Internát

„Já vám na nějakou výběrovou školu kašlu.“ Zašeptala hubená dívka s dlouhými blonďatými vlasy starostlivě vypadajícím rodičům. Řekla to rozčileně a tak šepot mohla slyšet i ona. Usmála se, letos to bude zajímavý začátek roku. 

Chvíli, jako by nic se zastavila poblíž trojice.

„Nechci na intr. “ Pokračovala dívka a v hlase se jí mísilo zoufalství a nechuť. Věděla, co prožívá. Když ona poprvé přišla do tohoto místa, cítila se podobně. Dívala se na jemnou blondýnku. Byla křehká, ale v jejím výraze byla vzpoura.

Už ztratila zájem. Uviděla lepší objekt. Holka s nazrzlými vlasy stála u okna, jako by se jí dění kolem netýkalo, ztracená ve svých myšlenkách.

To je ona, pomyslela si. Nepříliš hezká, nevýrazná, uťápnutá. Nebude příliš oblíbená. To jí celou věc ulehčí. Bude mít spoustu pomocnic. V téhle uzavřené společnosti je stádové jednání základním principem. Jo, bude to její experiment.

---

Dívala se na ustrašený obličej před sebou. Pohrdlivě si založila ruce. Nepodívala se na okolní tváře, ale cítila jejich oči na sobě. Trvalo to jen několik dní a byly její. I ta blondýnka. Její vzpoura nebyla tak velká. Možná platila na její rodiče, ne však na ni.

„Toto není jen škola.“ Začala docela vlídným hlasem. „Je to něco víc. Určitě se k tobě dostala pověst, že tato škola je kolébka, kde se zrodí nová bytost. Dívky jsou sem vybírány podle DNA.“ Začala obcházet kolem ustrašené dívky. Tu historku rozšířila sama. I když něco málo z toho byla pravda. Inspirovala se skutečnými podmínkami výběru dívek do školy z minulého stolení.

„A když dozraje čas, pak se po rituálu zrodí mimozemská bytost.“ Řekla vážným zastřeným hlasem. Hlavně to nepřehánět, ať uvěří. „My všechny máme části mimozemské DNA v sobě, proto jsme tu.“

„Nesmysl.“ Pípla dívka. „Já se jen dobře učila. Nikdo mi vzorky DNA neodebíral.“

„Ale ale… Tomu věříš? I ty jsi byla vybrána. Ty jsi jednou z kandidátek na rituál.“

„Rituál? Já ne…“

Ale to už vytáhla lahvičku. Dala pokyn dívkám okolo a ony ji chytli za ruce. Vzpírala se. Neměla šanci se ubránit. Dívky vedla drobná blondýnka. Pozorovala její zaujetí, když ostatním přikazovala, co dělat. Možná se v ní spletla a bude v ní víc vzdoru, než čekala. Nedělala to s odporem, nebo z nutnosti. Dávala do své činnosti vášeň. Mít takového věrného následovníka bylo výhodné. Mohlo to však být také nebezpečné. Její vášeň by jí mohla přerůst přes hlavu. Potřebovala někoho, kdo za ni udělá špinavou práci, ne konkurenci.

Ale teď k rituálu. Sledovala dívčiny vystrašené oči. Na zlomek sekundy se lekla, že to s dávkou přehnala. Výtažek z čili papriček, to bylo geniální. Ta holka uvěří, že se mění v ufouna.

---

Myslela si, že ji ochromí strach. Místo toho měla jasnou mysl. Tělo se jí zmítalo v marném odporu, celou scénu však viděla jakoby z výšky. Rozuměla strategii té holky, která stála jakoby bez emocí proti ní. Proč to však dělala? Pobavení? Nebo jen potřebovala mít moc nad ostatními?

Mladší dívky, které ji povalily a teď jí kroutili ruce za záda, chápala. Šly s davem, prostě nechtěly být v její pozici. Přemýšlela, jestli být v jejich středu bylo štěstí, nebo prokletí.

Zatímco ji její blonďatá spolužačka lila do pusy podivný obsah lahvičky, který ji podala její velitelka, dívala se pozorně, jak reagují ostatní dívky. Některým z nich viděla v očích hrůzu z toho, co vidí, u jiných odpor. Ale nikdo se nezmohl ani na slovo, maximálně sklopily oči.

Její pozorování přerušil pocit hrůzy. Polilo ji horko, stáhlo se jí hrdlo a nemohla se nadechnout. Celé její tělo ztuhlo a ona se soustředila na bodavé pálení, které se jí rozpínalo z hrdla a žaludku. Dýchej, dýchej, říkala si vystrašeně. Pomalu, velice pomalu se nadechla. Vše kolem se zamlžilo a ona se soustředila jen na to, aby se nadechla. Pocit pálivé bolesti dosáhl maxima a už se nerozepínal dál do těla.

---

Nějak záhadně se jí podařilo unikat po celé dva další týdny. Mezitím historky o mimozemských bytostech, které vzejdou z jejich řad, sílily. Bylo pozoruhodné, jak takový nesmysl padl na úrodnou půdu. Dokonce slyšela, jak se dívky baví o staré knize, ve které je napsáno, že se to stane co nejdřív.

„Ta kniha je strašně stará, je balená v kůži. Není tam přesné datum, ale indicie sedí.“ Uslyšela, jak si šeptají po chodbách. Trochu ji mátlo, o jaké knize to mluví. Ale věděla, že vylhané příběhy si žijí svým vlastním životem.

---

Podruhé si na ni počkali v noci. Trochu obměnila svůj koktejl. Blondýnka už byla její pravou rukou. Se založenýma rukama stála vedle ní a vydávala děvčatům pokyny.

„Druhá…“ Zašeptala nadšeně. „Nemůžu se dočkat na třetí poslední.“

Málem sebou trhla. Blondýnka uvěřila taky. Tak to se povedlo. Měla pocit, že je jediná na škole, která ví pravdu. Která nevěří svým vlastním výmyslům.

Ale teď se musí soustředit na ni. Adélka, tak ji říkají učitelé. A ona si to nechá líbit, jako by byla malá holčička.

Ztuhla náhle, tak jako poprvé.  Dívala se na ni a začala se usmívat.

Až do doby, kdy se ji podívala do očí. Měla rozšířené zorničky a zbytek těla se už zase svíjel. Ale ty oči se na ni upřely.

Náhle se zase její tělo přestalo zmítat a prohnulo se do křečovitého luku.

„Áááádééélllll.“  Byl to přerývaný šepot vydaný tělem v křečích.

Zamračila se. Opravdu to řekla, nebo se jí to zdá? Právě teď, když přemýšlela, že si říká Adélka?

Ale to už leželo dívčino tělo bezvládně na podlaze.

---

Musí tu knihu najít. Musí tomu učinit přítrž. Nevěděla, co jí víc vadilo. Jestli to, že z Adélky udělaly celebritu, ze které se má stát nějaká vyšší záhadná bytost a z ní udělaly kněžku, která vše zařídí.

Ještě že svým následovnicím zakázala Adéle o tom všem říkat. Měly ji držet v nevědomosti.

Ale teď byla poblázněná celá škola.

V knihovně nikdo nebyl. Hledala v zadní části, tak jak se doslechla v šuškandě.

Šla tam potmě jen s baterkou. A sama. Své následovnice u toho nechtěla.

Poslední oddíl, tam to musí být. Staré knihy z doby založení školy. Baterkou svítila na police. Šla pomalu od jedné knihy ke druhé.

Už se blížila. Podle letopočtu, který si dívky šuškaly.  Ve světle  její malé svítilně bylo vidět jen několik knih.

Došla na konec regálu. Posvítila si do uličky.

Málem jí vypadla baterka, ale ovládla se. Ty její oči znala. Měla pocit, že mají stejně rozšířené zorničky, jako tehdy, těsně před tím, než omdlela.

„Áááádééélllll.“ Uslyšela.

Rychle se podívala na dívčiny rty, ale ty byly nehybné. Nebyl na nich vidět vítězoslavný úsměv, který by ukazoval na to, že ji dostala, ale celá tvář byla vážná. Nepohnula se, jen na ni zírala.

„No… Dobře. To se ti povedlo.“ Vypravila ze sebe krákavým hlasem. Chtěla vycouvat, ale narazila na regál.

„Díííky.“ Uslyšela znovu ten podivný šepot. Měla pocit, že ji něco narazilo do ruky s baterkou. Podívala se na ni a více ji stiskla.

Další pohled šel znovu na dívku. Tedy na prostor, kde před chvílí byla. Už tam nebyl nikdo. Zběsile mávala svítilnou, ale kromě několika stínů, které hned zmizely, nic nenašla.

Poslouchat zvuku nebylo k ničemu, slyšela jen svůj přerývaný dech. Srdce ji bušilo jak šílené a nechtělo se uklidnit.

---

Další dny se nic nedělo. Doslova nic. Nezaznamenala změnu v chování Adélky, ani nikoho z ostatních. Jen její následovnice byly nervózní. Zasypávaly ji otázkami, kdy bude třetí poslední rituál. Deptalo ji to. Nemohla se rozhodnout, jestli to, co viděa bylo skutečné.

---

 „Áááádééélllll.“ Posadila se na posteli. Ten hrůzný šepot ji znovu probudil ze spánku. Už se bála usnout. Měla kruhy pod očima a usínala po chvilkách v hodinách.

Ještě, že se blížil konec školního roku. Dlouho to už takto nevydrží. Děsilo ji, že to bude pokračovat i o prázdninách. A ty zvěsti o podivných úkazech ve škole i v okolí raději vypouštěla z mysli. Bála se , že také uvěřila. Vlastně to věděla, jen si to nechtěla připustit, že to byla ona, kdo vpustil tu bytost – zdráhala se o ní přemýšlet jako o Adél- do tohoto světa.

 Její následovnice se od ní odtáhly. Byla tomu ráda, další otázky a nabádání k činům by nevydržela.

---

Konečně poslední den. Už jen unaveně seděla na kraji parkoviště s kufry a odevzdaně čekala na odvoz. Po očku sledovala Adélku. Byla podivně sebevědomá. Vůbec se nepohybovala jako ušlápnutá ťuňťa. Ano, je to skrytá bytost z hvězd našeptávalo ji podvědomí. Ihned t myšlenku zaplašila. Z pověstí, co šly po škole o podivných událostech, nebude ta bytost tak úplně neškodná.

„Ahoj,“ ozvalo se ji za zády. Škubla sebou a otočila se.

Adélka stála za ní a usmívala se.

„Hezké prázdniny.“ Řekla už vážně. Chvíli se na ni dívala a pak se otočila k odchodu.

„Adélko.“ Vypravila ze sebe, ale pak se zarazila. Co by ji vůbec mohla říct?

Zastavila se, už byla zády k ní. Pomalu se k ní znovu otočila.

„Nebo Adél?“ Řekla. Hlasu chyběl chraplavý šepot, ale byl to on.

Otřásla se, ale stále nevěděla co říct.

„Měla bys přestat věřit všem nesmyslům. A hlavně těm, které vypustíš do světa ty.“ Řekla Adélka překvapivě tvrdě. „A taky nepodceňuj slabé dívky. Nikdy nevíš, co z nich stvoříš.“ Vytáhla přehrávač a hodila jí ho.

Pustila jej hned. Rozbrečela se. Úlevou, studem i únavou. Z přístroje se ozval šepot, ten hrůzný, který slyšela skoro každou noc. „Áááádééélllll.“