Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý. 

Chtěl už opustit tuto místnost, která mu čím dál víc připomínala vězení, a vydat se domů.

„Myslím, že jsem vás zbytečně zdržel,“ začal se omlouvat, když viděl Poovu vážnou tvář a žádnou reakci na tyto slova odmlčel se.

„Našli jste něco?“ zeptal se tentokrát s trochou obav.

„Přijdu dovnitř a všechno vám vysvětlím.“ Řekl Poo.

„Já… Vlastně bych se rád odtud dostal. Ne, že by to tu bylo špatné, ale už jsem dlouho nebyl doma. Však víte…“

Poo se podíval za sebe. Roman viděl, jak k němu přichází Alna a nese komunikátor. Malá obrazovka se jí v rukou třásla. Pak Poovi podala termobundu. Roman ji málokdy nosíval. Na Algeře nebyla potřeba a obchodní cesty trávil v lodi, nebo v klimatizovaných místnostech.

Poo se oblékl a obrátil ke komunikátoru.

„Jdu dovnitř.“ Pokývl na Alnu i na Romana uvnitř. Ten se začínal cítit jako ve vězení. Nebylo zvykem, aby doktoři sdělovali výsledky testů na pokojích pacientů. I když toto byl velice luxusní pokoj, spíše byt.

Po sundání testovacího přístroje se posadili na pohovku. Poo nastavil komunikátor na velkou obrazovku na zdi.

„Tohle jsou vaše výsledky testů.“ Ukázal na grafy na obrazovce. „To modré jsou průměrné hodnoty člověka. To žluté extrémní hodnoty.“

Na grafu byla modrá vlnovka z vrchu i zespodu ohraničená žlutou. Kousek pod spodní žlutou vlnovkou byla červená. Pochopil, že jsou to jeho údaje, ale jak by mohly být pod extrémními hodnotami?

„Graf teploty. Mohli bychom ukázat i další. Metabolismus, puls, krevní obraz… Ale na tomto je to nejzřetelnější.“ Vzdychl Poo. Evidentně se mu nechtělo pokračovat.

„Teplota vašeho těla je tak nízká, že by normální člověk s touto teplotou byl už v kómatu… A podobně je to i s ostatními hodnotami. Jinak… Jinak vše funguje výborně. Vlastně víc než výborně. Jen… Jen nějak podivně.“

Roman se díval na graf, vzpomněl si na své měření teploty na lodi. Tyto hodnoty byly ještě nižší. Ale co to má znamenat?

„Je to… Má to souvislost s tou vyrážkou?“

Poo přikývl. „Myslíme, že ano. I když, ta vyrážka je jen další z projevů.“

Roman se snažil urovnat si myšlenky. Bylo to přece to, proč sem přišel. Aby zjistili co je s ním v nepořádku.

„Nějaká nákaza? Virus?“ Podíval se na doktora. Neměl kromě tenkých rukavic na sobě žádné ochranné vybavení. Ani roušku. Jen byl víc oblečený.

„Nemyslíme, že je to nakažlivé. Alespoň ne v tomto prostředí.“

„Co to tedy je?“

„Organizmus. Nazvali jsme ho modrá pavučina. Žije ve vaší tkáni, vyživuje se z vašeho těla.“

„Ale… Nešíří se?“ zeptal se opatrně Roman. Zdvihl tričko a ukázal na malý flíček zlatavé barvy ohraničený modrým okrajem. Od doby přijetí se nezvětšil. „Je pořád stejný. Od doby co jsem si ho všiml. Jen se jinak zbarvil.“

Poo zavrtěl hlavou. Požádal, aby si Roman sundal tričko. Pak namířil objektiv komunikátoru na jeho záda a na obrazovce na stěně se místo grafu objevily Romanovy záda. Mezi lopatkami bylo několik flíčků. Většina modrých, několik zlatavých. Dva další měl na rameni a u ledviny.

Díval se na svá záda a chtělo se mu brečet. Sedl si znovu na pohovku a dal si ruce do dlaní. Myšlenky se mu zastavily.

„Co bude dál?“ zeptal se po chvíli. „Je to nějaký parazit? Dá se odstranit?“

Poo zavrtěl hlavou. „Je všude ve vašem systému. Prorostl celým tělem. Vnější projevy jsou jen velmi malou částí.“

„Bude se to zhoršovat?“

„Podle výsledků se vaše tělo stabilizovalo. Předpokládáme, že se sladil metabolismus pro potřeby pavučiny. Nenazval bych to parazitem, ale spíše symbiontem. Z testů toho víme hodně. Poslali jsme si pro vaše výsledky z Algery, kdy vás naposledy testovali. V jaké jste byl tehdy kondici?“

Vzpomínal na ten rok. Byl na univerzitě. Chtěl do sportovního klubu, tam prošel při přijetí podobnými testy.

„Byl jsem mladý kluk na škole. Do reprezentace jsem se nedostal jen o chlup.“

Doktor přikývl.

„Dnešní výsledky jsou o polovinu lepší. Jak fyzicky tak psychicky.“

Roman se na něj udiveně podíval.

„I při stresu? Když tu bylo horko, divné jídlo…“

„Tak už ten rozdíl nebyl tak velký, ale i tak byly výsledky výborné.“

„Když už jde o jídlo.“ Pokračoval Poo vážně. „Myslím, že budete potřebovat speciální dietu.“

Roman se zamračil. Miloval dobré jídlo a nikdy nebyl nucen se v něm omezovat. Jedna z výhod jeho práce byly speciality různých planet, které navštěvoval.

„Baruta, musíte mít ve stravě velké množství baruty. Obsahuje několik specifických látek, které potřebuje pavučina. Bez nich nedokáže podporovat vaše tělo a vy se cítíte unavený a podrážděný.“

Zatracená nemoc. Proč se mu to jen stalo? Zatracená planeta.

„A co lidi na planetě? Mají v sobě to samé?“

„Je to pravděpodobné, podle toho co mi o nich povídala Nena…“

„Ale… Když to není nakažlivé… Jak to, že to mám v sobě?“

„Ano není to nakažlivé… To jsme vyloučili. Co si pamatujete z planety? Muselo se stát něco, jak se do vás modrá pavučina dostala.“

Roman se zamyslel. Byl rád, že je z té nehostinné planety pryč. Nechtělo se mu na ni vzpomínat.

„Byla to obchodní cesta.“ Začal vyprávět. „Prodávám roboty. Vlastně sbírám požadavky pro Robonics. Vyrábí roboty na míru. Jsem specialista, který ví, jaké požadavky jsou reálné. Robonics je schopen udělat téměř cokoli. A…“ Romanovi se zalesklo v očích. Byl ve svém živlu.

„Prosím, nekupuji robota.“ Přerušil ho jemně Poo.

„Ne ovšem, ale určitě byste si vybral... Dobře, co se stalo. Vracel jsem se z obchodní cesty.“ Vzpomínka na poslední zakázku a jeho touhu prožít znovu pocitový příběh se k němu vrátila. Tehdy se cítil znuděně, chtěl prožít něco neobvyklého. A nyní měl opačnou touhu, žít obyčejný život.

„Moje loď měla poruchu…“

            Romanovi se vzpomínky vybavovaly pomalu.

Když se probral, byl zmatený. Kolem jen tma a hluk, začínalo mu být zima. Spával s rozsvíceným světlem už od doby, kdy mu bylo deset. Tehdy se probudil a nevěděl kde je. Byl to první den ve škole, neznámé prostředí, vyděsil se a spadl z palandy. Odnesla to tehdy nejen zlomená ruka a posměšky spolužáků, zůstal mu strach z cizího prostředí po probuzení.

Tento strach ze tmy a neznámého prostředí se v něm znovu probudil. Věděl, že je malá šance, že v kapsli přežije. Doufal, že konec nebude vnímat. Uslyšel skřípavý zvuk, jako by se zvětšovala kovová trhlina. Kapsle musela být poškozená. Začalo se mu špatně dýchat, docházel mu vzduch. Ucítil ostrou bolest v trupu. Naštěstí po chvíli upadl do milosrdného bezvědomí.

„Záchranné kapsle jsou účinné, když loď přistane na planetě a nerozpadne se na kousky. Má loď se řítila k povrchu příliš rychle.“ Ještě teď když o události Poovi vyprávěl, se musel otřást. Ani další vzpomínky nebyly příjemné.

První co ucítil, když nabyl vědomí, byla podivná vůně. Sladká, trošku nahořklá, ne nepříjemná. Hlavně takovou vůni neznal. Jak se probíral, začal toho vnímat více. Přes zavřená oční víčka prosvítalo jemné světlo. Pokoušel se oči otevřít. Neposlouchaly ho. Kolem byla mu příjemná teplota, ani zima ani chlad. Uslyšel také jemné šumění. Chvíli uvažoval o tom, že je to moře, ale pak to zavrhl, zvuk vln narážejících na pobřeží zněl jinak a ani necítil vlhkou vůni moře.

Začal vnímat své tělo. Zkusil se pohnout, nešlo to. Tak jak oční víčka ani ostatní svaly ho neposlouchaly. Při této snaze ucítil bolest. Jako by je rozlévala všude, po celém těle, i vevnitř. Nebylo místo odkud by se bolest nešířila. Chtěl vykřiknout, ale ani to mu nedařilo. Znovu upadl do bezvědomí.

Když se probral znovu, bolest už byla mírnější, ale stejně ho překvapila.

„Než jsem znovu upadl do bezvědomí, vzpomněl jsem si na nehodu. Ještě teď jsou mé vzpomínky nejasné. Nastoupil jsem do záchranného modulu s velmi malou nadějí na přežití. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tam ležel ani kde jsem.

Když jsem se probral úplně, ležel jsem v pokoji. Obyčejném, jen čtyři stěny a okno s výhledem do krajiny. Byla tam louka a v dáli les. Trochu mě mátlo, že tam nevidím lidi, jen krajinu.“ Roman se snažil převést své zmatené myšlenky do vyprávění pro Pooa.

Dlouho se díval z okna. Pokusil se vstát, ale bolest ho ochromila. Zhluboka dýchal, aby ji překonal. Zkusil to podruhé. Tentokrát se posadil. Usmál se. Měl radost z toho, že přežil. Nepamatoval si jméno planety, na které jeho loď měla nouzově přistát. Věděl jen, že o ní nikdy neslyšel. Byl za ni vděčný.

Do místnosti vešla žena. Měla na sobě bílou splývavou halenku bez rukávů. Na nohách lehké sandály. Roman si vzpomněl na svou rodnou planetu, jejíž podnebí bylo velice teplé, podobné lehké šaty tam byly populární.

Vlasy měla ostříhané nakrátko. Nejistě se na něj usmála.

„Vidím, že už jste vzhůru.“ Řekla. Dala mu misku s jídlem na stolek vedle postele.

Dosud si nevšiml, že by měl hlad. Když však uviděl misku s jídlem, žaludek se ozval. Sice jídlo nevypadalo moc vábně, ale moc na výběr neměl. V misce byla žlutá rosolovitá hmota. Chtěl se zeptat na spoustu věcí. Jak se sem dostal? Měl nějaká zranění? Jak se odsud dostane? A kde to k čertu vlastně je?

S námahou se posadil. „Co moje loď?“

„Jste slabý, měl by jste se najíst.“ Odpověděla žena. Podala mu misku do ruky.

„Je mi fajn.“ Chovala se podivně nejistě. Byla to lékařka? Ošetřovatelka?

Vzal si podávanou misku s jídlem.

„Jak se jmenuje tato planeta?“ pokračoval v otázkách. Věděl, že si informaci o planetě vyhledával. Jméno si však nepamatoval.

„Jezte,“ řekla. „1P054, obchodníci ji říkají Šutr. My nemáme potřebu ji nějak pojmenovávat, je to náš domov.“

„Šutr?“

„Vaše loď ztroskotala. Byl jste vážně raněn. Jezte.“

„Jak. Jak dlouho?“

„Musíte se najíst.“

Opatrně si nabral a ochutnal. Nechutnalo mu to. Zatvářil se zklamaně a chtěl sousto vyplivnout.

„Je to teď pro vás to nejlepší.“ Řekla, když viděla jeho obličej.

S námahou polkl. Opravdu to nebylo dobré.

„Myslím, že stačí,“ odložil misku a díval se, jak žena zareaguje. Bál se, že ho bude nutit.

„Měl byste to sníst všechno, nechám vám to tady.“ Řekla a vstala.

„Ne počkejte,“ zavolal na ni, „potřebuji vědět víc.“

„Dověděl jsem se, že jsem na planetě už tři měsíce. Moje loď byla nepoužitelná. Roztrhla se na kusy. I záchranná kapsle byla zničená. Nechápu, jak jsem to vůbec přežil.

Mnoho času jsem s nimi nestrávil. Drželi mě v pokoji. Když mě konečně pustili ven, byla tam strašná zima. Vítr, zataženo, sychravo. Byl jsem rád, že ven nemusím. Za dva měsíce přiletěla obchodní loď. To je vše.“ Dokončil vyprávění.

 „Když vás Nena s Alonzem potkali, měl jste horečku.“

Roman pokýval hlavou „Pořád jsem se vzpamatovával po zraněních po havárii modulu. Nevím, čím mě léčili, než jsem se probral, ale podle mých jizev, musela být poranění velice vážná. Drželi mě pořád v pokoji, popravdě jsem se tam už nudil.“

Vzpomínky z jeho pobytu nebyly moc vzrušující. Pozoroval poklidný nudný život ve městě, nebo čas trávil ve svém pokoji. Až pak jednou se klidně pohybující skupiny lidí začaly shlukovat a lidé vypadali nervózně. Začali se ho víc všímat a vyptávat na Domovinu. 

„Když se neplánovaně objevila obchodní loď, byl z toho poprask. A volby se jim líbily ještě míň. Já měl radost, že se objevila možnost odtud vypadnout. Nechtěli mě však k obchodníkům pustit. Bylo to jak vězení. Z některých jejich rozhovorů jsem pochopil, že nechtějí, že aby se o jejich společnosti někdo dověděl.

Už jsem nedoufal, že se odtamtud dostanu, hlídali mě na každém kroku.

Pak se něco změnilo. Myslím, že měli nějakou poradu a usoudili, že nemůžou dál hrát mrtvého brouka. Chtěli vyslat varování. Nabídl jsem se jim, že varování doručím.“

Nevzpomínalo se mu na to dobře. Zastrašili ho, že když se nevrátí, jeho léčba nebude úplná a jeho imunitní systém se zhroutí. Když řekl, že lékaři v Domovině si poradí, vysmáli se mu. Bylo to jejich klidné a chladné jednání bez emocí, kvůli kterému jejich výhružkám uvěřil.

Při odchodu ze Šutru slíbil, že v Domovině o jejich městě nepoví. Přesvědčovali ho, že by měl zůstat. Neviděl však nic, co by ho na planetě lákalo.

„Na jaké zranění si vzpomínáte?“

„Zranění? Byl jsem hodně unavený. Mám spoustu jizev po těle, musí to být z nehody. Tři měsíce nepamatuji.“

Poo kýval hlavou.

„Viděl jsem ty jizvy. Tak rozsáhlá zranění bychom tady za tři měsíce nevyléčili. Léčení musel urychlit symbiont.“