Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šutr 12 - Lex

21. 07. 2017 7:20:00
V přistávací budově je čekalo překvapení. Jen co otevřeli dveře, sesypal se na ně hlouček mladých lidí oblečených v nejmodernějších společenských šatech centra Domoviny s úsměvy na rtech. Rozdávali letáky, skandovali hesla.

Vypadali jako reklama na šťastný, zdravý a věčně mladý život. Jejich šaty z lehkých rozevlátých materiálů hýřily barvami a třpytily se v umělém světle. Nehodili se k ponurému počasí venku, ani k oprýskanému nábytku kolem.

„I toto opuštěné místo se může stát rájem, tak jako mnoho jiných planet. Calipe, které se stalo centrem turismu. Dříve zanedbaná planeta, nyní kypí prosperitou.“ Urostlý mladík se širokým úsměvem vzal za ruku Nenu.

Dvě dívky se zavěsily do Alonza. „Možnost cestovat, poznat nové planety. S teplým mořem a bílými plážemi, s divokou přírodou, nebo plnou kasin. Můžete se podílet se na projektech Domoviny.“ Šeptaly mu do ucha svůdným hlasem.

Nena se vyprostila z držení mladíka, který ji vyjmenovával prestižní univerzity na Deltě, o kterých věděla, že se na ně dostanou jen děti z významných rodin z centra.

„Volte Nenu. Nezávislou kandidátku do senátu. Bude zastupovat vaše zájmy a ne dělat z vaší planety cirkus.“ Řekla výrazným hlasem, tak aby ji slyšeli všichni kolem. Vytáhla letáky se svou kampaní a rozdávala to zaraženým členům konkurenčního volebního týmu.

„Kruci, to nejsou domorodci,“ ozvalo se za hloučkem. Pak uslyšeli mírnější hlas. Strojeně milý až přeslazený.

„Vítám vás milá kolegyně. Naše cesty se konečně zkřížily.“ Hrnul se k nim hladce oholený muž v ručně šitém krémovém obleku. Přes něj měl přehozenou sametovou pláštěnku. Někde uprostřed Domoviny by to působilo luxusním, elegantním dojmem. Tady mezi otlučenými zdmi a starými židlemi to působilo křečovitě. Bodře roztáhl ruce pro objetí. Nena se mu vyhnula a potřásla mu rukou.

„Co tu dělá Lex?“ Zašeptala Alonzovi, když se od něj dostala dál a jeho obklopila horda mladých lidí.

„Hlavně co dělá tady. Čekal bych ho na planetě, která je plná známých osobností, nebo alespoň tam, kde může promenovat v těch svých luxusních oblečcích.“

„Očividně to dělá i tedy.“ Ušklíbla se.

„Vidím, že jsme měli stejný nápad.“ Zahlaholil Lex a přehodil si cíp pláštěnky přes ruku. Nena měla co dělat, aby se nerozesmála. Toto pompézní gesto, kterým se proslavil v showbyznysu, se nehodilo do politiky a už vůbec ne sem.

„Vidím, že jste to tu rozjel ve velkém. Jakou máte účast?“ Zeptal se Alonzo a snažil se neusmát se.

Chvíli se kroutil, ale pak skousl skrytou urážku a zřejmě se rozhodl říct pravdu.

„Zatím nikdo nepřišel. A to jsme vyslali zprávu, že bude volební mítink před měsícem. Kolik přišlo na váš mítink?“ vyzvídal. Chtěl Nenu obejmout kolem ramen. Alonzo mu ale zastoupil cestu.

„Přišlo jich dost. Ne tolik co jsme čekali, ale kolik jich bylo? Několik desítek, ale zato ti ekonomicky nejvlivnější.“

Otočil se a s Nenou se vydali ke dveřím z místnosti.

„Ekonomicky nejvlivnější? A kde jsi vzal ty desítky lidí?“

Alonzo se usmál. „Musel jsem ho něčím umlčet. Byli jsme tu u obchodování. Kolik to bylo, dvacet lidí celkem? A musíš uznat, že to mohli být ekonomicky nejvlivnější obyvatelé, když prodávali zboží.“

Nena se zasmála. „Vždyť s námi ani nemluvili.“

„Někteří ano, když počítám poděkování za letáky a propagační předměty, co jsme jim vnutili. Viděli nás, vnímali, ví o nás. Je,“ ukázal zpátky na místnost, ze které vyšli, „ani neviděli.“

Pak už viděli Danu s Mikem, jak k nim běží.

„Chtěli jsme vás varovat, ale nespojili jsme se s vaším komunikátorem.“

Alonzo měl komunikátor na náramku. Podíval se na něj a zjistil, že nefunguje. Zavrtěl hlavou.

„To se ještě nikdy nestalo.“

Nena vytáhla svůj z kapsy a udiveně jej ukázala ostatním. Taky nefungoval.

„Že by ten muž?“

Alonzo zaraženě pokrčil rameny. „Komunikátory jsme měli pořád u sebe.“

Ještě nevešli do svých místností, když za sebou uslyšeli spěšné kroky.

„Mám pro vás návrh. Je velkorysý, bude se vám líbit.“ Slyšeli halasení Lexe. „Vaše konexe, můj šarm, peníze. Mám k dispozici výborný volební tým, loď i skvělý program. Co říkáte spolupráci?“

Nena se na něj otočila. „Já si tuto oblast vybrala, protože chci lidem pomoci, vy... Ani nevím, proč kandidujete za tuto oblast. Zbyla na vás? Dostal jste ji za trest? Myslím, že obchod odmítnu.“ Řekla rázně a odkráčela. Alonzo s oběma asistenty za ní.

Ráno byla restaurace prázdná. Čekali, že tam potkají celý Lexův volební tým. Byl tam jen obchodník. Seděl u snídaně, před sebou měl roloženou obrazovku připojenou na komunikátor.

„Zítra vyrážíme,“ ozval se.

„To ne, ještě tu máme spoustu práce. Měli jsme tu být týden.“

Muž pokrčil rameny. „Obchod je obchod.“ Ukázal kolem na prázdnou místnost. „Vše je prodáno, nakoupeno. Nemám proč tu zůstávat.“

„Ale...“

„Přišla mi zpráva, se sousední soustavy. Je tam těžařská stanice. Nedávno tam obnovili provoz. Potřebují zásoby. Tady nemáte nikoho, kdo by o volby stál a ještě ten šašek, co přistál včera... Je to zdržení jen o pět, šest dní.“

Nena se zhluboka nadýchla, chtěla se do něj pustit, ale Alonzo ji předběhl.

„Budete se muset vrátit tudy, že?“ Obchodník udiveně přikývl. „Co nás tu nechat a vyzvednou nás, až poletíte zpátky?“

Vypadal překvapeně, ale po chvíli přikývl. „Nikdy jsem neslyšel, že by tu někdo mohl chtít být déle, než musí.“

„Víte, kde je Lex?“ zeptala se Nena, byla ráda, že tady získala pár dní navíc.

„Vyjel s tím cirkusem do nejbližší vesnice.“ Řekl. „Ptal se mě, kde je tu hlavní město.“ Zasmál se hlasitě. „Měli jste vidět jeho výraz, když jsem mu řekl, že nic takového tu není.“

Nena s Alonzem seděli ve vozítku na kopci nad vesnicí. Pod nimi v údolí byl celý Lexův tým uprostřed malých domků. Viděli, jak postava v sametově rudém kabátě chodila sem a tam v centru vesnice. Z megafonu byl slyšet Lexův podlézavý hlas.

„I toto opuštěné místo se může stát rájem, tak jako mnoho jiných planet. Calipe, které se...“

„Copak neumí říct něco jiného? Je jak kolovrátek. ...“

„No jo, ale kde mají obecenstvo?“

„Co to sakra je? Je tu vůbec někdo?“

Hlas se vytratil, jak Lex vypnul mikrofon. Dívali se, jak rozčileně chodí sem a tam, poskakuje a rozhazuje rukama.

„Vypadá jak naštvaný hadrový panák.“ Zasmála se Nena

„Naštvaný nastrojený hadrový panák“ Přidal se Alonzo.

Vstali a chtěli jít k vozítku. Měli jej zaparkované za kopcem. U něj uviděli stát postavu. Hned podle tlustého hnědého kabátu poznali, že je to domorodec. Nebyl to muž, který jim předal varování. Byl bledý a nemluvný jako ostatní domorodci, které potkali.

„Pojďte se mnou,“ řekl krátce.

Alonzo začal nasedat do vozítka, ale muž zavrtěl hlavou. „Tudy,“ ukázal na stezku vedoucí dolů z kopce ven z vesnice.

„Kam jdeme?“ zeptal se Alonzo.

„Potichu, ať nás neuslyší.“ Ukázal za sebe na vesnici.

„Ti vnímají jen sami sebe,“ řekl Alonzo už tišeji.

Šli po sotva viditelné kamenité cestičce kolem vesnice.

„Dobře, neřeknete, kam jdeme. Můžete říct alespoň proč?“ Zeptal se znovu Alonzo. Ptali se muže už několikrát, ani jednou neodpověděl.

Došli ke skále. Alonzo s Nenou už byli unavení.

„Dejte mi své komunikátory.“ Řekl muž a natáhl ruku.

„Co? Ne to ne, stačí, že jsme tady v...“ Alonzo se otočil kolem a zadíval se na krajinu kolem. „v pustině. Neznáme tuto planetu, je to pro nás cizí...“ Nena ho zarazila.

„Chci to udělat. Ano, je to tu pro nás cizí, ale chceme vás poznat. Vyslechnout, co nám chcete říct, nebo ukázat.“

„Kdyby se nám něco stalo, tak nás nenajdou.“ Ohradil se Alonzo. Nevěděl pořádně, co má dělat. Měl pocit, že jeho znalosti z cestování mu tady byly na nic. Chtěl Nenu chránit, alespoň tak jak je to v jeho možnostech.

„Ale oni nám nic neudělají, budeme v bezpečí.“ Obrátila se na muže. „Že je to tak?“

„Neublížíme vám,“ řekl muž. Položil komunikátory za kámen vedle pěšiny.

Pak ukázal směrem kolmým na původní. „Tudy.“ Řekl a poté znovu vykročil.

Tentokrát šli ještě delší dobu. Vypadalo to, že muže cesta unavuje. Jeho kroky začínaly být nejisté. A i když šel několik metrů před nimi, slyšeli jeho sípavý dech. V tempu nepolevoval. Ze začátku se ho ptali na cestu, proč a kam jdou. Odpovědí jim bylo jen zaryté mlčení. Za půl hodiny už vypadal, že ani odpovídat nemůže.

„Jste unavený, nemusíme jít tak rychle.“ Navrhla Nena.

„A můžeme vám pomoci,“ Alonzo měl strach, že do cíle nedojdou a muž se jim zhroutí před očima. Přemýšlel, co je to s lidmi na této planetě. Tento muž nevypadal nezdravě, když vyráželi. Může to být stejná nemoc, kterou trpěl jejich první kontakt? Příznaky byly jiné.

„Jsme už skoro na místě.“ Řekl muž sípavě a pokračoval v cestě.

Skvěle. Pomyslel si Alonzo. Rozhlédl se kolem. Neviděl nic jiného než planinu a skály. Napravo v dáli bylo vidět pole baruty. Netušil, kterým směrem je jejich vozítko, ani přístavní budovy. Nedalo se orientovat podle ničeho významného. Ani slunce za hustými mraky nebylo vidět.

Muž po chvíli přešel ke skále a opřel se o ni. Vypadal bledě, měli pocit, že kdyby se neopřel, tak by spadl.

Najednou se kus skály odsunulo. Nebo spíše zmizelo a před nimi byl otvor. Z něj vyšli tři domorodci a sklonili se nad mužem. Vzali ho mezi sebe a napůl podpírali a napůl nesli dovnitř. Nena s Alonzem nevěděli co dělat. Nikdo jim nic neřekl. Po chvíli se objevil muž, který jim předal varování.

„Pojďte dál,“ pokynul jim, aby vstoupili.

Autor: Marcela Valouchová | pátek 21.7.2017 7:20 | karma článku: 5.53 | přečteno: 211x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 252

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.