Probuzení - Venku

Probrala se. Netušila kde je a co se s ní děje. Zoufale ji chyběl kyslík a kolem byla nazelenalá průzračná voda. Začala hýbat rukama a nohama. Hrdlo a plíce měla jako v ohni. 

Konečně se její hlava vynořila nad hladinu. Nadechla se vlhkého vzduchu. Byly v něm podivné kořeněné vůně. Rozkašlala se, aby z plic vyšla voda, která se tam dostala v jezeře. Vypadalo to jako jezero i když si nebyla jistá. Všude kolem se vznášel mlžný opar a na jedné straně padající voda vytvářela duhu. Užívala by si ten pohled, kdyby nebyla v ledové vodě a do nosu se ji nedraly nepříjemné pachy. To co se jí nejprve zdálo jako spásný skoro zázračný vzduch, po kterém plíce toužily ji teď připadalo jako nesnesitelný puch.

Břeh nikde nebyl vidět a tak plavala k vodopádu. Uviděla pak břeh hustě porostlý hnědočervenými rostlinami s tuhými listy a ostrými trny. Plavala podél břehu dál. Zdál se jí nekonečný a pořád stejně hrozivý. Svaly ji tuhly únavou a zimou. Nikdy nezažila tak nízké tepoty. Od úst se ji zvedala pára. Raději nemyslela na zvířata ve vodě. Mohly být nebezpečná stejně jako rostliny na břehu.

Konečně uviděla úzkou pěšinku lemovanou ostře červenými popínavými rostlinami. Vstup k vodě pro zvířata? Tuto  liánu neznala. Nepěstovali ji a ani ji neznala jako nebezpečnou rostlinu. Znala všechny. Tato v záznamech nebyla. Neměla z ní strach, jen mírný pocit nervozity. 

Vylezla na břeh. Bosé nohy se jí bořily ve studeném mazlavém blátě. Vyhýbala se pichlavým tučnolistým rostlinám. Ale liánám se vyhnout nedalo. Omotávaly se jí kolem kotníků, šťávu z listů, které rozšlápla měla potřísněnou po bosých chodidlech. 

Cítila jak teplo stoupá od nohou. Bylo to podivné. Mělo by ji být od nohou zima. Raději zrychlila, aby unikla z vlivu podivné rostliny. Vysoké stromy se rozestoupily a před ní se ukázala mýtina. Uprostřed ní byl ostrůvek ze zelených rostlin.

Posadila se do pichlavé trávy. Nebylo to příjemné, ale cítila se bezpečně. Otřela si nohy, které teď měla jako v ohni. Když šla z vody, účinek rostliny ji pomohl a zahřál ji, nyní však už to nebylo potřeba. 

Těžce oddechovala. Byla unavená a chtělo se jí spát. Strach a nepříjemné pocity už odplynuly. Strach. Měla by mít strach, ale necítila ho, jen příjemnou únavu po pocit bezpečí. Už necítila souznění s přírodou kolem. 

To ji probralo. Proč by se uprostřed nebezpečných jedovatých rostlin měla cítit bezpečně? Mohla to být reakce na prožité nebezpečí? Rychle se podívala kolem. Zelená uklidňující barva mýtiny se jí náhle zdála podezřelá. 

Rychle vyskočila a přeběhla na kraj mýtiny. Než doběhla měla pořezané nohy od trávy, která byla náhle ostrá jak břitvy.

Udýchaně se rozhlížela kolem a přemýšlela, kde vlastně je. Jezer znala několik, ale všechny byly menší a byly v obdělávané oblasti. Plné ryb a užitečných živočichů. A hlavně s mnohem teplejší vodou a bez vodopádu.

Vodopád. Zakázaná oblast byla veliká. Nikdo nevěděl, co v ní je. Jediné co existovalo, byly mapy vytvořené satelity z oběžné dráhy. Jedno velké jezero se strmými břehy tam bylo. Hluboko v zakázané oblasti. Na sever od jejího domova.

Trochu se jí ulevilo. Rozpoznat směr pro ni bylo jednoduché. Stačilo se podívat na postavení jednoho z měsíců. 

Dívala se nahoru aby mezi stromy a po docela dlouhé době zahlédla narůžovělý srpek měsíce. Bylo to těžké v záplavě rudohnědých listů. Vše, co nad sebou viděla, se ji zdálo, že má nádech růžové barvy. Zahleděla se nad mohutný strom lemovaný mnoha velkými listy, kde tušila měsíc.

Najednou její tělo ztuhlo. Byla to podvědomá reakce. K uším ji dolehl šustivý zvuk. S co nejmenším pohybem hlavy se zadívala na mýtinu, kterou právě opustila. Malé zvíře s tvrdými šupinkami se zmateně otáčelo sem tam, jako by něco hledalo.

Pak pochopila, hledalo cestu ven. Tělíčko mělo pokryté zelenými listy. Už nevypadaly tak neškodně, jako když po nich šla. Byly pokryté rudými trny. Většina jich sjela po tvrdé šupinaté kůži zvířátka, ale některé se zachytily za šupinky. Zvíře chvíli vzdorovalo, nakonec však ulehlo do trávy a zavřelo oči. 

Ještě něčeho si Ala všimla. Zvíře bylo zraněné. Jednu nohu mělo bez šupin, sedřenou kůži až na maso a vleklo ji za sebou, jako by s ní ani hnout nemohlo. Mělo odřený bok a kus ucha mu chyběl. 

Okamžitě jeho zranění omotala tráva a nakonec i tělo celého zvířátka. Na to, co se bude dít dál, raději nemyslela. Mohlo se to stát i jí.

Vyrazila směrem k velkému stromu, kde tušila růžové odstíny měsíce. Vyhýbala se trnitým kytkám a těm, co byly výrazně zbarvené. Strach ji zachvátil mysl i tělo. Třásla se po celém těle a škubavě nadskakovala při každém šustnutí.  

Po době, která ji připadala jako věčnost, došla k další mýtině. Tady uviděla, že růžový odstín na obloze nebyl měsíc. S očima plnýma slzami zoufalství se zmateně otáčela dokola. Uviděla ho na druhé straně, kterou měla dosud zastřenou stromy. Byla vyčerpaná a to, že šla na opačnou stranu její skleslou mysl ještě více sklíčilo. Chtěla si sednout na místo a nechat se pohltit nepřátelskými rostlinami.

Místo toho se vydala zpátky. Dívala se, jestli neuvidí své stopy, aby nemusela složitě hledat bezpečnější cestu, ale vše se zdálo stejné. Změť červených a zelených rostlin, špičatých trnů, ostré kůry stromů, lián a listů pokrytých slizkými tekutinami.

Tekutinami. Ty vytékaly z pošlapaných listů. To je její cesta. Trochu se uklidnila a pomalu vyčerpaně se vydala na cestu. Měla příšerný hlad, ale rostliny kolem neznala a v současném rozpoložení si netroufala použít svou intuici.

Konečně došla na mýtinu, kde uviděla zraněné zvíře. Uprostřed zeleného prostranství bylo prázdno. Nevěděla, co se stalo ze zvířetem, ale začala mu závidět. Jen tak si sednout do trávy a cítit se bezpečně.

Jen na chvíli... Přece jen by to snad nevadilo, odpočinout si. 

A už nevstat, Než myšlenku dokončila, seděla ve svěže zelené trávě. Možná to byla past, ale milosrdná. Její mysl se nechtěla vzdát, ale tělo už ji neposlouchalo.

Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Na druhé straně mýtiny rostly keříky z velkými zeleno hnědými plody. Vůně ji začala lákat, svírání v žaludku se při myšlence chutného jídla stalo intenzivnějším.

Třaslavými vyčerpanými kroky přešla ke keři. Utrhla si dva plody a začala jíst. Nejprve tyly trpké a také trochu nahořklé. U druhého plodu si už na chuť zvykla a zdála je jí výtečně osvěžující. Pořádně okousala velkou pecku a slízala šťávu, která ji potřísnila ruce. Hlava ji klesala a oči se zavíraly. Ale ještě nebyla úplně připravená se vzdát. Jen pár minut posedí a půjde. Její tělo sice protestovalo, měla však strach a ten vítězil. 

Vyšla ven z mýtiny po urputném přemlouvání sebe samé. Směr ji vedl podél jezera. Na břehu se zastavila. Bude muset překonat strmý útes, ze kterého tekl vodopád do jezera. Už chůze byla vyčerpávající. Vyhýbat se všem podivným rostlinám, dávat pozor na zvěř. Každé zapraskání větvičky, každý pohyb listu v ni vyvolal obrannou reakci a spotřebovával příliš mnoho síly.

Tak jako teď. Přes cestu ji přeběhlo malé šupinaté zvíře. Podobné tomu, které chytila mýtina.

Podobné? Nebylo to to samé? To, které přeběhlo nyní kolem nemělo tu nohu, kterou mělo zvíře z mýtiny zraněnou. I ucho mu chybělo. Zatajil se jí dechl. Bylo to to samé. Bez nohy, ale přesto bylo živé.

Nakrčila nos. Puch, který přicházel od jezera byl k nesnesení. Jak se sem jen mohla dostat a přežila? A je bez zranění? A co to zvíře... Ano zdejší příroda měla malé predátory. To, že má i ty velké pouze předpokládali. Nikdy je nikdo neviděl, ani mrchožrouty. Jak tedy příroda reguluje býložravce? Co když...

Co když ty paloučky slouží k takovéto regulaci? Ty, co by nepřežili stráví, jako masožravé rostliny, ostatní uzdraví, odchytávají přemnožené. To rostliny tady jsou predátoři. 

Přemýšlela, myšlenky se jí vracely ke zvířeti, motaly dokola, chtěly proniknout do tajemných záhad zdejší přírody. Měla příliš málo zkušeností a znalostí. Tak jako ostatní lidé. Ti i když zde žili po generace ke zdejší přírodě nepatřili. Pomalu šla zamyšlená po břehu k vodopádu. Jediné, co ji rušilo byl ten puch. Nějak ji držel při smyslech, aby se nepoddala svým myšlenkám. Zpozorněla. Ušla několik set metrů,, aniž by se vědomě vyhýbala jedovatým rostlinám.