Ona

Lehla si do měkkého porostu na zemi. Kolem to zavonělo. Ucítila kořeněnou vůni modré rostliny i sladkou zeleného mechu. V této části zahrady pobývala nejraději. Flóra toto místo obklopovala a nikde tu nebyli vidět ostatní.

Mohla zde nerušeně přemýšlet. I když i tady se cítila pod vlivem ostatních. Byli úžasní. Každý jinak a všichni byli její učitelé. Vzájemně tvořili dokonalou skupinu. Měli vědomosti o všem. Učila se od nich historii, skladbu vesmíru, poznávala různé druhy života, víry i filosofie.

Někdy bylo těžké uspořádat si myšlenky pod všemi těmi informacemi. Pečovali o její tělo i mozek. Hluboká meditace ji pomáhaly rozšířit využitelnou kapacitu mozku. Měla vše, po čem zatoužila, vše, co potřebovala a přesto jí něco chybělo.

Věděla kdo je a proč tu je. Vznešené poslání být zástupcem svého druhu jí nestačilo. O lidstvu věděla vše, tak jako o ostatních inteligentních tvorech, o kterých jí říkali. Byli jí stejně cizí jako jiné civilizace.

Měla pocit, že by k lidem měla cítit více sympatií, ale nešlo to. Jejich násilná historie byla děsivá, umění nepochopitelné, vyspělost ubohá, inteligence pokulhávající. Proč je vlastně tady mezi těmito úžasnými bytostmi? Nevyrovná se jim v ničem. A i kdyby se tak stalo, co s tím? Mezi lidstvo už nepatří a podle pravidel se ani o ní nikdy nedoví. Nepřijali by ji. Lidé ničí vše neznámé i to, co jim chce pomoci.

Přes všechny problémy a nedokonalosti se lidstvo pořád vyvíjelo dopředu. S občasnými odbočkami, nebo kroky zpět, ale vždy se dostali znovu dopředu. Nikdo to tady nechápal. Ani ona ne.

Věděla, že není první. Už vybrali několik jedinců z lidstva. Chtěli pochopit ten nesmyslný pokrok. Byla to jedna z mála iregularit vesmíru, které ještě nevysvětlili. 

Bylo podivné vědět, že ona je součástí té iregularity. Jako by byla součástí té, která stála u zrodu vesmíru. Tu také ještě nikdo nevysvětlil.

Být součástí velké záhady ji stavilo do výjimečné pozice. Ale to ji nijak neuklidnilo. Proč je vlastně tady? Její učení se blížilo ke konci. Co s ní chtějí dělat dál? Na jednu stranu ji tu něco chybělo, na druhou to pomyšlení na směnu ji děsilo. Brala toto místo za domov.

Pomalu neochotně se zvedla. Musí jít. Naposledy zavřela oči a vdechla libou vůni. Bude si ji pamatovat, kamkoli se dostane.

A byla tu znovu. Tentokrát ještě neklidnější. Ani meditace nepomáhala. Dali i na výběr. Zůstat, nebo se vrátit k lidstvu. S posláním.

Chtěla to ihned zamítnout. Ale teď…

Měla vybrat nejlepší jedince a založit izolovanou civilizaci lidstva. Bylo to lákavé. Povznést svůj druh. Kdo jiný než ona? Měla znalosti těch nejlepších. Ano, nebude moci prozradit vše. Hlavně ne, odkud své vědomosti bere. A něco zapomene.

Bylo to to, co ji chybělo ke dokonalosti?

---

Stála na pódiu a nechala se unášet skandováním davu. Bylo to tak snadné. Před deseti lety se probrala a nepamatovala si, kdo je. Jen jednu touhu měla. Uniknout z této planety. Z tohoto mumraje marnosti.

Bylo ji na nic z toho, jak lidé zahazují svůj potenciál. Ale to se změní. Ona to změní. Opustí tuto upadající planetu s těmi nejlepšími a začnou znovu.

Bylo pro ni zklamáním, že ne všichni, které si vybrala, se chtěli vydat na cestu s ní. Utěšovaly ji tajné vzorky DNA. Proces klonování nebyl ještě dokonalý, ale bez omezujících zákonů a s těmi nejlepšími vědci se věci dají do pohybu velice rychle, tím si byla jistá.

---

Vše se ubíralo správnou cestou. Hlasy v její hlavě byly spokojené. S ostatními o svých pohnutkách mluvila jako o touze, o vizi. To, že slyší našeptávající hlasy, se nikomu nezmínila. Tak jako o tom, že neví o svém původu.

Možná e to tak dobře. Velcí vůdci minulosti měli vždy své tajemství a slabosti, které je poháněli kupředu.

Původ. Objevila se jako dospělá žena v malém městečku bez toho, aby si pamatovala, kdo je. Už tehdy věděla, že chce z planety pryč. Už tehdy byli jejími společníky našeptávající hlasy. Kdysi ještě na Zemi zapátrala. Pozemská byrokracie a paranoia byla tak rozsáhlá, že si lidé vedli záznamy o všem. I o DNA narozených dětí. Našla jen jednu shodu. S dívenkou narozenou před sto lety.

---

Sto let. Znovu myslela na dívku, kterou měla být. Její tělo na této Nové Zemi začalo stárnout. Ale nebylo to jen touto planetou. Nezažila takový pocit a moc se jí nelíbil. Určitě nevypadala ani se necítila na sto let.

Žila déle než mnoho jejích odvedenců. Tak jim nyní říkala. Nejprve to pro ni byli vyvolení. Poté pracovníci pro lepší svět a nyní jen odvedenci.

Mnoho z nich pracovalo tvrdě. Mnoho z nich si také stýskalo po staré Zemi. Mnoho z nich se také začalo chovat jako na staré Zemi. Škorpili se, dělali si naschvály, hádali se. Hlavně po té, co už vybudovali fungující společnost.

Jako by fakt, že něčeho dosáhli, se obrátil proti nim. Měli tu ideální podmínky, měli se rozvíjet rychle. Opak byl pravdou.

---

Vydala se zpátky na starou Zemi. Hlasy ji k tomu donutili. Společnost tady na Nové Zemi skomírala. Lidé byli spokojeni sami se sebou a místo rozvoje nastala nejprve stagnace a pak úpadek. Poprvé litovala, že její tělo nestárne tak rychle jako těla ostatních, že musí být svědkem toho, jak se ze společnosti plné pilných vědců stávají pohodlní poživační uživatelé. Ani lidé stvoření ze zásob DNA těch nejlepších nebyli jiní.

---

Dívala se na pozůstatky staré Země. Byly tu stopy po ničení. Mnoho měst bylo spálených, ještě více pohltila vegetace.

Bylo tu jen několik ostrůvků civilizace. Byla tu válka, nebo katastrofa globálního rozsahu?  

Čekala úpadek a jen primitivní společnost. To, co našla, ji překvapilo. Přivítali ji lidé na mnohem vyšší úrodni než v její Nové Zemi.

---

Hlasy. Vždy si myslela, že to bylo poslání, které mělo vést k rozvoji lidstva. Teď už si nebyla jistá. Kdo vůbec je? Proč se její utopie nepovedla?

Myslela, že se jí hlava rozskočí. Na povrch proudili zapomenuté vzpomínky, zmatené myšlenky. Pocit neúspěchu a zklamání ji zaplnil tak, že se přiblížila k bodu šílenství.

Pak ji to napadlo. Uvědomila si všechny ty vědomosti, které měla. Mohla udělat víc, měla vést celé lidstvo. Vést lidstvo za slávou k novým bitvám. K bitvám, které vyhrají. Ona, jen ona jim to umožní.

Usmála se. V tom úsměvu bylo vítězství i šílenství.

---

Nadechla se libé kořeněné vůně. Líbilo se jí tu. Vonělo to známě domovem. Hlavu měla lehkou a myšlenky se točili jen kolem toho jak si užít pohodlí a života v tomto příjemném místě. Neměla mnoho vědomostí, ale tady je nepotřebovala, bylo o ni postaráno. Znala jen toto místo, bezpečné, plné milých zvířat a rostlin plných sladkých nektarů.