Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bariéra

14. 08. 2017 7:20:00
Nepřítomným pohledem se dívala na bariéru. Neviděla vysoký val z mohutných kmenů stromů, hlíny a kamení, ale svět za ním. Takový, jaký si jej představovala.

Podle pověstí, musely to být pověsti, protože něco tak hrozivého dokáže stvořit jen lidská mysl, je tam temný svět plný bouří, vánic střídajících se s žhavou výhní, kde se prohánějí krvelačné příšery, masožravé rostliny lapají po všem živém, stejně jako liány, které jsou připraveny uškrtit svou oběť, která se ocitne příliš blízko.

Pověsti však mívají skutečný základ, přesto jí tam všechno táhlo. Nutkání vydat se tam, bylo každým dnem větší. Skrývala je už dlouho, vlastně již od dětství, co si pamatuje. Snažila se jej skrýt i před sebou. To, že se přihlásila na práci u bariéry, o tom svědčilo. Proč by jinak tak riskovala?

Většina lidí to považovala za znak hrdinství, pracovat tady u bariéry. Ne však její matka. Rozčilovaly ji její podezíravé pohledy a otázky. Jako by se jí zavrtávaly do hlavy a hledaly selhání. Byla ráda, že zdědila otcův vzhled, i když to zrovna nebyl ideál krásy.

Bylo nemilé, že se tu matka zrovna objevila. Měla však vysoké postavení a kontroly bariéry byly její povinností. Nepochybovala, že je tu kvůli ní, ale nemohla s tím nic dělat.

„Je pošetilé takto se vystavovat nebezpečí.“ Začala matka, která zamračeně pozorovala její zasněný pohled. „Až přijdou naší předkové...“

„Pch!“ Vyprskla. „Kolik generací to už říkalo?“ Neudržela se. Riskovala hodně. Její matka patřila k nejortodoxnějším následovníkům legendy o návratu předků a ona také nejvíce hlídala čistotu rodu. Určitě by u své dcery nedělala výjimku. Neudělala ji dokonce u svého bratra. Byla to ona, kdo bez mrknutí oka ho poslala do vyhnanství – za bariéru. Tehdy před pěti lety, kdy se to stalo, to obrečela. Připadalo jí to tak kruté a nespravedlivé. Dodnes se s tím nemohla smířit.

„Mluvíš jako vzpurné dítě.“ Odpověděla shovívavě. Bylo to horší, než kdyby jí vyčítala nedostatek víry, dávala jí přednášky o předcích, nebo hrozila vyhnáním. Zmítal jí vtek, ale k odpovědi se neodhodlala.

„Dnes tu zůstanu s tebou.“ Pronesla přísně matka a otočila se od ní a od bariéry.

„Nejsem dítě.“ Ohradila se, ale matka už byla pryč.

---

Noc pokročila, ale spánek se jí stále vyhýbal. Místo odpočinku se jí v hlavě znovu honily myšlenky o světě za bariérou.

Se zatajeným dechem se protáhla kolem matčiny postele. Měla štěstí a podařilo se jí dostat se ze dveří, aniž by zavrzaly.

Nebe začalo blednout a ona stála na vrcholu bariéry. Viděla jejich kultivovanou zemi se zastřiženými trávníky, ovocnými stromy, cestami, které křižovaly krajinu v pravých úhlech. Vše bylo pečlivě opečováváno , bezpečné a pohodlné a účelné.

Zato na druhé straně byla směsice lesů, holých planin, neuspořádaných stezek. Nic nenapovídalo, že se tam pohybují zrůdy z legend. Ale také se mohly skrývat v hustých neupravených houštinách.

Pak spatřila pohyb. Zatajila dech a bezděčně se přikrčila. Bylo to nejspíš jen malé zvíře předčasně probuzené z nočního spánku. Teprve teď si všimla něčeho zvláštního. Bariéra vůbec nebránila vstupu do země a i ona by mohla volně projít ven, stačilo jen sejít opatrně po svahu. Členitém, špatně schůdném, ale přece jen ne nezdolatelném.

Vše ji trochu zklamalo. Tam venku to vypadalo jen jako obyčejná neupravená krajina. Dokonce nikdo nehlídal příšery, aby nezavítaly do jejich země. Bariéra a země za ní ztratila nádech dobrodružství i když záhada bariéry zůstala. A také touha tam jít.

Znovu postřehla pohyb. Tentokrát to nebylo malé zvíře, ale lidská postava. Nejprve ji to vyděsilo. Vždy si myslela, že v tam lidé žít nemohou. Že je to na ně moc drsné. Ale pak si vzpomněla na strýce. On tam byl vyhnán a nebyl první. Jestli žije tento člověk, mohl by i on. Měla pocit, že postava zamávala a tak zamávání opětovala.

„Je to tvůj strýc.“ Ozvalo se jí za zády. Úlekem nadskočila a otočila se. Matka stála za ní. Měla v očích podivný výraz. Takový u ní nikdy neviděla. Nebyl to ten přísný pronikavý pohled hledající viny, ale chápající a smutný.

„Už jsem si začínala myslet, že to v sobě nemáš.“

„Nemám? Co?“

„Tu touhu. Dovědět se, co se opravdu stalo, kdo jsme a co je za bariérou.“

„Ale...“ Nechápala, co se děje.

„Tam dole to je tvůj strýc. Domluvili jsme se, že tu za pět let setkáme a on mi poví vše, co se dověděl. Mrzí mě to, ale byl to jediný způsob, jak ho tam dostat. Sám to chtěl. Rozmlouvala jsem mu to dlouho.“

„Mohla bych...“ Byl to velmi bláznivý nápad, ale také splnění dávné touhy. „Mohla bych tam jít místo tebe?“

Znovu se dívala na přísný pohled své matky. Pak uviděla, jak na chvíli bolestně zavřela oči. Po té v nich viděla jen smutek. Přesto se na ni matka usmála.

„Bojím se o tebe. Ne pro to, že je tam venku nebezpečí, ale kvůli tomu, co zjistíš. Přesto nemohu jinak, než tě pustit.“

---

Strýce málem nepoznala. Byl zarostlý a neupravený. Na nepěstěné pleti byly vidět vrásky a nerovnosti. Přesto vypadal spokojeněji, než většina lidí za bariérou.

Dojít sem, do divokého lesa, nebylo nic složitého, přesto šla pomalu, opatrně našlapovala a pořád se dívala kolem sebe.

„Chováš se jako raněné zvíře.“ Přivítal ji s úsměvem strýc. „I když vlastně jsi. Neduživé mládě, které teprve zkoumá svět, který jej stvořil.“

Usmála se a trochu uvolnila, když viděla, s jakou jistotou se strýc v prostředí divočiny pohybuje.

„Věřil jsem, že to budeš ty. Měla jsi v sobě tu správnou přirozenost. I když jsi ji mistrovsky skrývala. I to je součástí té přirozenosti. Musím ti toho mnoho říct.“

„O našich předcích? Víš, kdy přijdou? Odkud pocházíme?“

„Ano a ne.“ Vzdychl. „Je to všechno trochu jinak. Tato divočina nás láká, protože z ní pocházíme. Toto je náš pravý domov. Nejsou tu žádné příšery, jen zvířata, která zde patří. I naši předci. Vlastně naši současníci, kteří se kdysi dávno rozhodli zde zůstat.“

„Jsou... Jsou to divoši?“ Nedovedla si představit civilizaci uprostřed této hrozivé divočiny. „A co legendy o příchodu našich předků?“

„Kdysi na naši planetu přiletěli lidé z hvězd. Přinesli mnoho znalostí, ale i svou kulturu. Někteří z nás ji vzali za svou a vznikla země ohraničená bariérou. S přírodou zkrocenou a zmrzačenou do umělé podoby, na kterou lidé z hvězd byli zvyklí. Lidé za bariérou převzali kulturu lidí z hvězd za něco lepšího a neměnného. Ustrnuli v pravidlech, které si sami vytvořili a časem také převzali legendy o příletu předků, i když to nebyli jejich předkové. A ty legendy přetrvaly i po skonu posledního z lidí z hvězd.“ Strýc se smutně podíval k obloze.

„Ne všichni lidé z hvězd žili za bariérou. Někteří obdivovali naši kulturu. To, jak jsme uměli žít s přírodou, využívali ji tak, abychom jí neublížili.

Od těchto našich lidí se učili a oni jim dali technologii, kterou si naši předkové přetvořili s ohledem k přírodě. Oni změnili naše předky a lidé z hvězd se naučili instinkty přírody. A tak vzniklo společenství, o kterém za bariérou neví. Vyrobili přístroj, pomocí kterého se umí spojit s lidmi z hvězd. Umí využívat síly přírody, její léčivou schopnost i schopnost tvořit nové věci.“

Pozorovala jej s otevřenou pusou. Mísily se v ní pocity hořkosti zrady, hrdosti a zvědavosti. Toužila poznat utajenou civilizaci, která neustrnula, i když nebyla tak docela její součástí.

„Přijmou nás mezi sebe? A co lidé z hvězd? I když to nejsou naši předkové, přiletí?“

„Přijímají každého vyhnance. Nechtějí však rušit svět za bariérou. Neví jak to udělat, aby jejich příchod nezpůsobil velké škody.

A lidé z hvězd? Ozvali se. Jejich hlas byl slabý. Vymírají a jejich cesty po hvězdách skončily. Ale kdo ví. Třeba se usídlili na některých světech, na které zavítali a odtud znovu začnou cestovat. Mezitím jsme sami. Zrovna teď se pokouší spojit s lidmi z hvězd, kteří odletěli odtud.“

Dlouho mluvili o lidech z hvězd i o společnosti, kterou strýc našel v divočině. Naučil se od nich hodně, ale jejich znalosti byly mnohem rozsáhlejší. Hlavně o přírodě. Už malé děti umějí žít s přírodou a učit se od ní. On už tuto schopnost neměl. Nedovedl obnovit instinkty a přirozenost mládí.

„Nikdy už nebudu tak vzdělaný jako nejméně vzdělaný člověk, který se zde narodil.“ Vzdychl strýc. „Přesto tu zůstanu, budu učit ty, co utečou z bariéry.“ Zakončil a podíval se tázavě po neteři.

„Musím se rozhodnout. Půjdu-li s tebou, budu další vyhnaný z bariéry, další koho budou muset učit. Když se vrátím, můžu přidat vše, co jsi mi říkal ostatním, kdo jsou nespokojení. Mohu něco změnit.“

Strýc přikývl.

„Kdyby sis to rozmyslela, každý úplněk, kdy u vás probíhá vyhnání nepohodlných, tu někdo je. Říkáme mu průvodce. Jedním z nich jsem i já.“

Usmála se a otočila se k bariéře. Bude jí tam něco chybět. Ale už to nebude ta touha poznat, co je za bariérou.

Podívala se na hvězdy. Tam někde jsou lidé z hvězd.

Autor: Marcela Valouchová | pondělí 14.8.2017 7:20 | karma článku: 3.49 | přečteno: 115x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 252

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.