Probuzení - Zahrady

Zamračila se. "Víš o mě všechno?" "Očividně ne." Usmál se. Pak zvážněl. "Je to součástí bezpečnostního protokolu poznat ty, co přijdou na palubu. Co je jejich slabost, co přednost."  

"Jako, že můžu ohrozit let?" Připadalo jí to absurdní.

"To může každý, i když se na lodi narodil." Pokrčil rameny a trochu se usmál.

"I superdvojčata?"

"I ty." Teď už se usmál hodně. "Většinou nejsou tak hrozní, jen se předvádějí. Loď je jejich svět. Jsou na ni pyšní."

"A co je má slabost a přednost?" Nemohla přijít ani na jedno. Obyčejná holka o kterou nikdo na planetě nestojí.

"Přednost určitě znalost zdejší přírody."

"Tady na lodi?" Odfrkla "To asi ne!"

"Loď nepřepravuje jen lidi, ale i informace a vzorky planet, které navštíví. Máme tu sbírku semen půdy. Informace o historii i vzorky DNA lidí i zvířat. Už mnohokrát se ukázala znalost z jedné planety jako velice užitečná na jiné, nebo při cestě lodí."

Chvíli váhala, ale stejně by na to myslela.

"A... A slabost."

Vzdychl. "Neměl jsem o tom začínat. Je to to, že ti zakázali pobyt v divočině kvůli přílišnému spojení s přírodou. Jen ještě není jasné jestli je to výhoda, nebo nevýhoda."

Po chvíli dodal. "Mít na palubě různorodé lidi je většinou výhoda. I když to piloti a technici nemají rádi. Tvoří příliš jednotvárnou skupinu. Když jeden nepozná nebezpečí, pak nikdo z nich. Být jiný je prostě výhoda."

Usmála se. Možná ji jen chtěl uklidnit. Poslouchalo se to dobře.

"Možná by se ti líbily naše zahrady. Není to divočina, ale je tu víc zeleně, než u vás ve městech."

"Tak to mají asi všude." Ušklíbla se. Vzpomněla s na barevné ulice bez rostlin. Lidé se snažili město oživit dekoracemi, ale jí to připadalo jako kýčovitá nevkusná náhražka. Většina lidí ve městech se nesnesla se zdejší přírodou a zdejší planeta nesnesla cizí rostliny.

Byla zvědavá na rostliny z jiných planet. Ale... Co když má planeta opravdu špatný vliv na cizí rostliny. A ona je z planety víc než kdokoli jiný. Je s ní příliš svázaná, jak tvrdí všichni. Co když na mě bude mít taky špatný vliv? 

"Půjdeme?" Pobídl ji z úsměvem.

"Já..." Nevěděla co říct a co dělat. Jak to vysvětlit. Připadalo jí to absurdní.

"Co když... Co když se ve skleníku něco stane."

"Co by se tam... Je to tam bezpečné." Zadíval se na Alu ustaraně. Pak asi pochopil, že její starost nesouvisí s její slabostí před chvílí.

"Jako, že ty bys jim ublížila?" Zasmál se nahlas.

"Nemyslím, že by to takhle fungovalo. Prošli jste biologickým filtrem. A ty budeš na palubě. Bude to symbióza lidí, přírody... A jestli má být nějaký problém, tak je lepší, když se na to přijde už tady." Mrkl na ni bezstarostně.

Trochu ji to naštvalo. Proč mu vůbec něco říkala?

"Na lodi je několik druhů zahrad. Některé rostliny vypadají jinak, než tady. Další zase potřebují speciální podmínky, třeba jinou atmosféru, nebo teplotu, Přednost se dává těm co se snadno pěstují, ale u některých se větší úsilí vyplatí."

"Budou se tu pěstovat i ty od nás?" Zamračila se. Znepokojilo ji to. Ráda by měla kousek rodné planety sebou, ale jaký to bude mít vliv na lidi kolem? 

"Cesty trvají dlouho a naše exobioložka má ráda výzkum. Určitě z tebe bude tahat rozumy."

To už došli do velice dlouhé místnosti jejíž okraje byly lemované zelení. Místnost se táhla mnoho desítek metrů do dálky. Z malých kajut a úzkých chodeb měla Ala pocit stísněnosti. Loď ji zevnitř připadala malá pro tolik lidí na dlouhou cestu. Teď měla pocit opačný.

Procházeli kolem rostlin a Ala se na každou snažila podívat a představit si co má za účinky. Tato činnosti ji plně pohltila. Zapomněla, kde je i s kým tu je.

Ocitla se ve svém živlu. Její mysl byla nadšená novými zajímavými rostlinami. Zapomněla na svou obavu že by jim mohla ublížit. Zapomněla i na pocit, že sem nepatří.

Natáhla ruku a bříško prstu přiblížila k rostlině. Nedotýkala se listu, jen vnímala jeho jemná chmýříčka, kterými byl list porostlý. Bylo to jemné mazlivé pohlazení.

Najednou její ruka vzlétla nahoru. A vzduchem se neslo hlasité "Nééééé."

Ala se lekla a ustoupila dozadu. Zakopla o vlastní nohy a začala padat.

Když se vzpamatovala, zjistila, že ji ochránce zachytil v pádu a malá buclatá žena ji drží ruku.

"Nedotýkat se." Řeka udýchaně a rozzlobeně.. Otočila Alinu ruku a udiveně si ji prohlížela.

"Není poleptaná." Zabručela žena. Pak se rozhněvaně zadívala na ochránce.

"Mohla se zranit."

"Proč bych měla?" Řekla Ala a postavila se. "Když se dotknu jen těch chloupků, nic mi to neudělá."

Malá žena koukala z Aly na ochránce.

"TYTO zahrady jsou nebezpečné. Proč jsi..."

Ochránce ji nenechal domluvit. "Chtěl bych vám představit naši novou cestující. Toto je Ala. Pořád si stěžujete, že nemáte nikoho, pro práci v zahradách. Co zaučit ji? Může vám říct mnoho o rostlinách Amazonie."

"Ráda bych věděla i víc o těchto." Řekla Ala. "Jsou úžasné. Jsou léčivé, že ano? Já... Já... Neřekla bych , že jsou nebezpečné. Každá léčivá bylina má v sobě něco... Něco... "

"Něco tajemného. Tato vypadá jako vaše kopřivka. Jen ty květy jsou jiné." Doplnila žena a dívala se na Alu se směsí nesouhlasu a příjemného překvapení.

"Květy i listy jsou léčivé. V malém množství. Když na list někdo sáhne, spálí ho." Přikývla Ala. Začaly chodit od jedné rostliny ke druhé. Žena, která se Ale představila jako Fany dovedla s nadšením mluvit o všem, co se jen trochu týkalo rostlin. A tak Ala její slova hltala a přidávala své poznatky z planety.

Ochránce nechaly za sebou, jako by vůbec o něm nevěděly. Ten se zamyšleně na ně díval. Když došly skoro na konec zahrady, jemně zakašlal.

"Jejda, nemůžu tě zdržovat od prohlídky, jsou ti zajímavější místa, než zahrady." Řekla Fany s úsměvem. Její tón a pyšný pohled na rostliny kolem naznačoval opak.

"Tohle je zatím nejlepší místo na lodi." Zasmála se Ala vesele. Vlastně ji to tu připadalo skoro tak úžasné jako divočina na planetě. Toužila poznat všechny ty rostliny. Zkoumat jejich vlastnosti. To by na planetě nemohla. Nepustlili by ji ani na míli k nějaké rostlině a ještě by ji obvinovali z průšvihů o kterých by neměla ani ponětí. Zahnala smutné myšlenky a podívala se kolem sebe. Převládala zelená barva, občas prosvítala modrá, žlutá červená, či žlutá. Nasála vzduch nosem. Kypré i sladké vůně se mísily, tak jako barvy. Byla to ta pravá džungle vjemů. Trochu chyběly zvuky zvířat. Na Amazonii jich moc nebylo. Nebo o nich nevěděli. I tak ve vesnici i udržovaných oblastech slýchaly zašustění listů, tiché zvuky tlapek, nebo nesmělé zvířecí výkřiky. Byla zvědavá a tak se Fany zeptala, zda v zahradách nějaké zvířata jsou. 

Když ji začala odpovídat, ochránce se ozval znovu.

"Měli bychom jít."

Fany se usmála. "Až přijdeš příště vezmu tě na pastvu."

"Slyšela jsem, že na některých planetách chovají zvířata. Ale na lodi by mě to nenapadlo." Podivila se.

To už šli ze zahrady pryč. 

"Jsou to zvířata s jemným kožichem a velice výživným mlékem." Poznamenal ochránce. "A také se rádi mazlí. Nevím jaké je jejich původní jméno, ale tady se jim říká chlupáčci."

Zbytek prohlídky lodi proběhl pro Alu v lepší náladě. Dvojčata a Prima si ani nevšimli, že se od nich oddělili.

Nakonec si s Primou vybraly kajuty a pak se všichni společně se bavili u vybírání hologramu.

Prima si vybrala obraz na kterém byly barevné domy města Amazonie. Ala na jedné stěně zdobené pískovcové stavby zaniklé civilizace ze vzdálené planety a na druhé hvězdnou oblohu s měsíci jedné z planet centra.

"Myslel jsem, že to bude naopak." Řekl mladík z dvojčat.

"Možná to změním, ale bude se mi určitě stýskat. Je to připomínka místa odkud odlétám." Řekla zamyšleně Prima. Pak se usmála na dvojčata. "Moc tu stejně nebudu. Raději prozkoumám loď a její posádku."

Oči dvojčat i Primy se upřely na Alu.

Ta jen pokrčila rameny. "Obraz neumí nahradit zdejší přírodu. Byla by to jen chabá iluze."