se někdo viděl kus tohohle… zapadákova. Veškerý luxus, jídlo, hudba, zábava…“

Lexovi se představa začala zamlouvat. Hlavně ty peníze co by z toho byly. Nakazil se Gregovým nadšením a tím jak v jeho řečech vše vypadalo snadně.

„Diskrétní, ne v centru, ale přitom stále v Domovině… Myslím, že se mi to začíná líbit…“

„Stavební loď přiletí zítra. Označíme polohu a pak to necháme na stavařích.“ Greg vytáhl z kufříku, který nesl oválný předmět. Položil ho na zem. Předmět ožil. Zavrtal se do zeminy a zablikal.

„Stavitel zmapuje terén, navrhne stavbu. Po jejím schválení odtud můžeme vypadnout.“

Lex pokýval hlavou. „Rád odtud vypadnu.“ Třásl se zimou a přešlápl z nohy na nohu. Měl pocit, že chlad a vlhko proniká přes jeho nepromokavý termokabát.

Stavitel dorazil druhý den, jak bylo dohodnuto. Dívali se na obrazovce, jak se přibližuje k planetě.

„Už vidím ten slogan. Pravé místo pro pravé muže. Dobrodružství na drsné planetě…. Jste unaveni životem? Místo pro vaši duši mimo civilizaci a přesto vám na dosah.“

Gregův proslov přerušilo spojení se stavitelovou lodí.

„Kde se to má stavět? Signál jsme nenašli.“ Muž na obrazovce byl malý a nervózní. Během řeči si třel nos a mhouřil oči, které těkaly všude kolem. Nebyl to typ, pod kterým si člověk představí člověka, který vytváří mohutné komplexy budov. Gregovi spíš připomínal ustrašeného úředníčka, ale věděl, že je schopný a nezdržuje se povoleními a občas i obejde předpisy. Udivovalo ho, že žádná z jeho staveb ještě nespadla. Vlastně jedna ano, ale to měla na starosti výbušnina – podle zdlouhavého vyšetřování tamní vlády. Přemýšlel, zda to byla teroristická akce, nebo za tím mohlo být něco jiného. Pak toho nechal a rozhodl se, že je to jedno.

„Včera jsem to sám instaloval.“ Zamračil se Greg a zadal počítači, ať signál najde. Chvíli počítač vyhledával. SIGNÁL NENALEZEN.

„Co to k sakru…“ Zadal znovu vyhledávání. Stejný výsledek.

„Je to na druhé straně planety, než jsou obchodní budovy. Je tam jezero. Jediná voda na této planetě. Zaletíme tam znovu.“

„OK, letím tam taky. Chci to místo vidět. V takové pustině jsem ještě nestavěl.“ Ozval se stavař otráveně.

Když přistáli u jezera, bylo poledne. I když na obloze nevisely těžké mračna jako obvykle, slunce jakoby bylo za málo propustným oparem. Začal foukat vítr. Byl studený a nepříjemný. Sychravost se jim dostávala pod oblečení.

„Hmm, hosté se asi moc procházet nebudou.“ Poznamenal Lex. „Nechceš doufám signalizaci hledat. Všechny ty šutry tu jsou stejné. Nevíme ani, jestli jsme přistáli na stejném místě.“

Greg se rozhlédl. Původně signalizaci hledat chtěl. Ale nemohl říct, jestli jsou na stejném místě. Krajina byla stejná, ať se otočil vpravo, nebo vlevo od jezera. Vzdychl.

„Dobrá tudy.“ Ukázal vlevo.

Sešli k jezeru a hodnou chvíli šli po pobřeží.

„Můžeme to dát tady, vždyť je to jedno.“ Reptal Lex otrávený opětovným výletem na planetu. Bylo mu zima a krajina mu naháněla husí kůži. Kdyby si měl vybrat dějiště hororu, tak by to bylo tady. „Mohli bychom to tu využít v nějaké hororové virtuhře.“ Zavrčel.

Greg se na něj podíval. Tušil, že to Lex řekl jen jako ironickou poznámku, ale nápad se mu vlastně líbil. „Začínáš uvažovat jako obchodník, není to špatný nápad… Dobře dáme to tady.“

Už se chystal z kufříku vytáhnout další signalizátor, když uslyšel Lexe.

„Fuj smrdí to tu.“ Greg se otočil na Lexe. „Zase rozšlápnutá smradlavá kytka?“

„Jo, ta původní. Smrdí to ještě víc. Musíme být blízko původního signalizátoru.“

Greg přešel k místu, kde byl Lex a rozhlídl se. „Uf, s tím smradem budeme muset taky něco udělat. Ty blbé kytky jsou asi důvod, proč se tu domorodci neusadili. Dovezeme něco zeleného a hlavně to co nesmrdí.“

„Není to nezákonné?“ zamračil se Lex.

„Ne když to schválí na planetě.“ Řekl ledabyle Greg. „V podstatě to samé jako se stavbou. Až bude hotovo, budou rádi, že je to tu.“

Lexovi se to nezdálo. Věděl, že zavlečení rostlin a zvířat na některé planety způsobily rozvrat ekosystému. Pravda, tady si to nedovedl představit. Mají tu vůbec nějaký ekosystém? Všechno se mu zdálo lepší než to co je tu teď. Na druhé straně jiné planety byly celé přetvořené a docela prosperovaly. Tady by to prospělo taky.

Po chvíli signalizátor našli. Nefungoval. To už uviděli i stavitele. Přiletěl z druhé strany a přistál nedaleko od nich.

„Opravdu tu chcete něco stavět? Proč tady?“ zeptal se udiveně.

„Výhodná poloha.“ Řekl Greg a dál už to nerozváděl.

Stavitel jen pokrčil rameny, „udělám vám pár návrhů.“ Řekl a šel zkoumat terén.

„Špatná baterie? To snad ne, a to mělo být jedno z nejkvalitnějších vybavení.“ Rozčiloval se Greg. „Blbej krám.“

„Co domorodci? Neobjevili se?“ zajímal se Lex.

„Á, ti ani neví, že jsme tedy. Neohlásili jsme se a loď má utajovací zařízení.“ Mávl nad tím rukou Greg. Nelitoval investice do utajovače, nebylo to poprvé, kdy se potají vetřel na méně vybavenou planetu. I technicky vyspělým planetám trvalo několik hodin objevit loď. A to o ní museli vědět a hledat ji. To samé zařízení měl i stavitel, pořizovali si jej společně po jedné společné z průšvihové akci.

V komunikátoru hledal další informace o pokaženém signalizátoru.

„Zajímalo by mě, proč nejsou i tady na této straně planety.“ Dumal dál Lex. „Ty smradlavé kytky moc neberu. Jsou to zemědělci, mohli to tu zorat, něco nasadit. Musí to být něco jiného.“

„Není to jedno? Já jsem rád, máme kus planety pro sebe.“ Greg se zamračil se nad daty, které nalezl v počítači. „Divné, baterka je zničená.“

„Neměli bychom jim to přece jen říct? Nemyslím, že by něco namítali…“ Pokračoval Lex.

„Nesmysl, čím později, tím lépe. Nezničí nejlepší stavbu planety.“ Greg vzhlédl od komunikátoru. „Ááá,“ protáhl se. „S necivilizovanými lidmi jsem jednal už mnohokrát. Dá se jim nabulíkovat všechno.“

„No nevím, jsou divní,“ zpochybňoval jeho optimismus Lex. „Nereagovali na moji kampaň.“ Řekl uraženě.

„Ále, tak to by bylo pro ně plus. To asi zas tak primitivní nebudou.“

Lex se zatvářil ukřivděně. „Na každé planetě, v každé společnosti někdo reaguje. Mám i studii. Třetina lidí se dá takto ovlivnit. Proč ne tady?“

Greg jen pokrčil rameny a zavelel k návratu na loď.

Stavitel je ze sychravého počasí pozval do přistávacího modulu, měl připravený návrh budov. Hotel i komplex pro virtuhry. Vypadalo to majestátně, Barevný hotel před modrým jezerem. Upravené okolí. Ve vizualizaci bylo vidět modré nebe a zeleň před hotelem.

„Krajinu a okolí jako toto v programu nemám,“ řekl sarkasticky stavitel. Jeho energické očka běhaly po vizualizaci. Rozkládal rukama a živě představoval svůj návrh staveb. Jeho nervozita byla ta tam. Lex si pomyslel, že by mohl být v centru úspěšným stavitelem, připadalo mu, že má talent.

„Vše je propojené. Nepředpokládám, že se budou chtít hosté courat venkem.“

„Jo to je rozumné.“ Zabručel spokojeně Greg.

„Je to moderní stavba. Má hezké tvary. Interiéry budou mít veškerý komfort.“

„Líbí se mi to.“ Na vizualizaci to vypadalo jako prázdninový hotel na pláži obklopený parkem. „Ale?“ Věděl, že to nebude jen tak. Vždy se našel nějaký háček. Tady nečekal nic jiného.

„Přístroje ukázali divné údaje…“ řekl stavitel opatrně.

Greg povytáhl obočí.

„Může to znamenat nestabilní podloží. Abychom měli jistotu, chtělo by to další průzkum.“

„Je nějaké riziko?“

„Není to problém, když je stavba v seismicky stabilní oblasti.“

„A tato oblast je stabilní?“ zeptal se Lex.

„No… Jako stabilní se považuje, když posledních padesát let není v oblasti seismická aktivita…“

„Což my nevíme…“ dokončil Greg.

„A co domorodci? Mohli by mít nějaké záznamy.“

„Možná. To bychom jim o našem záměru museli říct, a pak by s tím nemuseli souhlasit… Ne to by mohlo naše plány úplně… hmm zkazit.“

„Takže jdeme stavět…“  Pokýval hlavou lehkovážně stavitel a otočil se k odchodu.

„Ale, nebude to nebezpečné?“ Lex měl pořád pochybnosti.

„Předpisy jsou nadhodnocené. Víš o nějakém případě, kdy by se zhroutila budova kvůli seismické aktivitě?“

„No a co Landecie?“

„To byl jiný případ. Pohnul se celý kontinent. Doslova se propadl. Je to úplně jiný případ než tady.“

Lex rezignovaně vzdychl. Greg byl rád, že to vzdal. Nemohl mu dát příklad stavby na nestabilním podloží v seismicky aktivní oblasti, protože tu nikde nebyla… Alespoň o ní nevěděl.

„Co kdyby byly problémy s domorodci?“ zeptal se ještě stavitel.

„Hned mě kontaktujte, vyřídím to.“

Rozloučili se a oba moduly rychle přeletěly ke svým lodím.