Probuzení - město

Jídlo nemělo pořádnou chuť ani vůni. Snědla jen trochu a stáhl se jí z něj žaludek. Mladá žena, která jí ho donesla se usmála. "Musíš mít hlad. Jez, jídlo ti pomůže uzdravit se."

"Je to divné jídlo. Pro nemocného se víc hodí plody andory, šťáva z jabkounů a jako koření listy petelice." Řekla a s pokrčeným nosem odložila lžíci. 

Mladá žena jen otevřela pusu a pak ji zavřela. Znovu se usmála. 

"Máš výborné znalosti bylin. Bohužel to není tak jednoduché. Hodně z nich je účinná jen minuty po utržení. Na andoru se můžu zeptat lékaře, ale ostatní nemohu sehnat."

Dala si ještě pár soust. Mladá žena ji mezitím vyprávěla, co vše s ní dělali. Většinou tomu nerozuměla. 

"Vše to bylo způsobeno jídlem. Nezralým plodem porohrušky." Žena se tázavě na Alu zadívala. "S tvými znalostmi... Proč si jej vůbec jedla? I malé dítě ve městě ví, že je jedovatá."

Konečně něco, čemu rozuměla.

"Není jedovatý, jen se člověk musí hodně hýbat, aby se hned nevhodné látky vyloučily z těla. Zbytek nabije tělo velkou energií. Když chcete lámat rekordy k nezaplacení."

Žena se zamračila. "Tyto experimenty mohou skončit smrtí. Tvoje tělo bylo extrémně vyčerpané. Dalo nám hodně práce jej dát dohromady." Řekla pohoršeně. Jako nezbednému dítěti, které něco vyvedlo.

"Neměla jsem na výběr. Jinak bych nepřežila." Ohradila se Ala, i když celou pravdu nevěděla. Pamatovala si ze svého útěku do divočiny jen málo. 

"To nevím. Vlastně si ani nedovedu představit, jak se dá přežít týden v divočině."

Dosud si myslela, že šlo o den a noc. Jak je možné, že si z toho nic nepamatuje? Jen podivnou vyčerpávající cestu zpět? Trochu to vysvětlilo, že se dostala tak daleko... Ale týden. Neznala nikoho, kdo v divočině přežil víc jak dva dny. Tři dny byl rekord ženy z dávné historie. Babička má pravdu. Něco v ní je jiné. Měla teď pocit, velice divný pocit, že se to stalo až tam.

--------

Pozorovala město z okna a byla ráda, že je v něm sklo. Lidé nasedající do vozidel, vystupující. Stroje proplétající se betonovou džunglí ve které bylo jen málo přírody. Podivné stromy skomíraly ve vyhrazených pláccích s lavičkami. Věděla, že nebyly z této planety. Nic s přírody této planety nebylo ve městě. Tedy až na izolovaný skleník do kterého mělo přístup jen málo lidí. Příroda nesnášela lidské muže a některé ženy a naopak muži a některé ženy nesnášely zdejší přírodu. 

Jak tady můžou vůbec žít? Je tu horko(i když se bůhví proč třese jako stéblo třesavky), moc světlo. Proč je nad městem tak málo mraků? A ty škaredé nepřirozené barvy. Kde je zelená a červená a karmínová, khaki? 

I ty zvuky byly jiné. Místo šumění listí a svistu větru hučení a bzučení strojů. To ji možná napínalo nervy nejvíce. Byla nervózní. Pocit nepohody byl jak fyzický, tak psychický. Mladá žena, která ji ošetřovala ji řekla, že je v pořádku. Musí prý jen pořádně jíst, odpočívat. A zvyknout si.

Povídala si s ní hodně. Byla pro ni záhada, byla úplně jiná, než dívky ve vesnici. Jmenovala se Leona a narodila se a vyrostla ve městě a nikdy v divočině nebyla. Tedy kromě krátké exkurze, která ji vyděsila. Na druhou stranu Ala byla její první pacientka z vesnice. Leona nejprve nechápala její pocity. Když si povídaly déle tak pochopila.

"Jako nekončící exkurze do divočiny." Řekla nakonec. "Noční můra. Strach z neznáma. Nic není stejné ani známé."

Ala ni přikyvovala a říkala, že podobné pocity má ona ve městě. Tak takové to bylo pro lidi z města v divočině. A ona to teď prožívá, jen opačně. A na trvalo.

"Lékaři si mysleli, že u tebe vyvolá strach setkání s mužskou společností na kterou nejsi zvyklá. I proto se o tebe starám já. To, že to bude prostředí města je nenapadlo." Ve městech byla převaha můžu. Skoro dvě třetiny. Kdysi dávno to bylo 80 procent. 

Muži byli pro Alu trošku cizí, to ano, ale ne tak jak si Leona představovala. Byli stejní jako ženy, jen se neuměli tak soustředit a neměli tolik odvahy jako ženy. Chvíli si o nich povídali a Ala zjistila, že to Leona v mužské společnosti nemá jednoduché. Muži si žen vážili a někteří se jich i báli. Zakládat ve městě rodinu a vychovávat děti bylo výsadou těch výše postavených. I proto, že žen bylo ve městech méně. Pracovalo jich jen málo. I Leona byla výjimka. Otec byl lékař a ona už od dětství snila, že bude jako on. Nejprve chtěla dělat lékařku ve vesnicích. To však po exkurzi zavrhla. 

Noční můra. Ala si dodala odvahy a řekla jí o svých snech.

Leona se nejprve zamračila, Ala měla pocit, že ji to dost znepokojilo, pak ale lehce poznamenala, že je to jen sen.

Leona ji provázela městem. Lidé se zde zdáli hodně zaměstnaní. Uspěchaně chodili po ulicích, nasedali do rychlých vozidel. V restauracích většinu jídla vydávali do ruky. Ve vesnici byl určený čas na jídlo. Jedli, pili a povídaly si o událostech dne. Nespěchaly, užívaly si chutí. Tady jako by jídlo bylo jen prostředkem uspokojení hladu. Trochu to chápala, protože jídlo zde jí nechutnalo. Neuměla si jej užít, tak jako doma. Ve vesnici, opravila své myšlenky.

"Co všichni ti lidé dělají?" Zeptala se při jednom takovém jídle. Seděli v jedné z restaurací. Židle byly pohodlné a oknem viděli ruch na ulici. Vše bylo pestrobarevné. Upoutávky na obchody, výrobky střídaly křiklavé stěny budov.

"No..." Leona pokrčila rameny. "Vyrábí se stroje, nábytek. Lidé chodí na živá zábavná show. Vyrábí se interaktivní hry. Jsou tu restaurace, zábavní centra. Je tu výzkumný ústav, nemocnice. Politika, stavebnictnví."

"Stavebnictví? Vždyť už po generace se město nezvětšilo."

"Ale lidí je čím dál víc. Musí někde bydlet. Město se rozrůstá nahoru i dolů. Tedy dolů moc ne. To skončilo. Lidé pod zemí začali mít stejné stresující stavy jako v divočině." Odpověděla Leona.

"Každý má skoro vše, co by chtěl. Vše je levné."

"Až na místo a jídlo." Přikývla Ala. "Ty maličké pokojíky jsou hrozné. A já si stěžovala, že babiččin domek je malý. Tady by byl pro osm lidí, ne pro dvě."

Ještě ji něco napadlo. "A co bych tu měla dělat já?" Ta otázka se ji zdála šílená už jak ji položila. Kdo ví kam ji babička pošle.

"Ty jsi holka, nemusíš nic. Ale můžeš zkusit cokoli. Jen to budeš mít mezi muži těžké. Jedni si myslí, že ti dávají přednost, protože jsi žena, jiní očekávají víc jak od mužů a ostatní si myslí, že by ženy měly být ve vesnicích a ve městě nemají co dělat." Řekla trpce Leona. 

---

Leona jí to nedoporučila, ale také nezakázala. Jen předpokládala, že to neudělá a Ala jí neodporovala. 

Teď stála uprostřed města a netušila kde je. Budovy tu nebyly tak barevné a lidé tu taky nebyli. Občas uviděla vozidlo. 

Už ji bolely nohy a nevěděla jak si zavolat vozidlo. Tam kde žila byly terminály na každém kroku ale tady ne. Mobilní komunikátor odmítla. Měla z něj divný pocit. Proč by někdo měl stále vědět, kde je? Nenapadlo ji, že by potřebovala zavolat si pomoc. Teď by se jí to hodilo.

Už začínala mít hlad a dělaly se jí mžitky před očima, ty pocity ji hodně připomínaly stav vyčerpání, kdy se vrátila z divočiny. Už pochopila proč má odpočívat a pravidelně jíst.

Dveře. No spíš vrata. Uviděla je a hrnula se k nim. 

Neotevřely se samy, jak to tady ve městě bylo zvykem. Chvíli hledala nějaké tlačítko, nebo čidlo. Pak se zadívala na kliku a uvědomila si, že už je z města docela zblblá. Ve vesnici by vzala za kliku automaticky. 

Fungovala jak má. Vevnitř byl strašný randál. Naštěstí hned u dveří byla police se sluchátky. Nasadila si je a dívala se jak automatické stroje vyrábí malé součástky. Chrlí jednu za druhou. O kus dál to byly zase nějaké velké kusy. Nikde ani živáčka. Automatická továrna o které jí říkala Leona? I tak si představovala, že tu někdo bude.

Vyskočila leknutím, když na rameni ucítila ruku. 

"Ahoj, co tu děláš?" Byla to Ada. Neviděla ji několik sezón. Vypadala jinak, spokojeněji. Ve vesnici měla věčně kruhy pod očima a byla strašně vyhublá. Teď vypadala úžasně. Měla na sobě oblečení ve sněhově bílé barvě s bohatou tmavomodrou výšivkou, jak to bylo moderní. Zdůrazňovaly její křivky a byly tak tenké, že byla vidět její vypracovaná postava. Tehdy ve vesnici se jí všechny dívky smály, že nemá žádné svaly a v divočině by nepřežila ani minutu. Černé vlnité vlasy se kterými se vždy trápila, protože nešly učesat, měla ostříhány na kratičko. Po kruzích pod očima nebylo ani památky.

"Já jen... Exkurze." Vyhrkla Ala nahlas, aby ji Slyšela přes ten rámus a sluchátka.. "Vlastně chci poznat město."

Věděla, že je to podivné místo. Podle Leony měla poznávat zábavní parky, obchody, kavárny, nebo sportoviště, ne továrny. Ada ukázala na knoflík na sluchátkách. Ala jej zapnula a pak slyšela zřetelně Adin hlas.

"Tady? No můžu tě provést."

"No trochu jsem zabloudila při tom poznávání." Vzdychla. "Vypadá to, že tu budu muset žít."

Ada ji vedla do řídící místnosti a cestou vysvětlovala co se v továrně vyrábí.

"Ve městě to není špatné." Řekla nakonec. "Miluju to tady." Rozpřáhla ruce.

Ala pochopila, že nemluví o radovánkách ve městě, ale o strojích kolem. 

Došly do odhlučněné místnosti s mnoha obrazovkami. Na stěnách byly obrazy s horami a přírodou planety. Místo přední stěny bylo sklo, kterým byly vidět pilně pracující stroje.

"Ty to tu řídíš?" Dívala se s úžasem na obrazovky s údaji, ve kterých se očividně Ada vyznala.

"Řídím, opravuju, vymýšlím nové." Zářila žena. "Muži to nechtějí dělat."

Povídaly si dlouho. Vzpomínaly na dětství. Smály se a na chvíli se Ale zdálo, že to ve městě nebude tak špatné.

"Vůbec se ti nestýská po vesnici?" Zeptala se při obědě, který odněkud Ada vytáhla.

"Jak kdy." Pokrčila rameny "Tady si vše dělám po svém, ale ženy mi chybí. Chybí mi výlety, večerní tance, dokonce i vaření."

"Jo jídlo je tu otřesné." Poznamenala Ala a obě se rozesmály.

"Vážně ti příroda vadila tak, že jsi to tam nemohla vydržet?" Zeptala se Ala. Připadalo jí, že Ada nemá zas tak špatné vzpomínky na vesnici jako třeba Leona.

"Vlastně mi příroda nevadila. Tedy myslím si to. To matka. Byla jsem pro ni slabá, nikdy jsem se dostatečně nesnažila. Byla jsem strašně hubená a to mi vyčítala nejvíc. Nutila mě cvičit do vyčerpání abych zesílila, ale mám pocit, že to mělo opačný efekt. Hubla jsem ještě víc. Nemohla jsem vydržet to její zklamání. Než každý den poslouchat jak jsem neschopná, tak jsem si raději vymyslela, že mě příroda nesnáší. Bylo to snadné. Stačilo poslouchat ty, co do vesnice přišli. Prostě jsem zopakovala jejich slova. To, že jsem hubená mi pomohlo."

"Možná jsi byla hubená kvůli přírodě. Teď vypadáš super." Přemýšlela Ala.

"Nemyslím si to. Pomohly mi karmínové fazole, to jsi mi kdysi poradila ty. Matka mě cpala chlebovníky, že jsou plné bílkovin na svaly. Polovinu porcí jsem tehdy tajně zahazovala, protože mi z nich bylo pak špatně a víc jsem nemohla do sebe dostat." Usmála se Ada. "Od té doby je nejím a je mi super. Ale příroda mi chybí. Někdy si říkám, že jsem se měla matce postavit a možná ji v něčem poslechnout."

"Někdy sním o výpravách do divočiny." Dodala Ada potichu. "Jídla je málo. Potřebujeme nové pozemky na pěstování. Dan o výpravu bojuje mnoho sezón. Ale o tom, že bych se zúčastnila nechce ani slyšet."

Dan byl Adin muž. Byl to politik. I když měl hodně kreditů ze své činnosti, Ada je odmítala a vydělávala si sama. 

"Bude potřeba žena, aby výpravu vedla." Usmála se Ala. "Možná to nakonec budeš ty."

Přála by jí to. Bylo ji sympatické, že se vzepřela, i když to nebylo úplně naplno. Také se jí líbilo, že si našla užitečnou práci i když nemusela. Možná by do politiky měla jít ona, ne její muž.

Ada ji zavolala vozidlo a pak si zarezervovaly lístky na zábavní představení za Adiny kredity. 

Každý z obyvatel měl základní počet kreditů na sezónu. Mohl si přivydělat další, jako Ada v továrně, nebo Leona za službu v nemocnici. Dále měl každý nárok na jednu místnost. Ve vesnici se učili, že základní kredit na sezónu vystačí na jídlo po dvě sezóny. Ala však zjistila, že kredity ubývají tak rychle, že bude ráda, když bude mít co jíst. Bude si muset kupovat levnější jídlo. Chlebovník, který rostl skoro všude byl základen jídelníčku. Tak jako Adě i Ale moc nevyhovoval. Kdyby měla jídelníček jako ve vesnici, utratila by za sezónu kredity za několik sezón. A to nepočítala kredity na sporty, zábavu, vozidla a kdo ví co ještě. Bude muset něco dělat... Jenže co? Jediné co umí, je práce s rostlinami a k těm ji nikdo nepustí. Stroje ji nic neříkaly a ani jiné činnosti města.