Poutník stvořitel

Nazývali ho různými jmény. Kazatel, šaman, léčitel, kněz, dokonce i svatý muž. Necítil se být hoden žádného z těchto jmen. Být tulákem, jehož tíží břemeno životní cesty, kterou si sám vybral. Vybral, nebo mu byla zvolena?

Osudem, lidmi?

Už dávno zapomněl mnohé z toho, co jej učili. Úryvky ze svatých knih a spisků už v jeho mysli vybledly v neurčité stíny.

Doufal, že základy toho všeho v něm zůstaly pevné a nezměněné. Byla to víra. V Boha? V to, že existuje něco víc? V dobro? V sílu? V lidské pokolení?

Už dlouho o tom nepřemýšlel. Už dlouho neodříkával staré texty modliteb. Jediné, co zbylo, bylo používání symbolů. V každém místě, kudy šel byly jiné. Jejích síla zela v lidských myslích a ta zůstávala stejná.

Přinášel naději a víru. Odnášel si sebou beznaděj. Byl utěšitelem, zpovědníkem i exorcistou.

Pokaždé, když žádali jeho služeb, vyhověl. Cítil to jako své poslání. Vždy si to vyžádalo kus jeho duše. Nepomáhala ani očista, ze které se stal rituál. Koktejl minerálů, bylin a chemických substancí byla ta nejodpornější tekutina, kterou kdy pozřel. Chuť však byla to nejmenší, co musel přestát při této proceduře. Následoval stav mysli, kdy se střídala extáze, horečnaté blouznění s těmi nejbizarnějšími halucinacemi. Na začátku začínal s modlitbou na rtech a končil s vyčerpaným mumláním zhroucený v křečích. Po každém rituálu trvalo o něco déle, než se z celé procedury vzpamatoval. Na začátku to bývalo několik hodin. Nyní po mnoha letech a nespočtu rituálů to bylo mnoho dní. Už to byl měsíc od posledního a pořád na sobě pociťoval následky.  A ne jen to. Pořád cítil, že nákaza je blízko. Jako by ho obklopovala, přibližovala se. Přímo cítil rozklad, který působila.

Blížil se k další osadě. Byl v krajině, kterou procházel už hodně dávno. Tehdy byl mladý a plný nadějí pro svět. Nyní byl jen unavený životem a sešlý fyzicky.

Vesnice v jeho matných vzpomínkách nebyla velká a nyní se mu zdála ještě menší. Den teprve začínal a slunce ještě spočívalo za horizontem. I přes tuto brzkou hodinu se mu zdálo kolem málo života. Kde byla domácí zvířata? Jak to, že se neozýval odnikud pláč dětí, chrápání nebo hádky?  Protřel si unavené oči a pozorněji si prohlédl přední dvorky nejbližších stavení.

Byly tu rozlámané ploty a místo úhledných záhonků se v zahrádkách roztahoval vysoký plevel. Nebylo to tak jen u jednoho nebo dvou domků, ale všude. Přes šero viděl jen všudypřítomnou zkázu.

Jeho srdce zachvátil strach. Vždy měl za to, že místo, které navštívil, je živé. Že vyhnal nákazu, která ničila lidstvo po generace. Ale bylo tomu tak? Co když jeho metody rozpoznání a vymýcení toho co nazývali temnou zkázou lidstva, byly nedostačující?

Se strachem obepínajícím duši šel dál. V mysli se mu začaly odehrávat zapadlé vzpomínky z této vesnice. Byl tehdy ještě mladý a teprve nastoupil na svou cestu životem. Nebylo to první místo, ve kterém působil. Ale přece jen bylo něčím výjimečné. Cítil to, ale nemohl si vzpomenout. Něco, co zapadlo hluboko do zapomnění. Nebo něco, co jeho mysl záměrně potlačila?

Zhrozil se, udělal zde snad chybu, které způsobila zkázu celé vesnice?

Na chvíli se opřel o zchátralý plot a zavřel oči. Upamatoval se na malého chlapce. Bylo mu tak deset. Jeho bledá pleť a smutné oči byly prvním příznakem nákazy. Tehdy bylo ještě pro něj těžké vymítat nákazu z malých dětí. Jejich bolestivá agónie při procesu mu připadala jako mučení. Nyní už věděl, že jejich další setrvání pod nákazou bylo mnohem horší, než hodiny bolesti, které jim způsoboval.

Chlapcova rodina byla vymítání přítomna. Byli unaveni z jeho stavu a přesto na nich viděl jak trpí, když viděli jeho bolesti. Jeho stav byl už v takovém stádiu, že bylo otázkou dní, kdy by nakazil někoho dalšího. Stoupala jeho agresivita, jeho mysl byla zastřená a plná bludů. Jeho intuice byla zvýšená. Stačilo, aby ho uviděl, aniž by věděl, že je vymítačem, začal vrčet jako divé zvíře a pokusil se uniknout. Jeho touha po krvi mu byla vidět na očích. Kvůli té touze byla nákaza nazývána upířím prokletím.

Rodiče jej ujistili, že nikoho nenapadl. Ale bylo tomu tak? Ještě zůstal několik dní, aby se ujistil, že se neobjeví další případ. Nebyl dost opatrný? Zatajili mu vesničané nákazu?

Šel dál na roztřesených nohou a před očima měl bledý obličej malého chlapce.

Vnímal okolní rozklad a obavy vzrůstaly ještě více.

Došel na malé náměstíčko. Bylo to jen malé prostranství se studnou uprostřed.

A bylo to tu zas. Pocit, že nákaza je kolem něj. Jako by cítil zmnožené hormony nakažených, jejich proměňující se tělo, jejich zkaženou mysl. Když se podíval ke studně, srdce se mu na chvíli zastavilo. Nejprve myslel, že je to přelud vyvolaný jeho rozrušenou myslí.

Stála tam u studny. Postava. Díval se na něj. Byl to on, ten chlapec s nákazou.

Pak se zarazil. Nebyl ve vesnici nejméně deset let. Jak to, že chlapec vypadá tak mladý? Nemůže mu být více než dvanáct let. Přesto jeho rysy poznával. Byly to ty samé výrazné lícní kosti a široce rozestoupené velké oči. 

„Davide?“ Zašeptal. Ruka mu nahmatala na hrudi řetízek na kterém měl sbírku symbolů.

Chlapcovy oči se zúžily. Pomalu vykročil k němu. První paprsky vycházejícího slunce osvítily jeho nepřirozeně bledou tvář. Na té se objevil bolestivý výraz. Odvrátil se od slunce a vstoupil do stínu domu.

„Symboly.“ Řekl chraptivě chlapec. „Pošetilé. Ty opravdu nevíš, kdo jsem.“

Ne, to nemůže být pravda. Všechny ty legendy o nestárnutí, o nočním tvoru živícím se krví svých objetí. Kterému denní světlo působí bolest.

Dostal strach. Nevrhl se na něj jako divoké zvíře, tak jako by to udělal nakažený, o to to bylo děsivější. A ta otázka. Kdo je? Chtěl odpovědět, že to ví, že je upír, když se chlapec znovu pohnul a slunce mu znovu osvětlilo tvář.

Ta chvíle na světle stačila, aby si uvědomil, že to není onen chlapec. Měl velice podobnou tvář, ale oči byly jiné. Místo hnědých na něj hleděly šedé oči.

„Jdu za tebou už víc jak rok.“ Řekl chlapec pomalu a udělal ke knězi několik kroků. „Když ses přiblížil k této vesnici, napadlo mě setkat se tady, kde to všechno začalo.“

Stál tam a díval se na jeho bledou tvář a štíhlou postavu. V jeho pohybech bylo jen málo dětského. Spíš z nich sálala síla a mrštnost jako z divokého zvířete. Jen oči byly klidné.

Kde vše začalo. Co se vlastně tehdy stalo?

V mysli probleskly vzpomínky. Nakažený desetiletý David byl slabý. Když odjížděl po vymýtání moc nadějí, že přežije bez následků, mu nedával. Objevila se mu ve vzpomínkách další tvář. Dívka. Přišla za ním noc před tím, než odešel.

Nebyl to jeho jediný hřích. Tentokrát to bylo jiné. Bylo to… Jaké vlastně? Sálala z ní živočišnost, touha. A on byl ve fázi, kdy si začal uvědomovat osamělost života poutníka.

Na její paži byl škrábanec. Jen krátký, skoro neviditelný. Nevšiml by si ho, kdyby ji nepoznal tak zblízka.

„Pamatuješ?“ Zeptal se chlapec. „Tehdy si léčil mého strýce. Jestli se té proceduře dá tak říkat.“

„Na nákazu není nic jiného.“ Řekl chabě. „Co… Co se stalo vesnici?“

„Podlehli nákaze.“ Řekl s trpkým úsměvem chlapec.

Zavřel bolestně oči. Přece jen udělal chybu. Všichni z rodiny tvrdli, že je nakažený chlapec nezranil, ale bylo to tak? Ten škrábanec. Nebo David. Dal mu slabou dávku.   

 „David?“

„Ne, má matka Marie.“

Ano, tak se ta dívka jmenovala. Ale pak to nemohlo být jeho chybou. Vždyť musela porodit syna, nákaza by jí zabila za několik týdnů.

„Ale proč tedy?“

„Proč jdu za tebou kazateli?“ Hořce se zasmál chlapec. Nyní měl už tvář plně ve slunci. O to víc vynikla jeho bledost. A šedé oči.

„Nebo mám říct otče? Jsi to ty, kdo nákazu působil.“

Zavrtěl nevěřícně hlavou. Jak by mohl způsobit nákazu? A ty oči. Šedé, tak jako měl on. Šedé jako břidlice z kraje, kde se narodil.

„Ale ano. Nakazil jsi mou matku tehdy, kdy jsi zplodil mne. To má matka byla zkázou vesnice. Nákaza u ní propukla až po mém narození.“

Pořád nemohl uvěřit. Jak to, že chlapec žije, když byla matka nakažená? Měl zemřít při porodu. Ne, jestli se nakazila při zplození… Nikdy neslyšel, že by dítě těhotné ženy přežilo její nakažení.

A nemohl ji nakazit on…

Ne…

Při vymítání musel použít sílu a při tom docházelo k drobným zraněním. Proto se pokaždé očišťoval rituálem. A tak tomu bylo i tehdy.

Až po té, co prožil noc s dívkou. Cožpak mohla být nákaza tak rychlá?

„Jak to, že žiješ? A… Kdo jsi?“ Musel se zeptat. Ta otázka mezi nimi byla od začátku.

„Jsem jiný. Už od počátku. Imunní. Jen…“

„Touha po krvi, světloplachost, agresivita.“

„Ano a ne. Dá se to ovládat. Jsem rychlejší a silnější, než ostatní mého věku. Slunce mě pálí, ale nevypařím se jak upíři. Divokost touha lovit je se mnou pořád, ale neživím se krví lidí. Ještě ne.“

„Ještě ne?“ Po chvíli úlevy jej znovu ochromila hrůza.

„Myslím, že má nákaza je jiná. Změnila se. A já chci, abych nebyl jediný. A ty mi v tom pomůžeš. Stvořil si mě a já stvořím další. S tvou pomocí.“

Chtěl utéct. Ale nešlo to. Věděl, že nemá šanci. Před sebou má tvora s nevšední inteligencí sílou i mocí.

Jeho cesta se změnila. Už nebude zachraňovat svět, bude jej měnit. Vlastně jej změnil již před dvanácti lety.