Rýmátko

Nevolnost a bolest konečně odezněly. Zůstal jen pocit, že se probudil z velice dlouhé a temné noční můry. Mrazivou zimu přerušovaly návaly horka a jeho vědomí se vracelo. A s ním i paměť. Útržkovitě a zpřeházeně.

Když zachytil myšlenku, která by vysvětlovala jeho stav, snažil se ji udržet. Vždy mu vyklouzla jak mrštná ryba z rukou nešikovného lovce. Pokaždé ji však držel o něco déle. 

A bylo to tady, hned před ním. Nechal se zmrazit, aby jej v budoucnosti oživili. Za sto let. V duchu se usmál. Jestli je to všechno pravda, bude ve světě mnohem dokonalejším, než znal. Varovali ho, že to nebude podle jeho představ. Tehdy přikyvoval a myslel si své. Lidé za sto let určitě udělali notný krok kupředu. Vědci a hlavně takoví, co jen tlachají o něčem, co bude, znal jako pesimistické škarohlídy. 
Už se nemohl dočkat až otevře oči. Bude to svět podle jeho gusta. Žádná práce, všeho dostatek, jen samí inteligentní, civilizovaní lidé.

---

"Dobré ráno." Uslyšel příjemný hlubší ženský hlas. 

Opatrně otevíral oči. Čekal ostře nasvícený nemocniční pokoj. Bylo tu však příjemné tlumené světlo. Napůl seděl v pohodlném křesle, které jej skoro celého objímalo. 

Pokoj, který uviděl nebyl sterilně bílý, ale v tlumených zemitých barvách. Usmál se na něj mladý člověk s krátkými vlasy v hnědavých plandavých kalhotách a zelené haleně. Nebylo poznat, zda je to holka, nebo kluk, i když podle hlasu nejdříve tipoval ženu.

"Jsem vaším průvodcem." Řeklo stvoření. Pořád nevěděl jak o něm smýšlet, jestli jako o ženě, nebo jako o muži.

Než stačil něco říct, průvodce pokračoval.

"Mnoho se od vaší doby změnilo. Pomohu vám přizpůsobit se. Jste jeden z mála lidí z vašeho desetiletí, které se nám podařilo rozmrazit."

Zpozorněl. Tvrdili mu, že je vše vysoce bezpečné.

"Většinou rozmrazujeme jedince s nemocí pro jeho dobu nevyléčitelnou. U vás záznam o nemoci nemáme."

Ano v době, kdy se nechal zmrazit byl zdravý a v plné síle. Jen svět kolem se mu nelíbil, chtěl něco víc, mít se lépe, něco úžasného zažít.

"Proto jsme vás otestovali. Máte rýmu." Oznámil hlas nevzrušeně.

Trhl sebou. V tomto lhal. Měl se dostavit k proceduře zdravý. Ale další oddálení by stálo peníze, které neměl. 

"V té době byla technologie mladá a jen málo lidí podstoupilo rozmrazení. Nevědělo se, že zcela zdraví jedinci mají při revitalizaci potíže. Dnes se adepti infikují umělým na míru sestaveným virem. Měl jste štěstí, vaše rýma vás ochránila."

Nejistě se usmál.

"A co dál? Asi nemám vaše hmm... Peníze a tak."

"Revitalizovaným adeptům poskytujeme základní standard, tak jako každému tady."

Skrytě si oddechl. 

"Samozřejmě, když dosáhnete jistého kreditu ve společnosti, může být standard rozšířen. Máte nějaké dotazy?"

Měl jich tisíce. Ale tu první přerušilo kýchnutí. A najednou ucítil ucpaný noc. To ho rozladilo.

"Myslel jsem, že rozmr... Revitalizovaným vyléčíte nemoci." 

"Ano ,když jsme u toho. Naše medicína za sto let o mnohé pokročila a proto revitalizujeme i jedince s nemocí v jejich době smrtelnou. 
Vaše rýma nebyla v záznamech."

Průvodce si sáhl do kapsy a vytáhl něco, co vypadalo jako kryt na zuby pro boxery, jen trochu větší.

"Tady, takhle si to nasadíte." 

Ukázala se před ním ilustrace, jak se kryt nasazuje do pusy.

"A asi tak za týden budete v pořádku."

"Za týden? To nemyslíte vážně? To budu i bez toho... toho... Co to vlastně je?"

"Standardní rýmátko, vzor 56. Zvlhčuje a ohřívá vzduch vdechovaný ústy."

"Rýmátko, kdo tak blbý název vymyslel?"

"Bylo o něm rozhodnuto před dvaceti lety, osmi měsíci a pěti dny referendem. Rozhodovalo se mezi názvy Dýchátko, Rýmovník, Rýmosolv a právě zmiňovaným Rýmátkem."

Podal mu přístroj a pokračoval.

"A teď náramek. Komunikuje s počítačem s ním se dostanete do bytu, pustí vás do hromadné dopravy, umožní komunikovat s počítačem. Po fázi uvykání provedeme standardní očipování. Pak budete náramek používat jako přenosný počítač."

Začínal být na slovo standardní alergický. 

Průvodce mu předal i náramek a otočil se k odchodu.

"Ale... To mě tu necháte jen tak?" Zhrozil se. Zatím viděl z nového světa jen pokoj a jednoho podivného neosobního člověka.

"Vše ostatní se dovíte přes počítač." Mávl k rohu místnosti, kde byla ve výši pasu modrá značka.

"Stačí přiložit náramek."

Než se vzpamatoval byl průvodce pryč.

---

Vstal na roztřesené nohy. Rýmátko zahodil znechuceně do kapsy a přistoupil ke značce.

"Máte nějaké dotazy?" Ozvalo se po chvíli. Byl to stejný hlas jako průvodcův? Jistý si být nemohl. Co když to byl robot? Ale ne, i přes svou podivnost vypadal příliš lidsky.

"Jak se dostanu do svého bytu?"

"Vydáte se vlevo a po třech blocích doleva. Poté..."

Hlas pokračoval docela dlouho. Nechtělo se mu štrachat se takovou dálku s ucpaným nosem a bolestí hlavy, která se mu začala objevovat.

"Ehm... A co nějaká doprava?"

"Vašemu standardu odpovídá hromadná doprava. Ta je ve vašem stavu nepřípustná. Mohl byste někoho nakazit."

"A co nákupy? Musím si koupit jídlo, oblečení a tak." A potkat nějaké lidi pomyslel si.

"Vše potřebné máte v bytě."

"To jako nemůžu nikam mezi lidi?"

"Ve vašem stavu nepřípustné."

"To mám jako sedět doma na zadku, nebo čůrat z okna?"

"Varianta první přípustná, druhá neproveditelná. Vás standard neobsahuje okna v bytě."

"To si snad děláš srandu." Už ho to tu začalo štvát a to se ani nikam nedostal.

"Nedělám. Ve Sněmu před deseti lety, dvěma měsíci, šesti dny a dvaceti hodinami bylo navrhnuto, že by počítač mohl žertovat. Zatím nedošlo k usnesení."

---

Venku byly všude vidět jen šedivé budovy. Studený vzduch z ulice mu podráždil krk. Strčil si do pusy rýmátko a pokračoval. Dýchalo se mu lépe. V duchu zavrtěl hlavou. Sto let a místo léku na rýmu mají toto.

To, co viděl jej rozladilo. Představoval si zelené parky, veselé lidi a úžasnou architekturu. Teď viděl jen beton a budovy bez čehokoli zajímavého.

Zastavil se na ulici, která byla trochu jiná. Prolukou v budovách uviděl volnou krajiuy. Vypadalo to jen na louku bez stromů. Náramek ve kterém měl popis trasy k bytu z počítače jej posílal doprava.

Zaváhal, ale pak pokračoval podle instrukcí. Na průzkum bude mít času dost.

---

Standardní byt byl větší než jeho starý před sto lety. Byl zařízený pohodlně a účelně. Okna mu vůbec nechyběly. Místo nich měly zdi volitelné obrazové panely. Mohl si vybrat výhled na hory, džungli, moře, nebo další z mnoha výhledů, uměleckých obrazů, nebo zábavních programů.

První co v bytě hledal byly zásoby jídla. Po nedobrovolné procházce městem mu vyhládlo.

Po chvíli bádání se obrátil na počítač a ten jej navedl k malé skříni u dveří.

Byla tam plastová miska s něčím, co vypadalo jako zeleninová polévka. Ohrnul nos a zeptal se počítače, zda by nemohl dostat něco jiného.

"Tato strava byla vybrána podle vašeho tělesného typu, potřeb i chutí." Zněla odpověď.

"A co třeba steak? Nebo čokoládový dortík." Oblízl se nad touto myšlenkou. Když se nechával zmrazovat vůbec jej nenapadlo, že by se strava mohla tak moc změnit. Nevěřil, že lidé jsou žili jen ze zeleninových polévek.

"Nepřípustné. Vašemu tělu by to uškodilo. V rámci prevence byly tyto potraviny z vašeho běžného standardu vyřazeny."

Standard, standard.

"A kdybych neměl běžný standard?" Musel se zeptat. 

"Při vyšším standardu jsou jisté výjimky z preventivního programu."

Aha. V tom bude zakopaný pes.

"A jak se dostanu k vyššímu standardu?"

"Výše standardu se odvíjí od přínosu společnosti. Prvním navýšením je práce. Výše bonusů závisí na druhu práce a počtu odpracovaných hodin. Další navýšením je umělecká činnost. Nejvíce bonusů je při významném objevu, nebo zásluze o navýšení obecného standardu."

Práce. No možná časem by si něco odpracoval... Takový steak by za to stál.

---

Polévka byla opravdu chutná i ostatní jídla, které mu byly dodávány. Nemohl si stěžovat.

Objevoval skryté funkce svého bytu a rýma mu pomalu ustupovala. Nakonec odhodil i rýmátko. Jednoho dne se probudil s jemnou bolestí pod lopatkou. 

Na dotaz počítače, kde sežene doktora, mu bylo sděleno, že je zdravý.

"Vás zdravotní stav se monitoruje průběžně. Mírná bolest pod lopatkou, kterou můžete pociťovat po několik dní, je způsobena očipováním."

"Očipovali jste mě ve spánku a ani jste se nezeptali?" Nevěděl, jestli se má divit, nebo zuřit. Co mu ještě dělají ve spánku?

"Na očipování jste byl upozorněn průvodcem."

Nevěděl, co na to odpovědět. Chvíli chodil po bytě a vztek jej pomalu opouštěl. Až příliš rychle. Měl pocit, že k čipu přidali i nějaká sedativa. 

Chvíli na to usnul na pohovce.

--- 

Nejprve si nechal ukazovat různá místa světa. Technologie, která zapojila i ostatní smysly byla pro něj fascinující. Jako by opravdu ty místa navštívil. Tropické pralesy, moře, hluboké lesy i věčně zasněžené pláně. 

Se smysly podrážděnými hlučností oceánů, suchostí pouště, zimou ledovců se čím dál rychleji loučil a byl rád, že kdykoli může program vypnout a hned se jeho byt změní v příjemnou místnost..

Když už měl cestování dost sledoval zábavné pořady. Moz zábavné mu nepřipadaly. Měl rád trochu tvrdší, možná i trochu černý humor. Tak, jak už si zvykl, zeptal se na to počítače.

"Druh humoru, na který poukazujete je nepřípustný. Příliš zvedá agresivitu i hladinu stresu." 

Měl vše a hlavně hodně nudy.

Nikdy nebyl typ, který rád vyrážel do ulic a šedivé nezáživné budovy, které pamatoval ze své cesty z ordinace jej nelákaly vůbec. Ale snad najde místo, kde se setká s lidmi. Opravdovými, ne virtuálními.

---

Přešel ke dveřím a chtěl otevřít. Nešlo to.

Když jimi zalomcoval ozval se počítač.

"Je nepřípustné chodit ven. Musíte si naplánovat cestu."

Vzdychl a nerad se zeptal. Už měl dost odpovědí plných standardu a nepřípustnosti. 

"Chtěl bych si zasportovat."

"Nejlépe si zasportujete v asistenci počítače. Jsou pro vás připraveny programy na míru."

"A co zajít do galerie?" Umění ho moc nelákalo, ale v dětství chodil na výstavy se svou matkou.

"Na obrazovkách se dostanete do všech známých galerií. Umění kterého století chcete vidět?"

"Zajít do kavárny?"

"Váš standard neumožňuje pití kávy. Není to dobré pro váš oběhový systém."

Už mu docházely otázky.

"Kam lidé jezdí hromadnou dopravou?"

"Do seznamovacích klubů. Setkávání přes sítě se ukázalo neefektivní. Můžete si vybrat klub podle zájmu, věkové skupiny, proporcí těla, sexuálních preferencí..."

Počítač vyjmenovával další parametry.

"Věková skupina." Přerušil vyjmenovávání. 

"Shromáždění klubu do kterého spadáte začíná za čtvrt hodiny. Pojedete hromadnou dopravou, na kterou nastoupíte za rohem bytu."

Nahrál si instrukce a oblékl si modré kalhoty a blůzu. Byly ušité jemu na míru a musel uznat, že jsou to nejlepší šaty které kdy měl. Problém byl ve výběru. Ve skříni měl několik sad.

Dokud byl v bytě a výběr šatstva neřešil. Ale přece mezi lidi nebude chodit pořád ve stejném. Na další otázku počítači však neměl náladu.

---
 
Dveře se tentokrát otevřely na první dotyk. 

Venku jej obklopil vzduch, který byl plný podivných nepříjemných vůní. Minule si toho nevšiml. Jak to, že teď sotva dýchá?

"Doporučujeme neotálet a jít rychleji. Pobyt venku delší dobu je nepřípustný."  Ozval se jeho náramek.

Chvíli zaváhal a pak se vrátil pro rýmátko, které měl od prvního dne. Když dýchal přes něj pusou, bylo to snesitelné.

---

V metru, jestli to bylo metro, místo oken ve vagonu byly obrazovky s uklidňujícími krajinami, potkal jen málo lidí. 

Seděli osamotě, nebo ve skupinkách, které tiše rozmlouvaly.Všichni měli na sobě to samé. Modré, nebo růžové kalhoty a blůzy. 

Jen jedni měli na oblečení vzory. Přišel k nim a zeptal se.

"Jsem tu poprvé. Ehmm... " Nevěděl jak pokračovat. Lidé, na které promluvil vypadali vylekaně. Jako by se jim ještě nikdy nestalo, že by je člověk v metru oslovil.

"Rozmrazili mě před pár dny. Jezdí tu pořád tak málo lidí? A kam jedete vy?"

Muži se očividně ulevilo. Dokonce vypadal zaujatě.

"My jedeme k přátelům. Na sklenici vína. Nás standard to umožňuje jednou za dva měsíce. Ostatní bonusy skoro nevyužíváme."

"Chceme žít co nejdéle." Přidala se žena po jeho boku. "Standard je nastaven tak, aby byl optimální pro lidský život. Nerozumné využívání bonusů jej může ohrozit, nebo zkrátit."

"Seznámili jsme se v klubu. Oba jsme zjistili, že pracujeme ve stejném odvětví. Návrhy oblečení."
"Samozřejmě vše navrhuje počítač. My jen..."
Rozhovořili se o látkách, vzorech a barvách. Jen přitakával a díval se poočku kolem sebe. Byl rád, když mu počítač oznámil, že má vystoupit. Více nudné konverzace už nemohl vystát.

---

V klubu to bylo podobné jako v metru. Stejně oblečení lidé se bavili o pořadech v televizi, nebo zábavných hrách na síti.

U jedné z dívek se mu zdálo, že jí zaujal jeho příběh, jak byl zmrazen a ocitl se zde v úplně jiné době.

Trvalo to však jen do té doby, než vešel muž, kterého už nejspíš znala.

"Omlouvám se, tvůj příběh je moc zajímavý, ale.... Ale raději mám dnešní lidi. Jsou taví víc..." Došla jí slova.

"Dnešní?" Napověděl ji a ona šťastně kývla. Chtěl říci nudní, ale kdo ví jak by to vzala.

---

Přešel k počítači a zeptal se na další kluby.

"Jsou tu i pro ty, kteří jsou rozmrazeni?" 

"Taková separace je nepřípustná. V rámci vaší integrace je lépe, když se setkáváte s lidmi dneška."

Vzdychl a vyšel ven. Nudná cesta metrem jej ještě více rozladila. Svět budoucnosti si představoval jinak. Hlavně pestřejší.

Když vystupoval z metra vzpomněl si na proluku v domech, kterou viděl při své první cestě. 
S námahou si vzpomínal, kudy tehdy šel, po několika špatných zabočeních došel na kraj města.

---

Nevlídné strniště pokračovalo i na horizontu. Vlevo se táhla řada šedivých domů. 
Vpravo uviděl malou vesnici. Obklopenou z jedné strany lesem a z druhé městem.

V rozrušení se nadechl nosem. Vzduch tady ven z města byl snesitlnější. Přesto cítil jeho nepřirozenou vůni. Dal se do rychlejší chůze a dával si pozor na to, aby dýchal jen přes rýmátko.

---

Stál tam a díval se nevěřícně na vesnický výjev. Zahrádky plné květin, lidé tu okopávali zeleninu, spravovali domky a o kus dál viděl i domácí zvíře. Byla to koza? Nikdy ji snad naživo neviděl. Možná jako malý v zoo.

"Kdo jste?" Ozval se přísný hlas vedle něj.

Ohlédl se a viděl člověka s přísným výrazem na tváři. Měl šaty z hrubě utkané látky a v ruce držel motyku.

Vyndal z pusy rýmátko a usmál se. "Hledám normální lidi, nějaký život." Vzduch tady ve vesnici byl skoro normální.

Viděl jak si muž pohoršeně prohlížel jeho standardní šaty.

"Rozmrazili mě před nedávnem a hledám, jak se tu dá žít."

Muž jen pozdvihl obočí a gestem naznačil ať jde dál.

---

Seděli v jednom z domků. Pochutnával si na chlebu se sýrem a s plnou pusou vyprávěl, co tu vše zažil.

"No a tak jsem došel až sem." Ukončil vyprávění s posledním polknutým soustem.

Muže jako by víc zajímalo rýmátko, než jeho strasti.. "Šel jste pěšky s tímhle?" 

Přikývl.

Muž chvíli přemýšlel a pak jako by se rozhodl.  

"Ti, co zde žijí mají nejvyšší bonus. Nebo, ti, kteří se rozhodli nevyužívat systému a žít svobodně."

Ukázal na rámátko. "A toto nám svobodu ještě zvýší. Měli jsme problémy přecházet přes město. Systém tvrdil, že se po městě žádným způsobem bez dopravy pohybovat nelze. A naše pokusy to potvrzovaly.
A také to ukazuje na chybu v systému. Musel vědět, že přechod s tímhle je možný, když vás poslal z ošetřovny do bytu pěšky."

Muž se na něj zamyšleně podíval. 

"Líbí se vám žít v systému?"

"Ten váš standard je trochu nuda."

"Můžete žít s námi. Musel by jste se ale vzdát standardu v systému, jeho péče i dlouhého věku. A také se rozhodnout hned. Byl jste venku příliš dlouho, už vás hledají. Jakmile se dostanete zpět, je možné, že už vás nenechají uniknout."

Otevřel překvapením pusu. Vesnice byla opakem moderní společnosti bez práce, kvůli které se nechal zmrazit.

Pomalu se podíval na rýmátko v ruce. Možná by byl spokojenější, kdyby ho nebylo. Nedostal by se k němu, kdyby neměl rýmu. A kdyby neměl rýmu, nepřežil by zmrazení. 

Vše se v jeho mysli točilo do kruhu.

Nakonec přikývl.