Vlak

Připadalo jí, jako by ještě spala. V této časné hodině nebyly její smysly úplně probuzené. Mlha kolem a vzdálené pouliční osvětlení zastíraly starou cestu s výmoly a vše vypadalo pohádkově snové. 

Šeď a oprýskané nevlídné domy se proměnily v tomto osvětlení romantické chaloupky obklopené přízračným měkkým světlem. Vypadalo to tu jako v minulém století.

Už před nádražím zaslechla zvuk nastartovaného vlaku. Když vešla do vytopeného prostoru vaku, probrala se. Už nebyla ve snové pohádce, ale ve vlaku, který ji v tuto velmi časnou hodinu poveze do práce, do obyčejné kanceláře. Veškeré kouzlo vypršelo. 

Vzdychla a sedla si na jednu koženkovou sedačku. V jinou, než tuto nekřesťanskou hodinu už jezdily renovované vozy s pohodlnějšími sedadly. Z přeplněné kabelky si vytáhla knížku. Do čtení se jí však nechtělo. Obvykle se těšila na pokračování příběhu, cesta vlakem byl její jediný čas, kdy si mohla v klidu číst. Tentokrát se nemohla začíst. Něco v okolí ji rušilo. Nebo jen její vnitřní pocit, rozčarování, které přišlo po snění na cestě?

Dívala se pečlivě kolem sebe, ale nic neobvyklého nezpozorovala. Tři mladí, dvě holky a kluk, které tu vídávala skoro vždy, jezdili do školy. Sebevědomý kluk jako vždy bez ustání mluvil. Jedna z dívek mu občas skočila do monologu, ta druhá se o to ani nepokusila. Starší muž, hubený, který vždy jen seděl a koukal před sebe. Někdy se na něj po očku dívala. Nechápala plané žvanění mladých, ale ještě méně chápala tohoto muže. Jen tak sedět a celou cestu nic nedělat? Kdyby spal, nebo se alespoň díval z okna. Vrtalo ji hlavou, o čem přemýšlí, proč si třeba nečte, tak jako ona. 

Dnes tu by ještě někdo. Starší muž. Jeho obličej a oči byly staré, ale jeho pohyby byly ladné a plné života. Všimla si toho skoro ihned. Po plouživé chůzi ostatních spolucestujících to bylo do očí bijící. Muž si sedl po směru jízdy a díval se z okna. Vypadalo to, že jej krajina venku zaujala, jako by ji ani nepoznával.

Zadívala se také ven. Opravdu, krajina venku v mlžném oparu vypadala jinak než obvykle. Její oči se klížily a měla pocit, že každou chvíli usne.

Pomalu se sunuli krajinou. Chvíli ji trvalo zorientovat se, kde jsou. Přišla na to chvíli před tunelem.

Když do něj vjeli, světlo ve vlaku zablikalo. Pak ještě jednou. Měla dojem, že je ten tunel nějak delší. Jako by nechtěl skončit. Už si říkala, že musí být přece na druhém konci, když světlo zhaslo úplně.

Najednou se probudila ze snu. Ale vždyť přece nespala. Pozorovala krajinu a potom vjeli do tunelu.

Pohnula se. Cítila se jinak. Ne tak ospale. Jako by se jí zbystřily smysly. Ve svém těle se cítila jinak.

Pohlédla na své ruce. Byly to pořád její ruce, jen tvrdší a mozolnatější, zvyklé na práci, ne na kancelářské papírování. Dívala se dál. Bunda byla zdánlivě stejná. Nyní však byla umolousaná a vybledlá. Boty měla jiné. Místo elegantních kotníčkových oteplených kozaček měla na nohou těžké kožené boty. Nedávalo jí to smysl.

Uvědomila si, že nejedou. Vlak stál a byla v něm sama. Staré sedačky byly pořezané zašpiněné. V rozích a pod sedačkami byly kupy různých věcí. Nerozeznala ty předměty, protože ve vlaku bylo šero. Skoro tma. Vlak stál napůl v tunelu.

Vstala a opatrně vystoupila z vlaku. Šlo to těžko. Dveře byly zarezlé a místo nástupiště ji přivítalo husté křoví.

Trochu se otřásla, spíše nezvyklou situací, než zimou a vydala se stezkou dál od vlaku.

Zastavila se, když ji naproti šel starý muž, kterého pozorovala při nastupování do vlaku. Měl stejně pružný a živý krok. Nejprve se na ni usmíval, když mu opětovala jen nejistým úsměvem, přestal se také usmívat.

„Mám jen pár zajíců,“ začal omluvně a zved svou kořist. Pak nechal svou ruku klesnout. „Ale ty asi nevíš, jak to tu chodí.“

Ani nestačila přikývnout a pokračoval.

„Občas se ti to stává, že se zjeví někdo, vlastně tvoje já, ale z jiných světů. Jsi to ty a také ne, jen máš jiné zkušenosti. Tvůj svět se vytvářel trochu jinak.“

Zašli kus po stezce, až mezi stromy uviděli pole a kolem něj cestu, po níž šla skupina lidí. Poznala cestující z vlaku. Choulili se ve svých hnědých a šedých kabátech, které měli místo módních bund pastelových barev, a v nůších na zádech nesli nějaký náklad. Muž, který ve vlaku seděl a jen se díval před sebe, šel kousek pozadu, jako by hlídal, aby ostatní neutekli. Ale nevypadali na to, že by je to napadlo. Jedné z dívek se pod tíhou podlomily kolena. Mladík se na ni ani nepodíval, už nebyl tak sebevědomý, spíš schoulený do sebe. Zato druhá dívka, tak která ve vlaku jen mlčela, hned přiskočila na pomoc. Nakonec křikla na muže za nimi a ten neochotně pomohl také. Poté skupinka pomalu postupovala dále.

„Lidé z vesnice, jdou z trhu.“ Pronesl muž.

Zašli do vlaku a ten muž, Jakub. ji vyprávěl o tomto světě. Ona zas o svém. Zjistili, že v tomto světě se událo několik katastrof, které měly vliv na celosvětové podnebí a mnoho lidí zahynulo. Technický vývoj ustal a lidé se navrátili více k přírodě.

„Je tu těžký život. Lov zvěře, zemědělství, pastevectví. Miluji to.“ Zahleděl se z okna do tmy. I když to byla slova nadšení, slyšela v nich smutek.

„Já bych trochu tohoto života vyměnila za ten svůj, pohodný. Ale jen trochu. Ne jen příroda, ale i nějaké to rozjímání a víc času prostě na život. Proč se zastavil technický pokrok? Už nepoužíváte stroje v zemědělství? “

Jakub jen vzdychl. „Toho rozjímání máme až moc. Je tu silná církev. Hlásají, že vedou lidi k čistým zítřkům bez špinavé techniky. “

„A co třeba energie? Ze slunce? Větru? Je to čisté.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsou to fanatici, nepřijmou nic. Když se vzepřeš je z tebe vyvrhel. Jako ze mě…“ Chvíli zaváhal. „A z tebe.“

Zasmála se. „Ze mě? Já byla vždy pro přírodu. Vždy jsem žila podle pravidel. Nebyla jsem rebelka ani v pubertě.“

„Ne tady. A jinde taky ne. V jednom světě, ze kterého jsi přišla, jsi byla machr na techniku. Tam lidé měli základnu na Marsu a chystali cestu za hranici sluneční soustavy. Nakreslila jsi nám plány. Chtěla jsi nás vyvést z technologického temna.“ Usmál se. „Máme plány na tvoji energii z větru a slunce. A jindy zase, poradila jsi nám techniky lovu. To jsi pocházela ze společnosti, která ctila přírodu víc než my. Každé tvoje proměnění nám přineslo něco nového.“

„Jsi tady, na pokraji civilizace s podivínem jako jsem já, jen kvůli svým schopnostem. Nejprve jsi kněžím věřila, podporovala je. Než jsi zjistila, že tvé stavy používají k tomu, aby lidi přesvědčili, že jen tato realita je nejlepší.“

Chvíli přemýšlela. „Lituji. Já neumím nic pořádného pro tento svět.“ Pokrčila rameny. „Ve svém světě využívám techniku, ale moc o ni nevím. Přírodu mám ráda, ale nepřežila bych v lese snad ani den. Je to tu… Jako v čisté divočině. Ale… Chybí mi tu lidé a město. Asi bych bojovala proti kněžím. Možná založila město a snažila se o technický pokrok, nebo už někdo něco takového udělal a umí to ještě s technickou.“

Jakub se usmíval. „Já věděl, že tě něco napadne. Sami bychom si se stavbou podle tvých plánů nevěděli rady. Proč nás to nenapadlo….“

Najednou se Jakub i krajina ztratili a kolem byla znovu mlha.

Otevřela oči. Vyjížděli právě z tunelu. Muž, který v jejím snu byl Jakub, se díval z okna.  Trochu si oddechla, že jede do pohodlného světa techniky.

Ale přece jen ten sen… Možná by měla něco změnit ve svém životě. Být víc rebelkou. Nebo… Usmála se.