Probuzení

První část fantazie o (ne)obyčejné dívce. Zatím nevím kam mě příběh zavede. Takže. Bylo nebylo, na jedné z planet vzdálené sluneční soustavy. 

Ala

Dnes. Jediné na co mohla myslet, na dnešek. Má narozeniny. Česala si vlasy ale myslela jen na dnešní událost. Pocit nadšení ji procházel tělem ve vlnách. Ne že by se těšila na oslavu, ty byly nudné a trapné. 

Podle babičky slavnostní a důstojné. Trapné podle ní. Přesto se těšila. Už je dospělá dnes se její život změní. Cítí to. Babička nesnášela tyto pocity a vždy ji nabádala, aby se jim nepoddávala. Ane nešlo to. Ne dnes. 

Hřeben se jí zasekl v kudrnatých vlasech. Otráveně vzdychla. Proč nemůže mít rovné vlasy jako ostatní. Jsou jen k zlosti. Najednou se jí nálada otočila. Připadala si příšerná. Vždy chtěla zapadnout, ale čím víc se snažila tím víc to mělo opačný účinek. Byla jiná než ostatní ať si babička říká co chce. Prý je jen jedinečná, tak jako jiní a jediné co se s tím dá dělat je, smířit se s tím. Ale jak, to neporadila. Každý že má něco takového. 

Ale ona nemusí žít s tím že jí ostatní neberou. Babičku všichni mají rádi a všude kam jde, se k ní chovají s úctou, usmívají se na ni. Alle pro její vnučku mají jen zamračené pohledu, nebo sklopené oči.

Povzdechla si, ještě musí udělat večeři a postarat se o domácí práce. Nechtělo se jí do toho. Na ruční práce byla nešikovná. Vařila ráda, ale ještě raději s kořením, které jí babička zakazovala. Bez něj to byla nuda. Uměla uvařit jídlo každému na míru. Poznala, co komu bude chutnat a co potřebuje. Uměla rozveselit ty vážné, uklidnit rozjívené, nebo přimět k povídání tajnůstkáře. Babička to neschvalovala. Jakoby přehlížela to co jí jde a nutila ji dělat, to co ji nejde. No jo, jasně je důležité umět si ušít šaty, nebo něco opravit, ale proč to dělat, když to může dát udělat někomu, koho to baví a umí ro líp? 

Věděla o přírodě víc, než jiné holky jejího věku, přesto babička odmítala její prosby, alby se tomu učila u ostatních žen, raději ji sama učila nudným věcem.

Podívala se z okna, slunce ještě nedosáhlo vrcholu, má spoustu času. Natáhla se pro starou konopnou halenu, odkopla papuče do kouta a vyběhla ven. Pobyt venku ji vždy naplnil energií. Jen tak se potloukat po lese, běhat v trávě, dotýkat se všeho kolem, splynout s přírodou.

Vlhký mech ji studil do nohou a na slunci rozpálené kameny zase pálily. Bylo příjemné uvědomovat si všechny ty pocity. Drsnou kůru stromů, jemnou hebkost mechu, sladkou vůni květů, zemitou spadaného jehličí, Vnímala každou rostlinku a zároveň vše jako harmonický celek. Každým pohybem, nadechnutím do ní proudila síla. Zatoužila zůstat tu navždy, nevracet se do umělého světa měst, domů.

S tímto pocitem si také vzpomněla na své nesplněné povinnosti. Chvíli musela vyčkat než se pouto, které právě navázala přetrhá. Po té vyrazila zpět domů.

-----

Ještě dodělávala jídlo, když uslyšela klapnutí dveří. Usmála se. Babička byla přísná, ale přesto ji ráda viděla.

Dnes vypadala vážněji než jindy. Alu potěšil balíček, který nesla v ruce. Měl hezký barevný lesklý obal, což znamenalo, že byl z města. Mnoho městských věcí neměli. Babička vždy tvrdila, že vše, co člověk potřebuje si mže vyrobit s trochou pomoci od přírody. Ona s ní souhlasila. I když městské věci byly barevnější, hezčí a mnohdy lépe fungovaly. Mít takovou jednu svou vlastní věc by bylo hezké.

Zato babiččin výraz ji neznepokojil, čekala, že bude mít proslov. O tom, že je už starší, co jí čeká, jakou bude mít další zodpovědnost... To se babička vždy takto tvářila. Ala neměla ty proslovy ráda, měla vždy pocit, že vše co dělá je špatně. A mnohdy byla příčinnou tohoto její nešikovnost, nebo chyba.

Soustředila se na ten balíček. Dárky dostávala málokdy a z města už vůbec ne. Rychle si vybavila dárky, které dostala. Kotlík na vaření od kořenářky, které pomohla s nalezením vzácné bylinky. Boty od jediné kamarádky. Už ji dlouho neviděla, patřila už mezi dospělé a ty už mají svůj život Jaký asi? Setká se s ní? Boty ležely téměř netknuté pod postelí, skoro na ně zapomněla, zato na kamarádku vzpomínala často. Byla její jediná spřízněná duše. Ostatní dívky v ní viděli podivnou holku, které se raději vyhýbali. Pár drobností, hlavně hraček od babičky, z doby kdy byla malá. A ta podivnost, co má od narození. Prý od jejího otce.

"Dobrý den Alenko." Řekla babička bez jakéhokoli pohybu ve tváři. Skrývá tak jakýkoli cit, nebo je to slavnostní výraz na počest jejích narozenin? 

Snažila se sebou necuknout při vyslovení Alenky. Nechtěla aby ji tak říkali, bylo to příliš městské jméno a také příliš dětské. Chtěla aby ji ostatní říkali Ala už od... No snad od doby co se naučila mluvit.

"Období, kdy dívka dozrává v ženu pro tebe skončilo. A nyní nadchází období kdy se budeš učit žít život dospělého. Už uplynulo 16 sezón od doby co ses narodila. A..."

Přestala poslouchat naplno. Slavnostní řeči jsou vždy stejné. Vzletné a nic neříkající. Raději pozorovala babiččinu tvář. Nebyla tak a kmenná jak se na první pohled zdála. Byl to jen odraz světla, nebo se ni v oku zaleskla slza? 

Dřív než ji mohla babička zastavit, Ala babičku objala.