Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šutr 10 - Vesnice

23. 06. 2017 7:20:00
Další den probíhal stejně jako ten předchozí. Do přístavní budovy přišlo několik skupinek místních obyvatel. Vyměnili barutu za zboží. Nenini asistenti se předháněli ve strategiích, které měly zaujmout domorodce.

Rozdávali upomínkové předměty. Plastové přívěšky ve tvaru pyramidy – budovy senátu na Deltě. Když však Dana vyšla z budovy ven, zjistila, že u dveří je hromádka přívěšků. Nahrávky s jejich programem si taky nebrali.

„Možná je ani nemají kde přehrávat,“ poznamenal Mike.

„Nesmysl, jsou blázni do elektronických hraček.“ Poznamenala Dana. „Je to to jediné, co kupují.“

„Ty jejich domky na to nevypadají. Kde vůbec mají zdroj energie?“

„Může být geotermální, nebo jiný skrytý pod zemí.“ Odporovala Dana. Nena se na ně s lehkým zamračením dívala. Hádali se jak malé děti. To nebývalo zvykem. Jindy překypovali informacemi a jejich rady byly víc než užitečné. Tentokrát to byly jen dohady. Zakašlala aby na sebe upozornila a přerušila jejich spor.

„Když nepřišli sem, musíme za nimi.“ Řekla rozhodně.

Přešla k obchodníkovi, který si spokojeně přepočítával kolik baruty nakoupil.

„Jak to u nich vypadá ve vesnicích? Mají i nějaké společenské budovy, místa setkání?“

Obchodník se začal tvářit vyděšeně.

„Nechci po vás, abyste šel se mnou, jen chci vědět na co se mám připravit.“

Jeho tvář pomalu ztrácela strnulost.

„Upřímně? Netuším. Nechodím na planetách ven z přistávací budovy. Byl jsem jednou na Holidayi a jednou ve Vegas, není o co stát. Spousta lidí, kdo ví, co člověk může chytnout. A podivné planety jako je tato? Zima, určitě spousta podivných breberek.“ Otřásl se.

„Nikdy vás nepozvali na slavnost při ukončení sklizně? Nechtěli obchodovat jinde než tady?“

Obchodník jen pokrčil rameny. „Jo, jinde to tak dělají často. Chtějí vás vtáhnout do jejich prostředí. Vytáhnout se, nebo vás jen opít.“ A pak se ušklíbl. „A nebo hrají na city, jací jsou chudáčci, abych dal sledu. Ale tady ne a upřímně jsem moc rád.“

Nakonec se Nena rozhodla, že půjde mezi domorodce jen s Alonzem. Dana protestovala a chtěla jít s nimi.

„Ty zatím s Mikem vypracuješ návrh, jak by se dala zcivilizovat tato planeta. Vím, že jste na tom dělali, dejte to dohromady. Zkuste to zadat do modelačního programu.“ Nena se choulila v teplém kabátě a Alonzo zatím dávala věci do vozítka.

„Jít mezi domorodce jen tak, to není zrovna... No... bezpečné.“

„Jsou to jen chudí obyvatelé. Chci jim něco nabídnout, pomoci jim, ne jim něco brát.“

„Ale.. Tak jsem to nemyslela. Je to...“

„Už jsem řekla, jdeme my dva.“

„Najdeme vůbec jejich vesnice?“ Zeptala se, když nasedli.

„Mám mapu, kterou udělala loď z orbity. Je v navigaci.“ Alonzo zapnul palubní počítač a na obrazovce se ukázal zmenšený terén, který byl před nimi. Oddálil ho a po chvíli se na jednom konci obrazovky objevila osada. Spíš shluk budov.

„To není daleko,“ řekla Nena spokojeně.

„To jsou staré budovy osadníků, kde jsem našel deník.“ Oddálil terén ještě více a posunul mapu o údolí dál. Na druhém konci obrazovky se objevily kopečky. Měly okrouhlý tvar a nebyly moc vysoké.

„Jsou to budovy?“ zeptala se pochybovačně.

„Nevypadají špatně, mají kulatou základnu a vypadají jak...“ Alonzo nemohl přijít na slovo, kterým by stavení charakterizoval. „Domky z přírodních materiálů civilizace, která se vrátila k přírodě. Možná to tak bylo.“

Nena se zamračila.

„A co ta jejich mánie s elektronickými hračkami?“

Alonzo vzdychl. „Nevím, možná to bylo tak dávno, že od této cesty upustili.“

„Nevím, mě to nesedí.“

Měla pravdu, pomyslel si Alonzo. Jemu to také nedávalo moc smysl.

Obydlí domorodců leželo poměrně blízko, cesta však byla zdlouhavá. Neměli na co se dívat, jeli nudným terénem. Šedé skály a hnědá půda se občas vystřídaly s polem baruty. Několikrát pole museli objíždět. Alonzo tou cestou jel už podruhé. A krajina se mu zdála ještě ponuřejší než napoprvé.

Pocházel také z farmářské planety. Ta však ležela poblíž Delty, kterou zásobovala a měla příjemné klima. I tak mu trvalo dlouho, než si zvykl místo na zeleň polí na vysoké stavby Delty. Domorodci se určitě naučili vnímat odstíny barev na planetě jako příjemné. Teplejší podnebí by pro ně určitě bylo horké. I při těchto úvahách se otřásl zimou, když si představil delší období strávené v tomto prostředí.

Dorazili do vesnice, město se tomuto shluku podivných stavení nedalo říkat. Venku, kolem domů nikoho nepotkali. Vypadalo to jako opuštěné vylidněné místo. Nikde neviděli ani pohozené věci. Vše bylo někam uklizeno. Jen strohé budovy, které měly podobně hnědou barvu jako půda kolem. Budovy byly až na malé detaily stejné. Měly zakulacenou střechu. Oválné, nebo kulaté základy. A hlavně co je na nich zarazilo nejvíc, neměly okna. Ani dveře ve zdech moc nevynikaly. Domy vypadaly jako přerostlé klobouky hub. Žil tu vůbec někdo?

Přistoupili k prvním dveřím a Alonzo zaklepal. Nebylo nic slyšet, nic se nepohnulo. Chvíli čekali. Zaklepali znovu.

„Možná nejsou doma.“ Řekla trochu zklamaně Nena.

„Nebo nám nechtějí otevřít.“

Přešli k dalšímu domu, tak se situace opakovala. Nena si pak stoupla doprostřed shluku budov a zvolala.

„Chceme vás jen poznat. Dovědět se, co potřebuje vaše planeta, co potřebujete vy. Uděláme z tohoto místa něco víc. Přivedeme tu civilizaci. A to bude znamenat spoustu změn. Tato planeta má šanci se změnit, zlepšit se.

A já si myslím, že je to vaše planeta. Vy byste si měli říct, jaké ty změny budou. Chci, abyste to byli vy, kdo bude rozhodovat. Proto kandiduji. Chci zastupovat vaše zájmy. Domovina chce změnu? Usmyslí si udělat z této planety zábavní centrum? Nebo továrnu? Bude se ptát, co chtějí obyvatelé? Chtějí vůbec změnu? Nebo chtějí změnu úplně jinou? Ale jestli to chtějí, nebo nechtějí, musí si to alespoň říct.“ Nenin hlas začal být trochu nabroušený.

Alonzo se na ni podíval a usmál se.

„Změna strategie?“

„Možná mají důvod být tací, jací jsou. A změna by jim jenom ublížila, ale i tak by je měl někdo zastupovat.“

Alonzo jen pokrčil rameny.

Když se nikdo neobjevil, obešli znovu vesnici. Prošli kolem domů. U několika zkusili znovu zaklepat na dveře a pak dveře otevřít. Překvapivě se jim to nepovedlo. Ty prosté chatrče měly důmyslné zavírání dveří, které neměly žádnou kliku. Zkusili je zatlačit dovnitř, nikam se nedostali. Chvíli ještě čekali na prostranství mezi domy, které tvořilo malé náměstí.

„Co kdyby opravdu přišli s tím, že chtějí vše nechat tak jak je? Žádné budování civilizace. Prostě, nechte nás na pokoji. Maximálně, kdyby jednou za rok přiletěla obchodní loď. Jinak do nás nerýpejte.“

„I to se dá.“ Prohlížela si zarputile obydlí naproti. Pak se otočila k Alonzovi.

„Ale proč by to chtěli? Založili jsme civilizace na horších planetách. Dalo by to tu toho hodně vybudovat.“

„Pobyt pro nepohodlné?“

Podívala se na něj káravě.

„To to nemůžeš brát vážně? Chci, aby se právě tomu vyhnuli.“

„Toto je čeká, když se o ně začne zajímat Domovina. Raději bych je nechal v klidu.“

Nahlas vzdychla. „Přála bych jím víc, než život na této podivné planetě. “

„Neznají nic jiného a možná se jim tu líbí. Znají tady to.“ Ukázal kolem sebe „A krásná vyhřátá pláž by pro ně byla moc hlučná, horká s oslnivým světlem, které zraňuje oči.“

„Možná máš pravdu... “ Otočila se a naposledy se podívala kolem, jestli přece jen nikdo nejde.

„Půjdeme?“

Nasedli na vozítko a jeli zpátky.

„Proč taková kampaň? Určitě by se našli sponzoři, kteří by zaplatili volební tým. Flotilu lodí, vystoupení s osobnostmi, experty. A sponzorovat by to nemuseli tví rodiče.“

„Něco se ti nelíbí na Daně a Mikovi?“

„Proč ti dva do toho šli, to taky nechápu...

„A proč ty?“

„No proto...“ Vozítko poskočilo a nakonec zastavilo. „Co to...“

Vysedli z vozítka. Alonzo zvolil informace o stavu vozidla na řídícím panelu.

„Sakra.“

„Stalo se něco?“

„Odešel nám pohon,“

„Jak to?“

Znovu začal vyťukávat něco na panelu. Pak otevřel bok vozítka.

„To ne,“ bouchl do vozítka „Auuu...“

„Jde to opravit?“

„Jde, ale chybí součástka. Někdo ji vzal.“

„Vzal? Někdo to udělal schválně? Ale...“ Otočila se kolem a dívala se, jestli není nikdo okolo. Z vrchu po skalnaté pěšině se k nim blíží muž.

Autor: Marcela Valouchová | pátek 23.6.2017 7:20 | karma článku: 7.70 | přečteno: 186x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 103 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 110 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 253

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.