Zápisky z mého domu - 3 Oslava

Hospoda, do které jsme zalezli, slavit dědictví je o mnoho přívětivější, než kancelář. Sklepní místnost s jednoduchým zařízením, jemně osvětlená. Pro uklidnění nervů si dávám horkou čokoládu. 

Dívám se kolem, jak se mé příbuzenstvo vesele dohaduje. Stále přemýšlím, komu bohatství pomůže, a koho zničí. Asi bych měla změnit pohled na svět z věčného pesimisty.

Teta Adéla je tu se svými syny. Ten starší je o dva roky starší, než já, ten druhý o čtyři roky mladší. Ani jeden z nich nemá rodinu.

Brácha je tu se silnou podporou. Je tu jeho žena Simona i jeho tři dcery. Dívám se na ně a připadá mě, že jsou všechny stejné. Ve značkovém oblečení, dlouhé nehty, obarvené vlasy. Když je srovnám s Adélou, mám pocit, že se jí chtějí podobat, ale chybí jim vkus. Honza sedí se zavřenýma očima, jako by relaxoval, nebo obyčejně spal. Jeho holky se dohadují, co si koupí nejdříve.

Máma mi při jedné z návštěv prozradila, že si Honza několikrát přišel pro peníze. Má snad třikrát větší plat, než já, přesto se jim peněz nedostává. Holky studují, všichni jezdí třikrát ročně na dovolenou. A to výlety, kam neletí letadlem, za dovolenou nepovažují. Potřebují ty nejnovější telefony, a jak tak se na ně dívám i pořádný ohoz, který v loni nevyšel z módy.

V duchu si vzdychnu. Mám pocit, že za pár let na tom budou stejně, jen dědictví bude v prachu a jejich nároky se zvednou.

Adélini synové sedí vedle nich. Jeden – ten starší, manažer významné firmy, se tváří, jako by se nic mimořádného nestalo a zrovna teď telefonuje. I když je o šest let starší, vypadá mladší a o hodně lépe než jeho bratr.

---

„Slyšela jsem, že budeš babičkou.“ Ozve se vedle mě ustaraný hlas a já se proberu ze svého zamyšlení.

Usměji se. „Ano, Janča to vzala hopem, tak jako já.“

„Možná je to tak lepší.“ Dodá Adéla trochu smutně. „Podívej na ty moje kluky. Já se vnoučete snad nedočkám. A Jan už bude mít pravnouče.“

Abych pravdu řekla, mám ze svých bratranců stejný pocit. Jeden je samá holka, ale s žádnou to zatím nebylo na dlouho, a ten druhý Michal… Adéla sleduje můj pohled.

„Někdy mám pocit, že jej holky ani nezajímají.“

Zavrtím hlavou a myslím to upřímně. Její syn podle mě není gay, jak si myslí. Jen je to ten typ hodného kluka, který se neumí prosadit. Nejspíš hodně mluví o své matce a na dívky působí jako mamánek.

„Jen nenašel tu pravou.“ Řeknu utěšujícím hlasem. Po té, co jsem se rozvedla, jsem zkoušela různé seznamky. A z některých mužů jsem měla stejný pocit jako z něj. Při představě, že s někým takovým budu žít, nebo jen sdílet část svého soukromí, mi vstávaly hlasy hrůzou na hlavě.

Na chvíli se přidám do debaty, co nejlépe udělat s penězi. Můj návrh na investování do bydlení není shledán moc zajímavým a po chvíli se debata stočí zase tam, kde nemám mnoho co dodat. Rychlé auta, ani úžasná kabelka od bůhvíkoho mě moc neříkají.

Poslouchám rádio, které se line od výčepu a přemýšlím, jak se nenápadně vytratit.

„…zradikalizovat. To je teď hodně omílané moderní slovo. Mladí lidé v této době hledají pevný bod, kterého se chytnout. Hledají hodnoty a jistoty, které by následovali. A tady nastává prostor pro různé sekty, ideologie. Když vezmeme hnutí Přirození lidé… Na to jak jsou nenápadní, nabírají překvapivě mnoho lidí. A co nabízí? Jen v uvozovkách spokojený život bez stresu. Je to…“

„Nevím, co proti tomu má. Myslím, že jejich principy jsou výborné.“ Ozve se Michal.

„Jde jim jen o to naučit lidi žít bez stresu. Otevřít jim oči, aby pochopili, že nemusí žít v neustálém stresu. Kariéra a peníze není to jediné, pro co by měli žít.“

V duchu s ním souhlasím. Jeho bratr playboy se útrpně usměje a dá oči v sloup. Musím se v duchu usmát a kousnu se do rtu, abych se nesmála nahlas. I když, vlastně s Michalem souhlasím, ale mám výhrady. A taky se mi nelíbí Michalův proslov jako z reklamy.

„Ale k tomu přece nemusí být organizováni do nějakého hnutí.“ Podotknu.

„Není to žádná sekta. Prostě lidi naučí být spokojení, neshromažďovat nesmyslné věci a dělat něco jiného, než pracovat.“

„To jako, že žijí jako za středověku?“ Vloží se do diskuze Simona, nejmladší z Honzových dcer. „To musí být příšerné.“

„Ale ne.“ Vzdychne Michal, jako by musel něco znovu vysvětlovat malému děcku. „Vzdají se jen těch věcí, které je stresují. Naučí se to. Třeba takové moderní telefony. Většina lidí je má jen proto, že je mají ostatní. Protože to společnost vyžaduje. Nebo drahé oblečení.“

„Pf…“ Odfrkne si Simona. „Nemít moderní telefon jako všichni ostatní mě teda přijde hodně stresující.“

Shovívavě se na ni zadívá. Jako by měl jen on pravdu. Sice se mi přístup Simony nelíbí i tak se mi nějaké organizování moc nezamlouvá. Prostě jsem stará konzerva a moderní duchovní cesty jdou mimo mě.

Pozoruji, jak Michal začíná přesvědčovat mého bratra.

Ano, pomyslím si, je to tak jak říkal ten odborník v rádiu, Michal se upíná k autoritě a tu vezme za svou a nedá na ni upustit. Snad se tak odpoutává od matky. Ale... Cítím v tom ale. Mám pocit, že tu autoritu bere až příliš doslova. Myslím, že to se mi nelíbilo i na ostatních "mamáncích", všechno muselo být tak jak jejich principy, autorita, maminka definovali, jinak je to špatně.

"Jak chtějí lidi naučit spokojenosti?" Zeptám se. "Myslím, že je to spíš dáno povahou. Jsou lidé, kteří jsou spokojeni, i když nic nemají a třeba i jsou nemocní, na druhou stranu jsou i zdraví a bohatí lidé, kteří jsou věčně nespokojení."

Michal se záhadně usměje. "Tento mýtus chtějí vyvrátit. Možná to některým trvá déle, ale naučí se to všichni."

Vzdychnu, nemá to cenu se s ním přít. 

Michal se otočí k Honzovi a zeptá se ho, co on si za dědictví koupí.

"Kytaru, pořádnou elektrickou." Odpoví a zasněně se usměje. 

Jo, to je můj velký bráška. Trochu bohém s bláhovým snem být muzikantem. Líbí se mi jeho sen víc než plány jeho dcer. Ty se mu teď začaly smát, že je kytaru starý. Tiše doufám, že se nenechá odradit.

"Doufám, že se k nim nepřidá." Zašeptá mi ještě Adéla.