Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šutr 13 - Město

4. 08. 2017 7:20:00
Měli pocit, jako by se dostali do jiného světa. Před nimi se otevřel obrovský prostor. Teplota uvnitř byla stejná, jen tu nefoukal nepříjemný vítr. Prostor byl ohraničený skálou, bylo to obrovské údolí.

Vypadalo to, že se nad údolím klene průhledná kopule z podivného materiálu, přes který prošli dovnitř. Když na něj Alonzo sáhl, cítil v prstech mírné vrnění. Byl průhledný, nebo se na něm promítala krajina za ním. Co z toho, nebyl schopen určit. Stěna nebyla chladná na dotek a měla hladkou strukturu. Když se podíval vzhůru, uviděli stejnou oblohu jako venku, jen se mu zdála nějak jasnější.

Co jej však nejvíce zaujalo, byly hloučky lidí dole v údolí. Rozlehlá plocha dole byla členitá. Byly tam nízké budovy, náměstíčka, sportoviště. Bylo to jak za rušného dne uprostřed živého města Domoviny. Pravý opak vylidněné vesnice, ve které domorodce hledali. Lidé se na nejrušnějších místech proplétali se mezi sebou, vcházeli na schodiště, která vedla do ochozů obepínající celé údolí. Jinde zase odpočívali, nebo jen tak seděli u stolků, které připomínaly venkovní kavárny. Barev tu bylo málo. Prolínaly se tu tlumené hněkavé a šedivé barvy z venkovní přírody.

Děti, které dosud nespatřili, si hrály v hloučcích, veselé a rozjívené jako děti odjinud. A hlavně lidé na sobě neměli tlusté neforemné kabáty. Oblečením obyvatel tohoto podivného města byla splývavá tunika zlatavé barvy. Vypadalo to trochu jednotvárně, ale elegantně. Krátké nohavice a rukávy, na nohou lehké sandály, jako by teplota okolí dosahovala nejméně pětadvaceti stupňů. Muž, který je vedl, měl na sobě oblečení více. Vypadal, že je mu na rozdíl od ostatních obyvatel města zima. Šli po nejvýše položené lávce, která se vinula podél skály nad městem. Byla užší než ty v nižších poschodích, přesto měla šířku pohodlně ulice. Po cestě potkávali jen málo lidí. Ti, co šli kolem, se na ně zvědavě dívali a šeptali si.

„Nebývají tu návštěvy zvenčí.“ Řekl muž na vysvětlenou.

Teď už domorodci už nevypadali jako zaostalí zemědělci. Děti si hrály s několika elektronickými hračkami, ženy i muži vypadaly upraveně a velice civilizovaně. Nikdo nikam nespěchal, lidé se zastavovali a promlouvali spolu, jako by jejich jediným cílem dne bylo pozdravit známé. Začal si prohlížet detaily. Ve skále - jestli to však byla skála a ne materiál, který ji vizuálně napodoboval, byly vytesány dveře a lidé do nich vcházeli a vycházeli. Kdyby místo skály byly zdi a další stavby, nerozeznal by okolí od rušného náměstí planety centra Domoviny se specifickou architekturou.

Když vstřebal atmosféru místa, začal si Alonzo všímat i lidí, kteří procházeli kolem. Oděv, který měli na sobě, byl velice volný. Nebyla to móda, která se nosila v Domovině, ale byl to opak neforemného hnědého kabátu, který ti lidé nosili venku. Vlastně nechápal, proč ho venku nosili. Nebo spíš proč neměli kabáty i tady. Byla tu stejná teplota jako venku. Když už jim teplota nevadí, proč ty tlusté kabáty? Jako ochrana proti větru by přece stačilo něco lehčího.

Zadíval se na ruce jedné z procházejících žen. Skoro čekal, že uvidí husí kůži, která ukáže, že jí je zima. Ale místo toho uviděl něco jiného. Její kůže byla dokonale hladká. Až na barvu. Od loktů přecházela do zlatavé. Nevšiml si toho dřív. Zlatavá barva kůže se ztrácela ve zlatavé barvě oblečení. Zadíval se po ostatních. Skoro všichni měli tuto zlatavou kůži. Někomu začínala od ramen, jiným už pod lokty.

Neměl čas přemýšlet nad podivnou barvou kůže, muž je zavedl k jedněm dveřím a vyzval je, ať jdou dál.

Vevnitř bylo světlo tak jak venku. Stěny zde tvořily cihly, jaké viděli u stavení ve vesnici. I půdorys byl podobný – ovál. Nikde nebyly okna, jen naproti ještě jedny dveře. Muž, který je sem dovedl a pak odešel. Dveře se za ním zavřely. Stala se z nich stěna. Alonzo sáhl na stěnu a ucítil stejné brnění, jako když sáhl na stěnu, když přišli zvenčí.

„Můžu vzhled stěny změnit, jestli chcete.“ Ozvalo se od druhých dveří.

Do místnosti vešla žena. Měla vlasy úplně bílé a podivně kontrastovaly s odstínem její kůže. Zlatavou barvu neměla jen od loktů výše, ale zasahovala celé její ruce a také bylla i v jejím obličeji. I když by její vlasy naznačovaly vysoký věk, její kůže byla hladká, nebyla vidět ani vráska.

„Mám ráda tento vzor. Mnoho lidí si nechává stěny průhledné. Samozřejmě zvenčí vidět není. Mě to připadá takto lepší.“ Řekla trochu nakřáplým hlasem nasvědčujícím, že Alonzův dojem vyššího věku je správný.

„Posaďte se.“ Usmála se na ně a pokynula jim.

Uprostřed místnosti byl velký oválný stůl a kolem něho židle. Žádné jiné vybavení tam neviděli.

„Jmenuji se Mavis. Mluvím s vámi jako zástupce rady starších. Myslím, že jste cestou sem přes naše město mnohé pochopili.“ Řekla prostě.

„To ano.“ Řekla Nena. Byla trochu zaražená, stejně jako Alonzo. Nečekala něco takového. „Ale ne všechno. Hlavně bych chtěla říct, že si cením vaší důvěry. Toho, že jste mě nechali přijít mezi vás. Máte to tu ohromné. Co jsme tu viděli, vyvolává mnoho dalších otázek.“

„Dlouho jsme se vyhýbali kontaktu s lidmi z jiných planet. Nemyslím, že to byla chyba. Naše civilizace se ubírala svojí vlastní cestou. A izolace byla pro nás i jistou nutností. Teď se však Domovina znovu začíná rozpínat. Obáváme se, že by chtěla měnit i náš svět. A my na to nejsme připraveni.“

„Nemyslím si, všechno to co jste vybudovali...“ Začala Nena, Mavis ji gestem umlčela.

„Není to náš technologický rozvoj, ale to, že jsme jiní. Planeta si nás přetvořila. Nevíme, jestli by nás v Domovině vůbec přijali. To byla i první příčina naší izolace. Naši předkové se báli vrátit zpět. Nevíme, jak by nás lidstvo přivítalo a také jsme se stali závislí na tomto prostředí.“

„Přece jen, je něco, čím můžeme pomoci? Třeba najdeme způsob jak se závislosti zbavit.“ zeptal se Alonzo.

„A co když nechceme? Žijeme tu takto po generace a jiný způsob života si neumíme představit. Ale něco udělat můžete.

Informace. Nevíme mnoho o Domovině. Přes generace odloučení se mnoho informací nedochovalo. Ty co máme, jsou hodně staré. A od obchodníků se dovíme jen velice málo.

Naši předkové, původní osadníci, byli pracovníci na těžební stanici, většinou inženýři a technici. Udrželi jsme si částečně technologický rozvoj. Výnosy z naší úrody jsme vyměňovali za různé novinky z vašeho světa. Vím, že si obchodníci o nás vytvořili dojem pošetilců, kteří kupují hračky a různé zbytečnosti. My tyto věci umíme zdokonalit. Kvůli izolaci jsme však velice zranitelní. “

„Nedá se o Domovině vyprávět jen tak. To co se vás může týkat je politika, vlivní lidé, což je navázáno i na ekonomiku. Kdyby mě zvolili, tak bych měla ráda ve svém týmu zástupce okrajových planet – z oblastí ve které kandiduji. Jen vy víte, co vaše planeta potřebuje, co potřebuje váš lid. Ten kdo je v senátu může něco ovlivnit. Mohu vám zprostředkovat kontakty v obchodních kruzích. Tedy jestli máte co nabídnout. Což vy můžete. Můžete prodávat technologii. Za tu se platí a hodně. Ne jak za barutu... “

„Rádi bychom si své technologie ponechali pro sebe.“ Řekla Mavis rázně.

„Ale pro lidstvo by to bylo přínosem.“

Mavis zavrtěla hlavou.

„Potřebujeme mít alespoň nějakou výhodu. Nechceme moc, vliv ani bohatství. Chceme život. Klid a mír. Což nebudeme mít, když k nám přiletí hordy lidí budovat lepší planetu, nebo osídlovat málo obydlenou oblast. A budeme se bránit, když k tomu dojde.“ Tentokrát její slova přešly ze shovívavé vlídnosti do výhružného tónu.

„Válka dávno skončila, nikdo nechce konflikty, nemusíte se bát kontaktů s lidmi z Domoviny,“ řekla Nena. Svým slovům neuvěřila ani ona. Bylo něco divného na těchto lidech. Cítila znepokojení v jejich přítomnosti, jako by z nich čišel chlad, přestože byli pozorní a usmívali se. Přemýšlela co Mavis myslela slovy, že jsou jiní. A nebyla sama i Alonzo nad tím přemýšlel.

„Líbí se mi nabídka zástupce ve vašem týmu. Ale jde o to, že to není moc technicky proveditelné.“

„Můžeme nabídnout veškeré zázemí,“

Mavis zavrtěla hlavou. „Myslím, že nerozumíte.“ Pak vstala, někdo ji volal. Měli svoji obdobu komunikátorů.

„Doufám, že mě na chvíli omluvíte.“ Řekla a zmizela za dveřmi.

„Myslím, že nejde o to, že by se na Deltu nemohli dostat, nebo neměli kredity na cestu a život na Deltě.“ Řekl Neně Alonzo, když zůstali sami. „Ne, že by nechtěli opustit planetu, ale že nemůžou. Je to nějaká závislost, jak říkala. Na barutě, složce vzduchu, nevím. Na něčem co bychom jim na jiné planetě nedokázali poskytnout.“

„Všiml sis její barvy?“

„Myslím, že to s tím souvisí. Všichni mají na kůži tu zlatavou barvu.“

„Kromě dětí.“ Poznamenal.

„Nějaká móda? Ale nikoho jsme neviděli, že by to měl i na obličeji.“

„Kromě Mavis.“

„Možná je to znak postavení.“

„Nebo věku. Neviděla jsem tu žádné staré lidi.“ Poznamenala Nena.

„A co Mavis?“

„Přesně, možná to zakrývá vrásky, takhle vypadá velice mladá, jen šedivé vlasy ukazují na její věk.“

„Je toho víc. Není jim při této teplotě zima. Pohybují se podivně rozvláčně.“

„A málokdy jsou vidět samotní.“

„Jako ten, co nás sem vedl. Nemyslím, že by byl tak unavený z chůze, spíš mu chyběla společnost jeho druhů. Jsou závislí na sobě navzájem.“

„Nebo na něčem, co je tady.“ Poznamenala Nena.

Alonzo zavrtěl hlavou. „Viděl jsem je u pole. Stáli tam a ovládali zemědělské stroje. Nevypadali, že jim něco chybí. Ale byli ve skupině. Jako v přístavu, když přišli obchodovat.“

„Myslíš, že to může být sociální věc? Záležitost společnosti? Jsou to tvoje spekulace.“

„Kdo ví.“

To už do místnosti znovu vešla Mavis. Tentokrát s mužem, který je varoval za vesnicí a vedl městem. Ve výrazu Mavis se zračil nesouhlas.

„S Romanem se už znáte.“ Konstatovala. „Je tu jen krátce. Jeho loď byla poškozena a nouzově zde přistál. Naše planeta byla nejbližší obyvatelná. Bohužel jeho loď byla zničena. Podařilo se nám ho zachránit jen tak tak.“

Roman při těchto slovech moc vděčně nevypadal, spíše smutně.

„Ví o nás hodně a chce se vrátit do Domoviny.“ Mavis se odmlčela, jakoby čekala na jejich reakci.

„Jistě, může se k nám připojit.“ Řekla Nena rozpačitě. Roman se usmál a Mavis vypadala spokojeněji. Zřejmě to bylo to, co čekala. Nena přemýšlela, co to má znamenat, zdálo se jí jako by Mavis čekala, že budou proti. Roman odešel zase z místnosti a Mavis pokračovala dál.

„Pomohl nám udělat si obrázek o současné Domovině. Ta se od dob, kdy ji objevili první osadníci ze Staré planety, velice změnila. Už tehdy začínala válka, která trvala generace. A i když je teď...“

„Vy máte záznamy o Staré planetě?“ skočil ji do řeči Alonzo. Zvědavost archeologa mu nedala. Měl za to, že všechny záznamy o Staré planetě byly zničeny. Komanda Nového Počátku v době války navštěvovala planety a ničila tyto záznamy systematicky. Chtěli zničit vše, co se této planety týkalo, každou zmínku. Tvrdili, že veškeré zlo přišlo z ní.

Proti nim se stavěli Konzervativci, kteří Starou planetu uctívali jako kolébku lidské civilizace. Dávali lidstvo ze Staré planety jako vzor. Nové planety podle nich byli jen závislé kolonie Staré planety. Lpěli na zákonech a hodnotách a společenském řádu Staré planety. Nový Počátek zase hlásal nezávislost. Na nových planetách si lidé své zákony přizpůsobovali přírodním podmínkám dané planety. A ne jen ony se měnily. Měnili se i lidé. Konzervativci proti těmto změnám bojovali. Nakonec ve válce zvítězil Nový počátek, na jehož základě vznikla Domovina.

Na konci války už byli lidé unavení. Původní ideály, pro které jejich předci bojovali, byli nejasné. Nikdo už nevěděl, kde se Stará planeta nachází a jací lidé na ní jsou. Zda zákony, které hlásají Konzervativci, ještě na ni platí.

„Teď ne.“ Zašeptala Nena rozčileně.

Mavis se na Alonza podívala.

„Ano slyšela jsem, že jsou v Domovině zničeny záznamy o Staré planetě. Nikdy jsem nepochopila, proč to někdo udělal. My si tady ceníme naší historie. Z ní čerpáme vědomosti. Historie této planety, nebo spíše lidí na této planetě není dlouhá. Ráda vám dám vše, co o ní máme.“ Usmála se.

Alonzo se už nadechoval, že se zeptá, co za to bude chtít.

„Uvítala bych za to informace o Domovině.“

„No,“ zamyslel se Alonzo. Na lodi měli počítač plný záznamů. Bylo jich hodně.

Mohla se zde najít celá historie planet v centru Domoviny a základní údaje získávané z vnějších světů Domoviny. Stovka lidí by tyto záznamy do konce života neprošla. Nebyl si jistý, zda má Mavis potuchy kolik těch informací může být.

„Záznamů máme opravdu hodně. Domovina je velká.“

„My si s tím poradíme,“ nedala se odradit Mavis.

Nena z toho měla divný pocit. Připadalo jí to jako získávání informací o protivníkovi, jako by chystali válku. A přece tato malá planeta nemůže ohrozit vyspělé civilizace v Domovině. Informace, které jim chtěla dát, nebyly tajné a mohli je získat na kterékoli planetě, na kterékoli lodi přilétající z Domoviny.

I když byli tito lidé více civilizovaní, než se na první pohled zdálo, přece jen se jí zdáli ještě více cizí, než když je považovala za zaostalé domorodce.

„Vzali jsme vás sem, abyste pochopili naši situaci. Jsme mírumilovní lidé. Potřebujeme, abyste naši planetu nechali nám. Nechceme tu žádné stavby ani další zalidňování. Necítíme se být součástí Domoviny.“

Uslyšeli zaklepání. Mavis vstala a pustila do místnosti skupinku domorodců. Byla to pětice lidí stejného věku. Tři ženy a dva muži. Všichni měli na sobě hnědé kabáty. Jejich tváře se oproti zlatavé tváři Mavis zdály porcelánově bledé.

„Stela, náš technik,“ představila Mavis ženu, která stála v čela skupinky. „Předá vám naše záznamy a vy ji předáte informace o Domovině.“

Stela se zatvářila rozpačitě a pokusila se o úsměv.

„Doufám, že jsme si rozuměli a naše soukromí zůstane nerušeno.“ Řekla nakonec. Mavis a ukázala gestem ke dveřím. I když její tón nebyl nijak ostrý, bylo v něm cítit varování.

Autor: Marcela Valouchová | pátek 4.8.2017 7:20 | karma článku: 6.22 | přečteno: 138x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 252

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.