Marcela Valouchová

Tma

12. 09. 2017 7:20:00
Vždy se bála tmy. Byl to tem iracionální, nevysvětlitelný strach, při kterém člověku vynechá srdce několik tepů, nemůže se nadechnout. Teď už se ten pocit dostavoval jen zřídkakdy. Většinou jen ve spánku.

V přízračných snech, ze kterých si po procitnutí pamatovala jen útržky. Nepříjemná nálada po takových snech byla jen vzdálenou připomínkou.

Dnes si však na tento dětský strach vzpomněla. Byl konec léta a po slunných horkých dnech přišly studené dny plné temných mračen a deště.

A bouřek. A k tomu výpadky proudu. Tak jako dnes. Byla zvyklá na světlo pouliční lampy, které se prodralo i těžkým rudým závěsem. Zaskočilo jí to, že vše kolem bylo temné. Když se dívala to temného prostoru, které bývalo okno, strach přišel. Nejprve si to neuvědomila, protože byla zavalena strachem. Venku byla úplná tma. Na obloze nebyla, přikryté černými mraky nesvítila ani jedna hvězda, natož měsíc. Bouřka dávno odešla a tak ani z dálky nebyly vidět blesky. Temnotu ještě umocňovalo temné město za oknem. Proud vypadl v celém městě, což se nestávalo často. Většinou se mohla uklidnit rozsvícenými světly blízkého nádraží, když tam na jejich konci proud nešel. Ale nyní to bylo všude.

Z ložnice uslyšela pohyb. Malý syn se budil. Co nejtišeji přešla k posteli. Nahmatala malou postavu.

„Mamí. Je tma.“

„Ano, spi. Pššš...“

Nebylo těžké ho uspat. Stačila její přítomnost a klidná slova. Její spánek však nepřicházel. Obracela se na posteli a pozorovala hodiny. Vlastně místo, kde obvykle viděla červené svítící čísla. Nebylo tam nic. Ani blikající nesprávný čas.

Spala, nebo ne? Znovu se otočila k hodinám. Pořád žádné světlo. Kolik je hodin? Nemá už svítat?

Naklonila se k dítěti. Po chvíli napětí uslyšela klidné oddechování. Uklidnilo ji to jen na chvíli. Pomalu se odšourala podél postele ke dveřím. Musela se přidržovat boku postele, protože i když co nejvíce napínala zrak, tmou její oči nepronikly. Chvílemi měla pocit, že vidí obrysy postele, ale nebyla si jistá, jestli si jen její mozek nepamatuje uspořádání bytu.

Za dveřmi sáhla pro baterku. Světlo z ní bylo slabé, ale i tak ji překvapilo svou intenzitou. To umělé světlo jí připadlo nepatřičné a příliš rušivé. Zhasla baterku a dál pokračovala po paměti.

Chvíli zaváhala před dveřmi ven z domu. Zaposlouchala se, jestli neuslyší dětský pláč.

Když brala za kliku, měla pocit, že nejde jen ven ze dveří domu, ale že vstupuje do úplně jiného místa. Ne neznámého, jen jiného.

Zastavila se za dveřmi a dívala se do krajiny. Černočerná tma se pomalu měnila v obrysy a obrysy v kopce, porost a předměty.

Vydechla si. Konečně trochu světla. I když ho nebylo tolik, kolik by čekala při východu slunce.

Ale vždyť se dívá k východu, tam je otočen její dům. A ani obrysy krajiny nepoznávala. Tam, kde je kopec by měly být stromy a tam, kde vidí porost, měly by být domy.

Zahleděla se na podivně tvarované obrysy stromů. Jejich houbovitý tvar ji připomínal baobaby z tropů a ne smrky.

Vše to, co viděla, bylo nasvíceno jemným rudým světlem.

Pomalu se otočila a uviděla zdroj toho světla. Úzký pruh nad obzorem prozrazoval zapadající slunce. Bylo rudé a obrovské.

Všude kolem byl klid, jen daleko na západě byl patrný ustávající pohyb. Život ustával. Sevřelo se ji srdce steskem a obavami. Chystali se na dlouhý spánek, nebo na konec života?

Znovu ji zachvátil strach ze tmy. Ze tmy trvající celé životy, celé věky.

Celá zpocená se probrala. Hodiny na stolku blikaly a světlo z lamp osvětlující blízké nádraží se prodíralo závěsy. Vše bylo osvíceno temně rudou barvou.

Poodhrnula závěsy, nesmělé světlo rozbřesku ji uvítalo jako jemné pohlazení s příslibem pokračování života.

Když zavřela oči, pořád ještě viděla umírající svět pod rudým sluncem. Možná, že i náš svět čeká konec, pomyslela si, ale den právě začíná. S úsměvem se podívala na dítě v posteli. Její život pokračuje a život jejího syna nedávno začal.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Marcela Valouchová | | karma: 5.41 | přečteno: 188 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 0 příspěvků.
Buďte první!

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz