Marcela Valouchová

Šutr 6 - Pocitový příběh

20. 04. 2017 7:20:00
Greg se zákazníkem stáli u obrazovky a zaujatě se na ni dívali. Byla na ní malá jednoduše zařízená místnost se dvěma křesly. Na jednom z nich seděl Roman. Měl na sobě čidla snímající mozkovou aktivitu a tělesné funkce.

Proti němu seděla starší žena a pokládala mu otázky. Roman nejprve vypadal napjatě. Po několika otázkách se uvolnil.

„Uvede ho do hypnotického stavu. Jeho reakce tak nebudou ovlivněny okolním prostředím.“ Vysvětloval Greg. Neměl rád, když se mu někdo díval pod ruce. A obzvlášť když jde o bohatého zákazníka.

„Každý člověk reaguje na odlišné podněty. Parametry nastavení budou úplně jiné než u vás.“ Pokračoval.

Muž jen spokojeně mávl rukou. „Jasně s tím počítám. Nemyslím si, že tenhle trouba bude chtít zažít to co já. Chci vidět, co to s ním udělá na vlastní oči. Přece jen zprávy o tomto... Uhmm.... Povyražení jsou přinejmenším rozporuplné.“

„Znáte sterilní zákony Domoviny. Každá švanda je zakázána. Je to jako s alkoholem. Když to člověk nepřehání, tak je to super uvolnění. To, že tomu slabí jedinci propadnou... No alespoň se oddělí zrno od plev.“ Zasmál se bodře Greg.

Na začátku byl víc nervózní, než si připouštěl. Počáteční pohovor, který měl zajistit bezpečnost a připravit ideální podmínky vypadal profesionálně. Očekával mladé lidi, které vídával na místech, které se zabývaly zábavou. Přivítali ho však starší lidé, tací jak si představoval zodpovědné a zkušené pracovníky. Trochu se mu ulevilo. Napadlo ho přidat podobný vzhled a chování k požadavkům na objednávku. Pak myšlenku zahnal. Je tu aby si něco užil, ne kvůli práci. To, že se na ni jen vymlouval, nemusí nikdo vědět.

Když jej dovedli do aplikační místnosti, znovu se mu nervozita vrátila. Zařízení vypadalo složitě, spousta přístrojů, ovladačů a uprostřed velký tubus.

„Tak jaký příběh jste si pro mě připravili?“ Chtěl se otázkou zbavit nervozity a také začínal být zvědavý.

„Ve skutečnosti to příběh není. Budete však mít pocit, že jste prožil něco velkého. Nastavení je u každého jiné. Někdo prožije velkou lásku, jiný dobrodružství. Překvapivě mnoho lidí volí moc. V devadesáti procentech je to kombinace všech tří.“ Odpověděla starší žena, která s ním dělala úvodní pohovor. Byl rád, že je tu ona i muž, kterého znal také z pohovoru. Neměl tak pocit, že si jej přehazují jako horký brambor.

Podívala se do počítače. „Máte tu hodně dobrodružství.“ Ukázala mu graf. „Myslím, že to bude pěkná jízda.“

Roman se nedočkavě usmál, zvědavost a vidina něčeho neobvyklého už převládla. „Jo, věřím, že bude.“

Nechal se oblepit elektrodami, oblékli ho do speciálního obleku. Byl mu těsný a škrtil ho.

„Je mi to malé.“ Protestoval.

„Nebojte, v kapalině se oblek roztáhne.“ Muž i žena pracovali rychle a sehraně. Pomáhali mu nasoukat se do obleku.

„V kapalině?“

Žena ukázala na zařízení, válec asi dva metry dlouhý.

„Bude vás udržovat v optimálním teple, nadnášet. Utlumí okolní zvuky. Je to kvůli tomu, aby příběh nenarušilo nic z okolí. Abyste si vše mohl prožít co nejintenzivněji.“

Pomohli mu do válce. Bylo to nepohodlné, ale měli pravdu a v kapalině oblek povolil, začal se cítit jako v teplé koupeli, jen nemít kolem sebe stěny tubusu.

Podivné pocity k jeho pohodě nepřispívaly, začalo hučet v uších. Poslední šance si to rozmyslet, říkal si.

„Nepříjemné to bude jen chvíli.“ Uslyšel uklidňující hlas. „Za chvíli se uvolníte, nejprve to bude jako propad do snu.“

Už se cítil v polospánku, když nad ním zavřeli víko. Jen si pomyslel něco o klaustrofobii, ale jeho myšlenky se mu vzdalovaly. Přestal vnímat okolí, byl to jen on a jeho mysl. Před očima se mu začaly objevovat obrazy. Chvíli měl pocit, že běží. Cítil, jak se mu zrychluje tep, svaly se napínají. Lehkost toho pohybu mu jej povznášela. Netrvalo dlouho a radost z běhu se přenesla do letu. Takovou volnost dlouho nezažil, jestli vůbec někdy. Ale to už se jeho myšlenky odpoutaly od jeho já a byly tu jen pocity. Žádné jestli, kdy a proč. Jen teď a tady.

Elektrody na jeho kůži reagovaly souběžně s obrazy, co viděl. Tak jak se pumpovaly do jeho tělesné soustavy hormony a látky působící na jeho mozek, tak se stimulovaly jeho svaly. Napínaly se a povolovaly, cítil chlad i pálení. Najednou se cítil důležitý. Srdce mu začalo bít rychleji a silněji. Kdyby v tu chvíli vnímal, souhlasil by s tím, že teď prožívá realitu skutečnější než skutečnost.

Prožíval největší dobrodružství svého života. Viděl před sebou smysl života, jako by ho mohl uchopit. On byl tím, kdo zachraňoval svět.

„Je to v pořádku?“ zeptal se Gregův zákazník. Díval se na údaje Romanových tělesných funkcí. Jeho srdce bilo jako o život, hladina adrenalinu stoupala.

„Je to mladý muž, to po čem touží je vzrušení, dobrodružství. Hlídáme ho, kdyby se jeho funkce zhoršovaly, příběh bychom ukončili. Je to kontrolované.“ Řekl s úsměvem Greg. Tato fáze byla bezpečná. Bylo tu sice riziko infarktu, ale to se dalo ovlivnit. Horší byla další fáze, kdy se člověk z příběhu probere. U pár lidí se jim stalo, že jejich mysl na konec příběhu zareagovala nestandardně. Nezvládli návrat do reality, jejich mysl se odmítla vrátit.

Procedura trvala dvanáct hodin. Greg se zákazníkem seděli v přepychově zařízené místnosti. Pochutnávali si na nejvybranějších pochoutkách. Většina z nich se dala v Domovině sehnat jen na černém trhu. Paskaliho vejce byla jedna z nich. Nebyla zakázaná jen proto, že zvířata, která byla zdrojem této pochoutky, vymírala, ale také kvůli nepříznivému vlivu na lidský organismus, které mělo.

„Hmmm, ta chuť je jedinečná.“ Pochutnával si zákazník a mávl k monitoru. „Co teď prožívá?“

Greg se podíval na počítač. Byl unavený a měl pocit, že mu jeho proslulý úsměv už ztuhl na tváři. Zato zákazník vypadal neúnavně. „Tady to je. Složení hormonů, které mu do těla dodáváme. A tady – hormony, které vytváří jeho tělo po stimulaci elektrodami.“

Zákazník mávl rukou. „Um, to si nechej, chci vědět příběh. Erotika? Spousta krásných holek?“

Greg vzdychl. „Příběh si vytváří jeho mozek, my dodáváme jen podněty. Nemůžeme tušit, co si v hlavě vytvoří. Má tam dost adrenalinu. To bude někoho zachraňovat. Superhrdina.“ Ušklíbl se Greg. Znělo to lhostejně, ale ve skutečnosti byl nervózní. Romanovy hodnoty vykazovaly nestandardní hodnoty. Když se mu něco stane, přijde o tohoto zákazníka. A jeho potřebuje. Majiteli tohoto místa sliboval velké zisky, jinak by jej nepronajal. I sem zákony Domoviny prosákly, lidé se jimi začínali řídit, i když ne tak přísně. Zatím to na zázračný příliv peněz nevypadalo.

Procedura se chýlila ke konci, zákazník vypadal spokojeně. Jak by taky ne. Pohoštění stálo víc, než roční průměrný příjem lidí na planetě. Nevěřil, co může jeden člověk spořádat. Paskaliho vejce byly jeho tajné zásoby, šetřil si je jen na výjimečné příležitosti.

Obrazy před očima se mu přestaly míhat. Začal vnímat realitu. To kde je. Tma, teplo. Nebylo to nepříjemné, ne fyzické pocity. Byl zmatený, jen těžko se upomínka, kde toto místo vůbec je. Srdce mu tlouklo jak o závod. Snažil se zpomalit a prohloubit dech, aby se uklidnilo. Pomalu, velice pomalu, se jeho tep dostával do normálu. Tak jak se mu uklidňovalo srdce, začal si vzpomínat co se vlastně děje.

Po mírné panice přišlo uspokojení. Bylo to to, co čekal. Prožil dobrodružství, o kterém ani nesnil. Usmíval se.

„Jo to je ono.“ Řekl sám pro sebe. Konečně něco, co nezavánělo nudou.

Víko válce se otevřelo. Uviděl dva lidi, jak se nad ním sklánějí. Něco říkali, ale nebyl schopen je vnímat. Jen se usmíval a opakoval. „Úžasné, bylo to úžasné.“

„Musíte ven, pomůžeme vám.“ Byl to hlas té ženy. Podíval se jí do očí. Chtěl kývnout, ale nějak na to neměl sílu. Vzali ho za paže a vytáhli ho ven. Snažil se postavit, nohy se mu podlomily.

Ležel na posteli, byl unavený. Ještě nikdy tak unavený nebyl. Nevadilo mu to. Spokojenost a nadšení ho neopustily.

Přišel k němu Greg s plešatým mužem, kterého nemohl zařadit.

„Není vám nic?“ zeptal se muž starostlivě.

Roman zavrtěl hlavou. „Jen, jen jsem unavený.“ Řekl a usmíval se. Nemohl si pomoci. Pak si vzpomněl. Muž byl Gregovým zákazníkem, to on mu tento zážitek zaplatil. Kdyby to bylo možné, úsměv by se mu ještě rozšířil.

„Jeho únava je způsobená intervencí...“ Začal Greg s odborným výkladem, zákazník ho však zarazil.

„Jaké to bylo?“ zeptal se dychtivě Romana.

„Úžasné, dokonalé.“ Řekl chraplavě. Hlas ho zrazoval, ale nadšení na něm bylo vidět.

„Kolik... Kolik to stálo. Chci to zažít znovu.“

Greg se usmíval, když viděl, jak se nadšení z Romana přelévá na zákazníka.

„Musíme ho teď nechat odpočinout.“

„Jak jste se rozhodl?“ Greg byl celý napjatý očekáváním. Donutil se zeptat se klidným hlasem.

„Skvělé, skvělé. Jdu do toho. Teď hned.“ Rozkládal rukama a nadšením poskakoval okolo. Greg se už neovládl a široce upřímně se usmíval.

„Jen taková maličkost. Platba, vyskytla se jistá nepříjemnost. Bohužel zde nemůžeme přijmout převod kreditů.“

„Oh, jistě, jistě.“ Zákazník přestal na chvíli poskakovat a zamračil se. „No, jak to uděláme?“

„Mimo Domovinu se platí hotově. Kargejské minerály, umění zapsané v Leonardově listině.“ Vyjmenovával Greg.

„Nákladní loď plná zboží.“ Navrhl muž a pohladil si plešatou hlavu.

Greg dobře věděl, s čím zákazník na planetu přiletěl. Vlastnil přepravní společnost. Jeho artiklem bylo snad všechno od potravin, přes materiály až po spotřební zboží. Říkalo se o něm, že přepravuje i rostliny a zvířata. Což bylo nezákonné a přísně kontrolované po celé Domovině. Jediné co Greg nevěděl, co je zrovna v nákladní lodi se kterou přiletěl.

Spokojeně pozoroval přípravu zákazníka na proceduru. Vše šlo hladce. Zákazníkova loď byla plná spotřebního zboží. Luxusní kousky do domácnosti. Sada uklízecích robotků zdobených drahokamy. Relaxační sada vyrobená z měchýřů zvířat z planety, kterou pokrývalo až neskutečné množství močálů. Nebyly to Kargejské minerály ani vzácné umělecké kousky, zato je to zboží, které nevzbudí pozornost a snadno se prodá.

Zablikal mu komunikátor. Podíval se co se děje a zamračil se. Bylo to od Hany a Hala, manželů, kteří pro něj pracovali jako asistenti. Největší jejich přednost byla, že vypadali důvěryhodně. I on sám jim před časem naletěl.

Než je zaměstnal, živili se malými podvůdky. Vlastně teď dělali to samé jako před tím. I když zas tak velký podvod to zase nebyl. Oba měli výborné znalosti z psychologie. Podezříval je, že psychologové skutečně byli, ale svou praxi museli opustit. Někdy přemýšlel, kvůli čemu to mohlo být. Podvedli klienta? Něco horšího? Jak se dostali až sem?

„Co se děje?“ zeptal se Hala.

„Nevíme co udělat s Romanem.“

„Nepotřebujeme ho. Vyhoďte ho odtud.“

„Fyzicky je v pořádku, ale... Vyskakuje jak čertík z krabičky. Chce další proceduru. Nedá se odbýt.“

Greg vzdychl. „Promluvím s ním.“

„Nemůžeme proceduru opakovat tak brzo.“ Greg stál uprostřed místnosti a snažil se Romana uklidnit a přesvědčit, aby od svého nápadu upustil. Roman chodil po místnosti a celý se rozčilením třásl.

„Zaplatím, to není problém.“

„Je to dvacet tisíc kreditů.“ Zákazník za něj zaplatil méně než třetinu tohoto množství. A i u tohoto množství měl Greg pocit, že si to Roman nemohl dovolit, jen chtěl mít jistotu, že na to nebude mít.

Roman zalapal po dechu. „To je hodně, ale to se dá zaplatit. Určitě. Mám v Domovině kredity.“

Greg zvedl ruku a snažil se stále zrychlujícího Romana uklidnit.

„Tady nejsme v Domovině.“ Řekl klidným hlasem. „Nemáte čím zaplatit, nic nebude.“

Roman se rozběhl a chytil Grega za košili a zacloumal s ním.

„Musím tam znovu. Musíte mi to umožnit.“

Greg se z jeho sevření uvolnil. Zapnul komunikátor. „Ochranka!“ křikl a odešel z místnosti. Roman stál uprostřed a nemohl pochopit co se děje. Ze dveří kam před okamžikem zmizel Greg, se vyhrnulo několik statných mužů. Než se vzpamatoval, byl znehybněný. Přes pusu měl pásku.

Pak jen bezmocně pozoroval, jak mu něco mu píchají do žíly. Cítil, jak se mu zpomalují reakce. Pak jen vnímal, jak ho nesou ven. Někam s ním jeli.

Vyhodili ho před přístavní budovou. To už upadal do bezvědomí. Nesnažil se ani bránit. Jeden z mužů ho kopl. Tohle by se v Domovině nestalo, pomyslel si hořce. „Jestli tu budeš ještě zítra večer, tak se ti stane něco horšího.“ Uslyšel hrubý hlas, jak mu zavrčel do ucha. Přeřezali mu pouta a nechali ho tam ležet, jako kuz použitého hadru.

Probral se. Byla tma a chladno. Celé tělo měl ztuhlé. Podíval se kolem sebe a zjistil, že je v přistávací budově. Rozbolavěný, a špinavý, špatně se mu dýchalo, měl nateklý nos. Pohnul rukama, nohama. Vypadalo to, že nemá nic zlomeného. Jak se dostal dovnitř, netušil.

Přístavní budova byla jen jednoduchý přístřešek. Vznosné označení přístavní budova nevyjadřovalo skutečný stav stavení. Nebyli tu úředníci, kteří by kontrolovali dovážené zboží, nebo nařizovali karanténu.

Pomalu vstal. Nebyl na tom tak špatně, jak předpokládal. Došel ke svému přistávacímu modulu. Nastavil automatický návrat na svou loď. Byl mrzutý a naštvaný. Nechápal, proč ho Greg odmítl. Vždyť chtěl zaplatit s to ne málo. A taky ho štvalo, že se takhle choval, znepokojoval jej pocit nutkání zopakovat si pocitový příběh. Už jak si na to vzpomněl, chtěl se vrátit. Znovu to zažít. Byly to ty nejúžasnější pocity, které kdy zažil.

„Vaše odletové okno je za patnáct minut.“ Hlas ho vytrhl ze zamyšlení.

„Co? Cože? Jaké odletové okno?“

„Požádal jste o odlet včera večer. Mám tu napsané, v osm ráno.“

Zalapal po dechu. Chtěl odmítnout, ale pak si vzpomněl na výhružku. Kopanec jej ještě bolel.

„Chtěl bych to odložit na později. Ještě dnes. Ale později.“ Řekl chraplavým hlasem.

„OK, máme tu odlety pár lodí. Po poledni tu bude zase klid. Copak, těžká noc?“ ozvalo se pobaveně. Romanovi to moc humorné nepřipadalo.

Opřel se do křesla a rukama si promnul tváře. Přemýšlel co dělat dál. Hlavou mu táhly obrazy z příběhu. Cítil, jak se mu zvyšuje tep. Znovu pocítil povznášející pocit dobrodružství, které v příběhu prožil. Byl to jen stín toho, co cítil předtím. Myslel si, že když něco takového prožije, že se bude cítit líp. Že jeho pocity marnosti a nudy ustanou. Bylo to ještě horší. Nedovedl si představit, že se vrátí do života, který žil.

Zvedl komunikátor. Na obrazovce se objevil mladý muž.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptal se chladným hlasem. Roman si vzpomněl na teplé hlasy, kterými mluví hlasy robotů. Byli programováni tak, aby lidem jejich hlasy byly příjemné. Tento hlas na robota nevypadal.

„Chci Grega, včera jsme uzavřeli kontrakt. Potřebuji něco dojednat.“ Řekl co nejvíce bez emocí.

„Chvíli prosím,“ odpověděl zase ten stejný chladný hlas.

Chvíli se nic nedělo. Dlouhou drásavou chvíli. Roman se potácel mezi nadějí a beznadějí.

„Bohužel, není tady.“

„Tomu nevěřím, je tam, vím to.“ Vyrazil ze sebe Roman.

„Je mi líto.“ Ozval se chladný hlas a mladík z obrazovky ukončil spojení.

Roman frustrovaně bouchl do pultu před sebou. Už se rozhodl. Musí tam zajít znovu. Nenechá se odbýt.

Ozval se komunikátor. S nadějí ho zvedl.

„Odletová věž. Za deset minut odlétáte.“ Ozval se hlas.

„Co? Ne ne ne. Neodlétám. Ruším start, musím tu ještě něco vyřídit.“

V komunikátoru se ozval vzdech. „Tak to máte smůlu. Někdo vás tu nechce. A být vámi, tak si balím kufry co nejrychleji. Jestli neodletíte, z přístavních budov se stejně nedostanete. Mám informace, že vás ochranka nemá vpustit za jakoukoli cenu.“

„To snad není možné. Nic jsem neprovedl. Jsem tu jen obchodně. Budu si stěžovat.“ Rozčílil se Roman.

„Tady nejsme na Dletě.“ Ozval se posměšný hlas. „Když se někomu znelíbíš, musíš být mocnější než od nebo se klidit.“ Ozvalo se z komunikátoru. Roman měl pocit, že se mu hlas vysmívá. Veškerá zdvořilost úředníka byla pryč. Nemohl nic udělat.

„Dobrá odlet za deset minut.“ Řekl podrážděně.

Přepočítával trasu. Měl letět ještě na další planetu mimo Domovinu, ale rozhodl se pro nejkratší cestu do soustavy tří sluncí. Fontela, teplá planeta se spoustou pláží, věčnými karnevaly mu vždy zvedla náladu, doufal, že tomu bude i tentokrát. Byla sice na samém okraji Domoviny, ale její zábavní průmysl byl vyhlášený. Dala se tam získat spousta nezákonných věcí. Doufal, že tam najde i pocitové příběhy.

„Skvělé, určitě to tam bude skvělé“ přesvědčoval sám sebe.

Autor: Marcela Valouchová | karma: 8.38 | přečteno: 135 ×
Poslední články autora