Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tabu

13. 04. 2017 7:20:00
Bylo nesnesitelně vlhko a horko. Ze svých výprav byl na takové prostředí zvyklý, ale tentokrát to snášel nějak hůř. Kmen, který zde našel, vypadal zprvu úplně netknutý civilizací.

Bohužel tomu tak nebylo, jak zjistil po několika týdnech. Už tam byl příliš dlouho, než by to zabalil a hledal jiný kmen. Bude svůj výzkum muset celý přepracovat. Zaměří se na to, proč se tito lidé znovu odklonili od civilizace. Proč ji úplně odmítli. Neponechali si ani jeden předmět z civilizovaného světa, dokonce se i chovali, jako by tento svět nikdy nepoznali.

Nemluvili o tom, že se už s někým z jeho světa setkali. Zjistil to náhodou, když se prořekl šaman ve svém drogovém opojení.

To on ho teď vedl do původního místa jejich vesnice.

Nadával si sám sobě. Bylo mu mizerně. Kvůli zmařenému výzkumu, kvůli tomu, že je mu tak blbě z vlhka. A hlavně kvůli tomu, že za skoro dva měsíce, kdy se učil jazyk těchto domorodců, nepoznal, že jej podvádějí.

Měl by vůbec věřit tomuto proradnému šamanovi, který lidem z vesnice zakázal mluvit jazykem bílých lidí a také o tom co se stalo v předchozí vesnici?

Ani od šamana toho moc neuslyšel. Přesvědčil ho, že jej dovede do bývalé vesnice, ale moc se k tomu neměl. Až po té, co mu pohrozil, že lidem prozradí některé z jeho triků, si dal říct. Musel mu slíbit, že už se k nim nikdy nevrátí. Nemyslel tem slib úplně vážně, ale šaman byl velice důsledný a ujistil se, že po něm nezůstane ve vesnici ani stopa. Tahat těžký batoh musel sám. Litoval teď každého zbytečného krámu, který ho tížil na zádech.

Šaman šel před ním neviditelnou pěšinou v hustém pralese tak lehce, jako by to byla rovná cesta. Jeho bosé nohy a skoro nahé tělo jako by splývalo s okolím. Zato on funěl ve svých těžkých botách, s nacpaným batohem a plašil veškeré jedince z živočišné říše na míle daleko a ničil rostliny, kolem sebe zanechával po sobě uválenou dálnici.

Sáhl do kapsy pro gps. Ztěžka dosedl na kmen stromu a studoval data. Uvědomil si, že šli po velkém oblouku. Kdyby šli rovno, ušetřili by si půlku námahy. Rozmrzele se na to zeptal se šamana. Čekal, že mu sdělí, že rovně je cesta neschůdná kvůli skále, vodě, nebo jiné přírodní neschůdnosti.

„Tabu.“ Oznámil mu muž a zadíval se doprostřed oblouku. V tom pohledu byl strach. Rozladilo jej to ještě víc. Kvůli nějaké pověře se tu musí trmácet o mnoho hodin déle.

Konečně došli k bývalé vesnici. Byla o mnoho větší a vybavenější, než ta nová. Byla poblíž řeky. Domky měly složitější architekturu a na břehu byly lodě vydlabané z kmenů. Mezi předměty se povalovaly oděvy, hrnce a jiné věci z jeho světa. Nebylo jich přemíra, ale bylo vidět, že kontakt s civilizací probíhal už nějakou dobu.

Bylo k nevíře, že šaman přesvědčil celou vesnici, aby se zřekla tolika věcí, které zjednodušovali jejich život a přiklonili se k primitivnímu životu bez kontaktu s ostatními lidmi.

Celou vesnici prošel, vyfotil. Ještě pochopit proč to udělali.

„Tady je to moc blízko k špatným věcem.“ Vysvětlil šaman a ukázal směrem k místům, jež obešli obloukem.

„Co je tam?“

„Jen málo z těch, co se tam vydali, se vrátilo. A když už se někdo vrátil, bylo to ještě horší. Už... Už to nebyl člověk. Z bílých se nevrátil nikdo.“

„Už to nebyl člověk?“ Přemýšlel o šamanově výrazu. Nezdálo se, že by uměl tak špatně jazyk.

Šaman pokrčil rameny. „Nebyl cítit jako člověk. Ani ne jako vy, ale ještě jinak.“

Vzdychl. Na takové nesmysly neměl náladu.

„Tam.“ Ukázal šaman po proudu řeky. „Dostaneš se ke svým lidem. Můžeš použít loď.“

Nevěřícně se podíval na primitivní plavidla.

Měli jej vyzvednout na smluveném místě až za měsíc. V tu chvíli zapomněl, že může zavolat a přiletěli by pro něj do několika dní, možná i hodin. Viděl před sebou jen příšernou cestu po řece plné komárů, pijavic a krokodýlů v tekoucí kánoi.

Ohlédl se po šamanovi. Ale ten byl pryč.

Po chvíli paniky se uklidnil. Už to byl zase on. Rozhodný, akční. Co jej to popadlo? Vždyť byl na prales zvyklý. Možná ne tak jako zdejší lidé, co zde žijí celý život, ale přece jen v tomto prostředí strávil měsíce, možná i roky.

Sedl si a po chvíli už se cítil v pořádku. Vzpomněl si i na záchranné spojení. Nebyl z lidí, co by se vzdávali. Šaman ho naštval, to ano. Mstít se nemělo cenu. Co ho lákalo, bylo jeho tabu. A důvod, proč se přestěhovali dál od civilizace.

Vyrazil do části lesa, které se šaman tak pečlivě vyhýbal.

Znovu ho zaplavily pocity únavy a rozladěnosti. Odhodlání však převládalo.

Nepoznal rozdíl. Vegetace vypadala stejná. Šel dál.

Začaly ho bolet nohy. Nepříjemné pocity ze začátky byy pryč. Rychle se podíval na gps. Bylo to divné, stál uprostřed oblouku. Jak dlouho šel? Měl dojem, že deset minut. Musel ztratit pojem o čase. Jako by se probudil ze snu. Před chvílí byly kolem obyčejné stromy a liány. Teď se kolem něj ovíjely listy neznámé rostliny.

Vinuly se mu po nohách a jeden z listů dosáhl i k holé kůži jeho ruky. Druhou rukou vzal list a chtěl jej strhnout z ruky.

Měkké a příjemné. Na to jediné od té doby myslel. Tak příjemnou strukturu ještě nikdy necítil. List byl jemný příjemně teplý a hebký. Jako kůže malého dítěte. Jako nejpříjemnější látka.

Přiložil si list k obličeji. Zaplavily ho okamžitě velmi zvláštní pocity. Vzpomínky na vůně, doteky, objetí. Vybavila se mu každá chvíle, kdy se cítil šťastný, pocity útěchy v měkkém objetí milující matky. Jako by byl znovu v lůně matky a všude kolem byly její doteky.

Už nevnímal, že se kolem něj listy ovíjejí těsněji. Byl ve svém světě pocitů. Bylo to opojné a tak jej to naplňovalo, že z reality se stalo něco nepodstatného.

Do jeho mysli problesklo něco podivného. Něco, co nepatřilo k uspokojivým pocitům, které jej naplňovaly. Bylo to znepokojivé, tak to chtěl zahnat. Objevovalo se to stále častěji, a zahánět ty podněty se stalo nepříjemným.

Co to jen bylo. Začal zkoumat ty zapadlé pocity. Nebyly tak úplně nepříjemné. Týkalo se to něčeho, co měl rád, z čeho měl radost. Kdysi dávno. V jiném životě, v jiném světě.

V mysli se mu pomalu začal drát na povrch pocit touhy. Touhy poznávat. Poznávat co? Naplnily jej obrazy tváří různě pomalovaných tváří. Malých dětí dospělých i bezzubých starců. Lidi, ano kdysi poznával lidi. Jejich způsob života. Hledal způsob života, kdy jsou lidé nejvíce šťastní.

A on, je šťastný, když hledá šťastné lidi?

Byla to podivná otázka. Položil si ji někdy?

Ne přímo ne. Ale to, co teď prožíval, bylo štěstí nejblíže. Lež, problesklo mu někde vzadu za ostatními myšlenkami. Cítí štěstí, cítí velmi příjemné pocity. Ale jsou skutečné? Zkusil najít ve vzpomínkách šťastnější pocity, než jaké cítil teď.

Bylo to těžké, současný stav jej od toho odváděl a na dlouhé chvíle na svůj cíl zapomínal. Nevzdal se. Zvítězilo odhodlání.

Ano štěstí cítil už dříve. Bylo spojené s únavou, bolestí s touhou a hledáním. Teď necítil nic z toho. Kde vůbec byl?

Začal se pomalu probírat. Měkké listy s jeho těla pomalu odpadávaly. Začal rychleji dýchat. Jako by se probouzel z hlubokého spánku.

Jeho šaty byly na cáry. Jako by byly netrávené nějakou kyselinou.

Nevěděl, jestli jde správnou cestou. Jen věděl, že se musí dostat pryč. Když prošel hranicí, kdy jej zaplavily nepříjemné pocity, vydechl si. Snad má vyhráno.

Dostal se do vesnice. Měl tu satelitní telefon, mohl by zavolat záchranou výpravu. Roztřeseně se posadil vedle přístroje. Únava a touha znovu zažít příjemné pocity jej pomalu vyčerpávaly. Bylo těžké odolat. Roztřeseně se zvedl. Musí to udělat. Nemůže tu jen tak sedět.

Probral se v nemocnici. Dívala se na něj fousatá tvář jeho kolegy.

„Už jsme mysleli, že tě nenajdeme. Měl si týden zpoždění. Co jsi tam dělal? Vypadal jsi strašně, když tě našli. Našli jsme tě vyhublého v kánoi. Neměl jsi u sebe ani gps ze které bychom poznali, kudy jsi chodil.“

„Jo...“ Odpověděl chabě. Teď už to místo nikdy nenajde. A to je dobře. Usmál se a spokojeně usnul.

Měkké a příjemné. Ten pocit se mu rozvinul v mysli, když usnul. Vše jej znovu objímalo, uspokojovalo. Byl tu ještě další pocit. Vítězný. Konečně se to povedlo. Splynutí konečně funguje.

Autor: Marcela Valouchová | čtvrtek 13.4.2017 7:20 | karma článku: 7.51 | přečteno: 325x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 98 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 253

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.