Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

Jejich jemná vůně pozvolna probouzela její smysly. Dopřávala si svěžích ovocných šťáv, voňavého pečiva za zvuku příjemné tiché hudby, která se linula ze stěn s drobnou květinovou tapetou.

Zkoušela i jiné místnosti poskytující jídlo, spoře osvětlenou červenou místnost, kde nacházela pikantní pochutiny a víno si nechávala na pozdní odpoledne a bílý sál s dlouhým stolem, mnoha židlemi a bohatým výběrem salátů a pečených mas na poledne.

Byly tu místnosti, kde mohla relaxovat i sportovat. Vypolstrovaná místnost s tlumeným osvětlením a měkkými polštáři ji sloužila jako ložnice.

Každý den nacházela nové místnosti, některé nudné, jiné zajímavé.

Jedny dveře však nešly otevřít, měly na sobě velký červený kříž. Jejich otevření bylo zapovězeno. Poprvé, když je zkoušela otevřít, probudila v bezvědomí u jejich prahu. V hlavě ji běžela slona pronášená cizím hlasem. „Nikdy, opravdu nikdy nesmíš tyto dveře otevřít.“

Místnosti se obměňovaly, vždy však našla variantu svého zeleného pokoje, relaxačního pokoje s polštáři i místnosti s oblečením, které jí vždy padlo. Zakázané dveře tu byly pořád. Někdy na ně narážela každou chvíli, jindy je neviděla několik dní, vždy se však vrátily. Pokaždé, když se spatřila, ji hlavou běžel ten nezvykle znějící hlas: „Nikdy je nesmíš otevřít.“

Nemohla si stěžovat, měla vše, po čem zatoužila. Když se nudila, objevila místnost se zábavou, plnou her, když měla hlad, jedna z místností na dosah jí poskytla jídlo, po kterém zrovna toužila.

Užívala si blahobytu, nepamatovala se, kdy vše začalo, ani nevěděla, jestli to skončí. Nepřemýšlela o podivném světě kolem sebe, protože neměla potuchy, že je podivný.

Tentokrát zatoužila po umění. Rozhlédla se. Už poznala, co které dveře budou obsahovat. Podle jejich rámu, podle velikosti, a také posle toho jaký z nich měla pocit.

Vevnitř tentokrát nenašla sochy ani obrazy, ale knihy. Vysoké dřevěné skříně s prosklenými dvířky voněly lesem, papírem a prachem, i když nikde žádný neviděla. Vše bylo jako vždy bezchybně čisté, knihy úhledně vyrovnané.

Sáhla po jedné ze skříní a otevřela ji. Přejížděla rukou po hřbetech knih. Tělem jí projelo vzrušení. Pomyšlení na všechny ty příběhy schované uvnitř ji naplnilo touhou, kterou dosud nepoznala.

Vytáhla jednu z knih a začala číst. Nejprve pomalu, poté hltala stránky hladově a nedočkavě.

Nevšimla si, že knihy popisovaly svět zcela odlišný od toho jejího. Příběhy ji vtáhly do sebe. Nemohla se dočkat, až obrátí další stránku, až postava z knihy dospěje do konce svého příběhu.

Hrdinové na stránkách byli stateční, silní a vzpírali se osudu. Když jim někdo říkal, že nesmí nikdy něco udělat, udělali to, i když je to stálo mnoho.

V tu dobu se zakázané dveře začaly objevovat častěji. Současně byl důraznější i hlas v její hlavě, který ji varoval, aby je neotevírala.

Několikrát se před nimi zastavila. Jednou to bylo to večer, kdy se chystala spát. Vyšla z knihovny, myšlenky plné příběhů z knih. Jednou i natáhla ruku ke klice. Hlas v hlavě jí to však vymluvil.

Druhý den už si na nic nepamatovala, a když se dveře objevily, lhostejně je obešla.

Znovu otevřela knihovnu a probírala se knihami. Některé již přečetla, jiné ji nezaujaly. Hladila hřbety knih, občas nějakou vzala, otevřela a začetla se do drobných písmen a zas knihu dala do knihovny. Dnes si nemohla vybrat. Už to chtěla vzdát a jít si najít si místnost s hrami, když ji jedna z knih zaujala. Na rozdíl od ostatních byla ohmataná a její desky se začaly trhat.

Když knihu otevřela, zjistila, že je psaná rukou. Modrý inkoust na papíře s linkami.

Začetla se do příběhu. Byl o podivném domě, který měl jen jediného obyvatele. Dům plnil všechny jeho touhy a přání, kromě jediného, dostat se ven. Tuto touhu dům potlačoval tím, že dával svému obyvateli do jídla látku, po které na myšlenku odchodu zapomněl.

Látka byla zamíchána do ranního nektaru, který měl obyvatel rád a dopřával si jej každý den.

Ranní místnost, kterou kniha popisovala, se nápadně podobala její zelené místnosti s kytkami.

Stránka končila v půlce věty a další strana už tam nebyla.

Seděla a přemýšlela o knize, vlastně přemýšlela o sobě, o dveřích do kterých nikdy nevešla.

Vyšla z knihovny. Byly tam. Byl tam i hlas v její hlavě.

Vztáhla ruku ke klice. „Nikdy je nesmíš otevřít, nikdy!“

Udělala krok zpět. Byl večer a měla hlad. Napadlo ji nejprve se najíst a potom zkusit dveře znovu. Pak si vzpomněla na postavu z knihy, která zapomínala.

„Teď nebo nikdy.“ Řekla si.

Ignorovala nutkavý hlas v hlavě, zavřela oči a vztáhla ruku na kliku.