Zápisky z mého domu 7 - Rozhodnutí

V hlavě se mi honí různé představy o domku. Ten ukázkový byl plný vymožeností. Líbí se mi představa pasivního domu. I to, že bych si dům vyráběl i energii na provoz.

Kolektory na střeše, zimní zahrada na jižní straně, akumulátory, které budou uchovávat vyrobenou energii. Bezúdržbová řešení mě nadchla. Nerada uklízím a představa, že mi to někdo usnadní je přece jen lákavá. Dokonce přemýšlím i o robotickém vysavači i když to moc s domem nesouvisí.

Myšlenky se mi vrací k domu. Ve sklepě mohou být nádrže na vodu pro případ sucha, místo na skladování zeleniny, nebo třeba sauna.

Čistička odpadní vody. Ano, můj dům může být nezávislý na okolí. Líbí se mi to a zapadá to do mé představy úkrytu před katastrofou. Musím se trochu krotit. Kdo ví, co všechno vůbec půjde udělat na místě starého domku. To místo už neopustím, už si dům bez něj nedovedu představit.

Ve firmě se trochu vzpírají.

Jedu s nimi podívat se na pozemek. Procházejí zahradu, dívají se na polozbořený dům. Netváří se moc nadšeně a já jsem z toho smutná. Dovnitř s nimi nejdu, na to nemám odvahu. Zůstávám venku s majitelem. Asi padesátník se ztrápeným výrazem je celý rozpačitý. Z jeho řečí mám dojem, že by se domku rád zbavil.

„Škoda, že to není pozemek ve vedlejší vesnici, tam výstavba docela jede. Dostal bych nejspíš dvakrát tolik.“ Řekne rozmrzele.

Možná, pomyslím si, ale ne ode mě.

---

Sedím v autě a čekám na rozsudek nad domem.

„Nemohli jsme úplně volně mluvit před majitelem.“ Začíná jeden z odborníků firmy. „Ale, co jsme řekli, to platí. Je to na zboření.“

„Pozemek není marný, ale… Není to úplně blízko od veřejné dopravy. Zahrada není udržovaná.“

Pak se usměje. „Sklep je úžasný. Ten se bude dát využít. Jinak ostatní bude muset pryč. Vypracujeme návrh a pak se uvidí.“

Začínám se také usmívat. To místo bude moje.

---

Musím si o tom s někým promluvit a tak odjíždím k dceři.

Dívám se na Jančino břicho a přemýšlím, jaké to bude být babičkou. Zrodí se nový život. Je to pro mě něco záhadného i když už jsem matkou. Být babičkou je snad ještě podivnější pocit.

„Je to už k nevydržení. “ Chabě se usmívá a s námahou vstává. „Funím, neujdu ani kilometr, aniž bych si nemusela sednout. Nemůžu pořádně spát, ani se pořádně najíst.“

Uvědomím si, že i když si stěžuje, vypadá docela spokojeně.

„Zítra jdu s Erikem na večírek. Už se těším mezi normální lidi.“

Zakoulím očima. „Nemyslíš si, že to je nebezpečné?“

„Jít mezi lidi? No jestli začnu rodit, tak to jen uvítám.“ Říká a pokrčí rameny.

„No spíš ta chřipka, co řádí. Napadá nejvíce mladé lidi.“

„Mami nestraš. Kdybych se měla bát všeho, co říkají ve zprávách, tak nevylezu celý život z bytu.“

Vzdychnu, má pravdu. Možná bych se na zprávy neměla tolik dívat. Je to jen samá katastrofa. Je pravda, že varování před chřipkou není zas tak děsivé. Šíří se neobvykle rychle, ale také má lehčí průběh než jiné roky.

Raději vybalím své nákupy na mimčo.

„Mami, jsou krásné, ale to nemusíš.“

„Já si to užívala.“ Usměju se. „Ještě mám postýlku, ale tu si musíte dovézt.“

„Nemáme kam ji dát. Napřed bude spát s námi.“

„Určitě ne pořád.“ Namítám.

„Jo, co ji nechat u tebe v bytě? Jak to vypadá s baráčkem?“

Vykládám ji nadšeně o pozemku a starém domku a o tom jak to chci všechno přestavět.

„Nebude úplně malý. Tak, aby se tam vešla rodina s dětmi. Přece jen ti ho někdy předám.“ Když vidím, jak se tváři dodám. „Nebo třeba mimču až vyroste.“

 „Já bych to nechtěla. Je to… No žádné výhody nevidím. Byt je byt, člověk se nemusí o nic starat.“ Říká trochu omluvně Janča.

Trochu mě tím zklamala, to si musím přiznat. Možná je víc po Pavlovi, než po mě. Není tak úzkostlivá a ustaraná jako já, je sebevědomější. A nebo… Má myšlenky pátrají ve vzpomínkách. Možná je to věkem. V jejím věku by se mi nejspíš také bydlení ve vesnici stranou města moc nelíbilo.

Budou mít tak blíže k doktorům, do školy i za zábavou.

---

Konečně jsem dostala návrh. A vypadá to moc dobře. Udělali několik variant. Ta nejlevnější se mi nelíbí, není tak zimní zahrada. Tu nejdražší zamítnu, zas tolik z dědictví nemám. A půjčovat si nebudu.

Teď sedím nad tím prostředním a dělám si poznámky. Co přidat, co je pro mě zbytečné.  Architekt mě poslouchal dobře, je tam vše, po čem opravdu toužím. Určitě přijme mé poznámky a možná navrhne i další zlepšení.

Z práce mě vytrhnou zprávy. Poslední dobu si nechávám puštěnou televizi, když jsem doma sama. Je to jen zlozvyk. Nedívám se na ni, jen to rozrušuje ticho.

„Epidemie chřipky už ochromila život ve Francii.“ Hlásí komentátor. „Musel být odstaven jeden blog jaderné elektrárny. Zavřeno je i několik škol. Nemocnost v mladším produktivním věku je velká. Starší ročníky nestíhají zastoupit všechny své mladší kolegy. A mnohde i postrádají potřebnou kvalifikaci.

Nastane obdobná situace i u nás?“

Zatrne mě. Janča. Co když se nakazila.

Hezké starosti o domek jsou najednou hodně daleko v mé mysli. Volám dceři.

Telefon zvoní příšerně dlouho.

„Ahoj mami.“ Ozve se unavený hlas v telefonu.

„Promiň, nevzbudila jsem tě?“ Ptám se omluvně. „Jen… Ve zprávách právě mluvili o chřipce. A tak jsem …“

„Ses bála, jestli jsem to také nechytla.“ Dokončí za mě větu.

„Ne… Já ne. Večírek byl super. Jen mimču se pořád ven nechce.“ Povzdychne si.

Usměju se a chci se rozloučit a zavěsit. Něco v jejím hlase se mi nezdá. Je to jako když mi jako malá lhala. Takové ty malé lži, aby si něco usnadnila, nebo neprozradila něco na kamarády.

„Ty ne. Ale někdo jo?“ Ptám se na poslední chvíli.

„Jo, Erik je na hromadě. Není to tak strašné, jen je protivný. Nechtěla jsem tě strašit.“

„Ale co ty? Nemám přijet? Co když…“ Slyším se říkat vyděšeně, ale Janča mě znovu přeruší.

„Jsem teď u táty, abych se nenakazila.“ Řekne provinile. Vzdychnu, ještě teď si pamatuje, že jsem brala velice těžce, když se přestěhovala k tátovi. Mně to tentokrát nevadí. Spíš cítím úlevu.

Na chvíli. Co když už je nakažená, nebo co když začne rodit.

Co když, co když. Zavírám oči. Nesmím za vším vidět problémy.

„Opatruj se.“ Rozloučím se a přemýšlím nad nástrahami dnešního světa.