Šutr 17 - Poova klinika

S úlevou se Nena s Alonzem rozhlédli po místnostech, které sdíleli po dobu letu. Většinu věcí už měli sbalených. Už jim chybělo jen několik drobností. „Myslíš, že je to dobrý nápad brát ho sebou?“ Zeptal se najednou Alonzo.

„Nevím, asi ne, ale měla jsem slabou chvilku.“ Sedla si na postel a zadívala se na hromadu zavazadel. Vzdychla.

„Bude to Kortizův syndrom. Cizí planeta, celkově jiné prostředí, trauma. Vše tomu nahrává. Chce to dobrého psychologa a bude z toho za chvíli venku.“ Odpověděl Alonzo a zavřel poslední přepravní box.

„Já vím, nejspíš mu nic nebude. Prostě jsem byla na měkko. Cítila jsem vinu za to, že jsme tu ztvrdli tak dlouho. Kvůli mně“

„Hej, hej,“ uklidňoval ji, „nebyla to tvoje vina.“ Vzal ji za ruce a pak ji objal.

„Stejně – moc přesvědčivý nebyl. Podivná teplota. Vlastně podchlazení. Nebo jak se tomu říká, když má člověk teplotu hodně nízkou. A pak ten flíček na boku. Malý. Ani jako vyrážku bych to nebrala.“

Vzala si příruční zavazadlo a vyrazila ke dveřím. „Malý modrý flíček, který se pak odloupl a z toho dělá vědu. Ach jo, neměla jsem mu nic slibovat. Nejspíš ho hned pošlou zpátky.“

Alonzo se zarazil. „Modrý flíček?“ Něco mu to říkalo. Vrátil se a otevřel jeden z přepravních boxů.

„Co to děláš? Za chvíli máme být připraveni.“

„Jen si něco vezmu.“

Chvíli se přehraboval ve věcech, až našel deník, který našel na planetě.

„Napadlo tě to taky?“ Zeptala se. „Nákaza z té planety.“

Pokrčil rameny. „Je to už dávno. Ale stejně… Poo si s tím poradí.“

Letěli dolů na Deltu. Alonzo seděl mlčky s Nenou. Dana s asistentem probírai volby a byli před nimi by schoulený do sebe Roman.

Obrazovka jim ukazovala pozoruhodný výhled na planetu z orbity. I z této výšky byly na povrchu znatelné města. Delta nebyla bohatá na přírodu ani zdroje. Zato měla výhodnou pozici, byla ve středu Domoviny. Oplývala hustě obydlenými městy. Každá firma, která v Domovině něco znamenala, měla zde své sídlo. Povrch Delty byl pokryt výškovými budovami, které spojovaly uměle vybudované parky. Architektonické skvosty byly plné kongresových center, kanceláří, univerzit a elektronických knihoven. Hustá doprava byla automaticky řízena.

Naskytl se jim úchvatný pohled na východ slunce. Nejmodernějším trendem byly fasády domů zbarvující se podle intenzity slunečního záření. Úzké vysoké mrakodrapy obchodních firem i rozsáhlé komplexy univerzit jako by ožily tancem barev.

Přeletěli obchodní část Delty, kde stály nejvyšší mrakodrapy, a vletěli do oblasti univerzity, která se skládala z mnoha komplexů budov i parků. Za univerzitou se na pobřeží rozkládala Poova klinika. Mnohopatrová budova nebyla tak okázale vysoká jako obchodní sídla, zato hýřila rozlehlostí a luxusem. Komplex budov byl rozdělen do částí, v nichž sídlila různá oddělení medicíny.

Poo si zakládal na výzkumu a nejmodernějších technologiích. V nejvyšších patrech byla VIP klinika. Rozsáhlý park na střeše celého komplexu sloužil jako relaxační prvek pro pacienty i lékaře. Tento park byl vyhlášený. Byl tu les, jezero i louka, na které se pásli daruni. Velcí klidní býložravci, jejichž hebká srst uklidňovala i léčila drobné rány. Les nebyl tak vzácný. Ten mělo i několik jiných budov. Unikátem bylo místo obestavěné kamenem, ze kterého nebyly vidět žádné jiné mrakodrapy, jako by kolem vás byla jen příroda. Do tohoto umělého údolíčka, do kterého se vstupovalo tunelem připomínajícím jeskyni, mělo vstup povoleno jen maximálně deset lidí najednou. Na přeplněném místě by iluze místa obklopeného přírodou pozbyla svého efektu.

Přivítal je sám Poo. Menší nenápadný a usměvavý chlapík. Nikdy se neoblékal podle módy. Obvykle míval na sobě pohodlné kalhoty a tričko v přírodních tlumených barvách. Jeho upravený plnovous ladil s jeho ležérním vzhledem. Neměl atletickou postavu. Spíše než svaly se mu pod tričkem rýsovalo bříško.

Po úvodním přípitku a občerstvení je předal asistentkám, které je ubytovaly. Bylo to jak na dovolené. Pokoje se v ničem nepodobali těm nemocničním. Tmavá podlaha vypadala jako z kamene. Na ní stály pohodlné sedačky s měkkým polstrováním. Jemné pastelové barvy byly sladěny a umocněny velkým oknem s vyhlídkou do parku. Za přepážkou se skrývala postel. A o kousek dál dveře do koupelny. Vše vypadalo příjemně a pohodlně.

 ---

Roman se posadil na pohovku a rozhlédl se. Automaticky si otřel čelo, po kterém mu stékala kapka potu. Jeho přepravní boxy ještě v místnosti nebyly. Zatím byl servis dokonalý, připadal si jako v tom nejluxusnějším hotelu. Všichni byli ochotní, každé přání mu splnili ještě dřív, než na ně pomyslel. Proč tedy nepřinesli jeho věci?

Uslyšel jemné zaklepání. Do místnosti vešla mladá žena. Na sobě měla volné oblečení v příjemné pastelově modré barvě. Nejprve ho napadlo, že to bude další pacient. Někdo ze sousedů, kdo se chtěl seznámit. Už chtěl začít vysvětlovat, že se s nikým nechce vidět, když se žena představila.

„Jsem Alna a budu jeden z vašich lékařů.“ Usmála se na něj a posadila se naproti němu. V ruce měla malý displej - ovladač počítače. Zadala pár údajů, něco si přečetla. Přemýšlel, jestli to jsou informace o něm, nebo něco co mu má sdělit.

„První co děláme je celková prohlídka a stanovení celkového vašeho stavu. Metabolismu, funkce vašeho těla při zátěži, reakce na prostředí. Jak jste si už všiml, nemáte tu své věci. Což souvisí s tímto úvodním vyšetřením. Nemůžeme nechat nic ovlivňovat vyšetření. Dáme vám i naše oblečení. Bude to jen 24 hodin, získáme mnoho cenných informací.“

Zvedla se a otevřela kufřík, který si donesla. Vytáhla malou krabičku.

„Toto bude monitorovat všechny hodnoty, které potřebujeme. Nebudete to ani cítit.“

Nakonec ho prohlédla, vzala vzorky z jeho vyrážky a nasadila krabičku na paži. Několik čidel mu připevnila různě po těle, také na hruď a spánek. Byly malé v tělové barvě. Daly se snadno přehlédnout. Za chvíli si na ně zvykl. Pohodlné oblečení ne nepodobné tomu co měla sama Alna na sobě mu přístroj zakrylo a přestal jej skoro vnímat.

Když odešla, cítil se jak hypochondr. Vlastně se cítil dobře. Už mu ani nebylo horko. Porozhlédl se po pokoji. Nikde nenašel teploměr ani nastavování klimatizace. Zato našel několik herních konzolí a komunikátor. Dychtivě jej zapnul. Bylo tu připojení na meziplanetární sítě. Zapnul si zpravodajství. Novinky z posledních dnů znal, ale nevěděl co se dělo posledního půl roku. Vyhledával zprávy v archívu a sledoval ty, co ho zaujaly.

---

Už zíval a chtělo se mu spát, bylo toho však tolik, co zameškal. Zanořil se do informací a chtěl vědět více. Když v tom se komunikátor přepnul a uviděl tvář Alny.

„Je pozdě, musím vás poprosit o odpočinek, jinak by nebylo naše pozorování úplné.“

Nerad, ale přece jen poslechl. Když uléhal do postele, byl i rád. Cítil příjemnou únavu.

Druhý den se probudil odpočinutý. Necítil nepohodlí jako na lodi. Žádné horko. Ráno byla přichystána snídaně. Bylo tam několik misek s kaší s poznámkou, ať si vybere, která mu bude nejvíce chutnat. Popravdě všechny se mu zdály stejné a bez chuti. K jedné se vrátil a jídlo ho docela uspokojilo.

Chvíli jen tak bloumal, než se zase uchýlil k informačnímu kanálu. Sledoval postup voleb. Novinky v jeho oboru i ve vědě. Docela ho to pohltilo, když se ozval komunikátor, leknutím poskočil.

Ozval se svěží hlas Alny.

„Přeji dobré táno. Jak jste si odpočinul?“

„Skvěle. Jsem absolutně v pohodě. Vlastně… Myslím, že jsem úplně v pořádku. Dlouho jsem se tak dobře necítil. Myslím, že to byl stres z cesty a z toho co jsem prožil… Omlouvám se myslím, že není potřeba pokračovat.“

Alna se z obrazovky usmála.

„Myslím, že nemusíme spěchat. Ještě neskončilo počáteční testování. To je proč volám. Přidáme trochu zatížení.“

Alna ho navedla k herní konzoli. Na obrazovce se objevil nápis Test inteligenčních schopností. Když se na Alnu překvapeně podíval, řekla:

„I funkce mozku patří ke zdravotním aspektům.“

„Dobře.“ Řekl trochu váhavě.

Dal se do testu, musel uznat, že ho to i baví. Trvalo to dlouho, uprostřed si dal svačinu, která ho povzbudila.

Když skončil, ozvala se znovu Alna.

„Jste připravený na další kolo?“

„Co bude teď?“ ozval se vesele.

Vedle komunikátoru se mu otevřely dveře do místnosti s cvičebním nářadím. Trochu se bál jak jeho tělo bude reagovat.

„Na lodi jsem moc necvičil. Vlastně vůbec.“ Přiznal se.

„Nebojte, nechci žádné vrcholové výkony.“ Povzbuzovala ho.

Alna ho vedla a usměrňovala. Když vyšel z tělocvičny, byl příjemně unavený, ale ne strhaný.

„Vydržel jste toho hodně.“ Uslyšel Alnin hlas. „Na to, že jste cvičil tři hodiny, vypadáte v pohodě.“

„Tři hodiny?“ Sám se tomu podivil.

Bylo po odpočinku a dobrém obědě. No, dobrém. Zase měl na výběr několik misek. Ale už si vybral snáze. Alna se znovu ozvala.

„Teď zkusíme jiný stres. Bude to změna prostředí. Budu chtít abyste vše co vám bude nepříjemné, hlásil. Vše tělesného, psychického, veškerou nepohodu.“

„Zní to strašně.“

„To ne, jen jsem chtěla zdůraznit důležitost vašich postřehů. Asi jsem to trochu přehnala.“

Začal se nudit. Vše co se chtěl dovědět, už věděl. Přecházel z místa na místo. Chvíli sledoval pořady, hrál hry, ale na moc dlouho ho to nezabavilo. Začal být podrážděný. Přecházel po pokoji sem a tam. Nakonec se znovu uchýlil internetu a informacím.

Když přišel oběd, ulevilo se mu. Tentokrát na výběr neměl. Na podnose byla jen jedna miska. Dychtivě po ní sáhl, ale jakmile dal lžíci s kaší do pusy, zarazil se. Jídlo mu nechutnalo. Snědl ještě dvě lžíce. Nakonec rozmrzele misku odstrčil.

Znovu začal přecházet po místnosti. Uvědomil si, že je mu horko až když mu kapka potu začala stékat po čele.  

Přešel ke komunikátoru a zavolal Alně.

„Chtěla jste hlásit vše, co budu cítit. Je tu vedro a jídlo nestálo za nic, a je tu nuda.“ Hned jak dokončil větu, uvědomil si, že křičí a pěstí bouchl do komunikátoru.

„Omlouvám se.“ řekl už mírnějším tónem.

„To nevadí. Tohle dělá prostředí, které nevyhovuje vašim fyzickým požadavkům. Jak už víte, je to součástí testu. Buďte trpělivý, zítra test skončí. S tou nudou vám pomůžu.“ Usmála se z obrazovky. Její úsměv mu připadal falešný. Znovu ho to popudilo. „Test inteligenčních schopností.“

„Á už zase?“ Uvědomil si, že zase zareagoval podrážděně. Usmál se. „Ale jistě, pro srovnání.“

Jeho úsměv byl nucený. Byl nervózní. Neměl náladu na testy, chtěl jen, ať už to všechno skončí.

Tentokrát to bylo jiné. Nic se mu nedařilo, jako by mozek odmítal pracovat. Nemohl se soustředit. Fyzické cvičení bylo ještě horší. Zdálo se mu, že ho Alna mučí nekonečně dlouho. Když zahlásila konec, třásl se únavou po celém těle. Nevěřil, že vše trvalo necelou půlhodinu. Byl rád, že už to skončilo.

Roztřeseně si vzal misku s jídlem. Když však přičichl ke kaši a udělalo se mu nevolno. Když zavolala Alna už ani neměl sílu být naštvaný.

„Už nemůžu, jsem úplně vyčerpaný.“

„Běžte si odpočinout. Zítra už budou výsledky.“ Usmála se Alna povzbudivě.

Noc byla příšerná. Nemohl usnout. Když už usnul, měl noční můry. Několikrát se probudil zcela propocený. K ránu už byl tak unavený, že nemohl ani spát. Nakonec se přece jen propadl se do mrákotného spánku.

Když se probudil, bylo mu už lépe. Nebylo mu horko. Jen trochu únavy zůstávalo. Protáhl se líně v posteli a usmál se. Nervozita zmizela, vrátila se mu dobrá nálada.

Snídaně mu opět chutnala. Přemýšlel, proč byl včera tak podrážděný. Bylo to jídlem? Byl pořád vystresovaný z toho, co prožil, že i malá změna prostředí ho dokázala takto rozhodit?