Píp
„Píp. Píp.“ Nebylo to moc hlasitě, kdybych dělala něco jiného, než se snažila usnout, neslyšela bych to.
„Píp. Píp.“ Byl to nepříjemný zvuk, který sem do přírody nepatřil.
Převrátím se na bok a zaposlouchám se do šumění lesa a zurčení potůčku. Další pípnutí nepřichází a já si začínám myslet, že se mi to jen zdálo. Co by to taky mohlo být? Vždyť jsem uprostřed lesa, široko daleko nikde nic.
Tato chatka byla v naší rodině už po generace. Za kopcem je chatková oblast, ale sem zabloudí málokdo. Nevýhodou je, že se tu člověk musí doplahočit pěšky. Není tu elektřina, ani voda. Jen malý pramínek vody, chladivě a křišťálově čisté. Miluji letní víkendy, kdy si tu jen tak sedím, nebo chodím po lese. A ještě více miluji noci. Spánek při otevřeném okně se všemi zvuky lesa.
„Píp. Píp.“
Tentokrát se posadím. Už jsem si jistá, že se mi to nezdálo. Nevím však, odkud zvuk vyšel. Jen, že z otevřeného okna. Odněkud z venčí.
Sedím a poslouchám. Jsem naštvaná a spánek je ten tam.
Už poslouchám dlouho. Možná je to jen pět minut, ale zdá se mi to jako půl hodina. Ni. Dokonce i šumění stromů je nějak tišší.
Lehám si a snažím usnout. Jde to špatně, protože se můj rozrušený mozek pořád snaží přinutit uši, aby poslouchaly, zda znova neuslyší ten nepatřičný zvuk.
Ze sladkého spánku se probouzím v pruhovaných peřinách krásně odpočinutá. Na noční probuzení si už nevzpomenu.
Dávám si kávu uvařenou na prastarém plynovém vařiči. Bomba je už skoro prázdná a já si uvědomuji, že budu muset dotáhnout novou.
Ale co, za ten klid to stojí.
Klid.
Teď si uvědomím, že mobil mám zapadlý někde v autě. Cestou hledala brýle v tašce a on mi vypadl. A pak jsem na něj zapomněla.
Pípání.
Co to mohlo být. Určitě ne můj mobil. Ten je půl hodiny cesty někde pod sedadlem auta.
Vycházím ven a dívám se po zdroj pípání.
Nic mě nenapadá. Všude jen stromy, o kousek dál malá mýtinka.
Beru hrnec a jdu pro vodu k prameni. Cestou zívám a přemýšlím nad tím, co budu celý den dělat. Na houby jsem šla včera, hned jak jsem přijela. Dnes si sednu na mýtinu nad potokem a budu si číst. Jen sedět v čisté přírodě a vnímat vůni lesa…
Mobil.
Měla bych jít pro něj.
Ale co, když tam vydržel celý den, tak to ještě chvíli počká.
Čtu, ale vydrží mi to jen chvíli. Co když mě někdo shání?
Už se necítím spjatá s přírodou, ale přivázaná k civilizaci. Neviditelným poutem, které mě nutí myslet na mobil. Na elektronické spojení s vymoženostmi, které dělají náš život složitější.
Jdi k autu, podlehla jsem.
Hledám na sedadle. Pod ním…
Konečně ho nahmatám.
Ale ne. Je vypnutý. Ale vždyť baterka byla plná.
Zatrne mi. Co když mi někdo volal tak dlouho, až se vybil? Rychle otvírám přihrádku a hledám nabíječku, která se dá připojit k autu. Kdysi jsem ji považovala za pitomost, ale už jsem ji párkrát použila.
Nemůžu ji samozřejmě najít. Nahmatám všechno možné. Sluneční brýle už mám v ruce po třetí.
Nakonec vše vytahám ven a spásnou nabíječku s úlevou vidím. Teď jen nastartovat auto a napíchnout se a budu ve spojení s civilizací.
Třetí, čtvrtý pokus.
Mé spolehlivé auto ne a ne chytnout.
Nejistota ve mně znovu vzrůstá.
Beru mobil a tašku a vyrážím do vesnice. Procházím chatkovou osadou. Rozhlížím se, jestli někoho neuvidím. Stačil by mi zvuk rádia, nebo televize. Ale nikde nic.
Zkouším zabouchat u jedné z chatek. S jejich majiteli se od vidění znám.
Nejsou tam. Nejspíš. Jsou to celoroční stálí obyvatelé osady. Jen občas jezdívají k dceři do města, nakupovat, nebo k lékaři.
Zkusím znovu zabouchat. Nic.
Už jsem na odchodu, když mě zrak padne na garáž. Oknem jde vidět dovnitř.
Váhám jen chvíli.
Auto je tam. Musí být doma.
Nebo odjeli jiným autem do města. Nejistě postávám před dveřmi. Všude kolem je klid. Ticho… Napadá mě, že je přece jen víkend. Kde jsou všichni? Nezní tu sekačky, rádia ani motory aut.
Jdu dál. Několik aut vidím zaparkovaných na obvyklých místech. Nikde však ani živáčka.
Najednou uslyším zvuk. Není to ani hudba, jen pár podmanivých tónů. Jdu za nimi. Připadají mi velice podivné. Připadají mi známé a zároveň neskutečně cizí. Neumím k nim zařadit hudební nástroj ani noty.
Jsou tam. Snad všichni z osady. Stojí na louce a uprostřed je nějaký objekt. První co mě napadne je kosmická loď zcela netechnické civilizace. Nikdy bych si takovou nepředstavila jako plavidlo mezi hvězdami a přesto jsem si jistá, že to tak.
Je stejný jako hudba. Nepopsatelný a neuchopitelný mými smysly. Přitahuje mě neskutečně.
Najednou je to pryč.
Lidé se baví zcela normálně.
Starší manželé, které jsem hledala v jejich chatce, ke mně z radostí přicházejí.
„Nefunguje nám nic elektronického, tak jsme si tu udělali zábavu po staru.“ Řekne mi paní a ukazuje na několik hudebníků a oheň, kde se opékaly zásoby z lednic.
„Myslím, že vojáci zkoušeli něco a to se jim vymklo z rukou. Říká se tomu EM puls.“ Dodává její manžel a já přikyvuji.
Vykládám o svém mobilu. Ale co. Podívám se kolem. Jsou tu milí lidé a krásná příroda. Na chvíli mi myslí bleskne obraz podivné kosmické lodi. Pomyslím si, že se mi sny pletou do reality a tu myšlenku odsunu daleko v zapomnění.
Marcela Valouchová
Probuzení - Přípravy
"Nevíš?" Starší muž se díval na mladšího ochránce. "Ani intuice ti nic neříká?" Mladý muž vzdychl. "Je to nejednoznačné. Na pověstech z planety něco bude. Změnila ji."
Marcela Valouchová
Probuzení - Zahrady
Zamračila se. "Víš o mě všechno?" "Očividně ne." Usmál se. Pak zvážněl. "Je to součástí bezpečnostního protokolu poznat ty, co přijdou na palubu. Co je jejich slabost, co přednost."
Marcela Valouchová
Probuzení - Nový domov
Cesta nahoru byla hrozná. Houpal se jí žaludek ještě čtvrt hodiny po přistání. Připadala si pomačkaná zevnitř i z venku. Zato Prima vypadala odpočinutě a svěže. Hned se seznámila s průvodci. Smála se a vtipkovala.
Marcela Valouchová
Probuzení - Vánek
Tento diplomat se Alexovi docela zamlouval. Nebyl tak povýšený, jako ostatní, které potkal. I když určitý odstup si také držel. Alexov byl ochránce. Byla to poměrně nová profese centra.
Marcela Valouchová
Probuzení - otec
Místnost kterou dali Ale k bydlení byla zařízená pohodlným krásným nábytkem. Vše bylo rovné čisté a jistě vyrobené stroji. Bylo tu spousta přístrojů o nichž ani netušila na co jsou. Seděla na jedné ze dvou světle modrých pohovek.
Marcela Valouchová
Probuzení - město
Jídlo nemělo pořádnou chuť ani vůni. Snědla jen trochu a stáhl se jí z něj žaludek. Mladá žena, která jí ho donesla se usmála. "Musíš mít hlad. Jez, jídlo ti pomůže uzdravit se."
Marcela Valouchová
Probuzení - Sny
Ležela na měkkém mechu vydávajícím omamnou kořeněnou vůni. Motala se jí z ní hlava. Ale to nebylo to jediné, z čeho se jí motala hlava. Bylo to z reje postav kolem. Napůl lidské, napůl ptačí bytosti se míhaly kolem.
Marcela Valouchová
Probuzení - Cesta zpět
Napadlo ji řešení. Poddat se přírodě, ne tak jak na začátku, ale o trochu měně. Vědomě kontrolovat to kam jde, ale ne to co dělá. Bude pozorovatelkou sebe sama. Jen to chce něco, co ji udrží při smyslech.
Marcela Valouchová
Probuzení - Venku
Probrala se. Netušila kde je a co se s ní děje. Zoufale ji chyběl kyslík a kolem byla nazelenalá průzračná voda. Začala hýbat rukama a nohama. Hrdlo a plíce měla jako v ohni.
Marcela Valouchová
Probuzení - Divočina
Běžela nejprve rychle. Chtěla být co nejdříve pryč. Ani nevěděla kdy ztratila boty. Jediné co si pamatovala byla kuchyň, kde stála a věděla, že musí pryč.
Marcela Valouchová
Probuzení - Legendy
Pokračování příběhu dívky z Probuzení. Dovíte se trochu více o světě, kde se narodila a žije. Snad se bude líbit.
Marcela Valouchová
Probuzení
První část fantazie o (ne)obyčejné dívce. Zatím nevím kam mě příběh zavede. Takže. Bylo nebylo, na jedné z planet vzdálené sluneční soustavy.
Marcela Valouchová
Karanténa - povídka
Toto je povídka, kterou jsem napsala před několika lety. Myslím, že se k současné situaci hodí. Není to předpověď, jen fantazie.
Marcela Valouchová
Soumrak globalizace
Jaký bude svět po pandemii? Mnoho lidí se nad tím zamýšlí. Zda přijdou další epidemie, zda budeme cestovat. Zůstane svoboda, nebo nastoupí totalitní vlády? Co bychom měli změnit, aby se to nestávalo? Jde to vůbec?
Marcela Valouchová
Jaro
Jen malý kousek mé fantazie. Který snad bude mít pokračování. Snění o jných světech o odvaze žít i bojovat hlavně sám se sebou.
Marcela Valouchová
Imp
Hodil tašku na postel a sesul se vedle ní. Byl unavený. Místo tramvají šel ze školy pěšky. Vlastně běžel. Měl takový vztek, že nemohl v klidu sedět. Cestou se vztek změnil v pocit hořkosti, nespravedlnosti a únavy.
Marcela Valouchová
Svědění
"Poškrábala jsem se v ohbí lokte. Vedle vystouplé žíly, která se líbila sestřičce u doktora, vždy když jí odebírala krev. Naposledy to bylo před dovolenou. Ježíši, jak to svědilo.
Marcela Valouchová
Rozmarýny
Spěchala. Měla strach, že dítě ve vaku na zádech začne brečet. Nesmí ho nikdo slyšet, poznali by to. a zároveň ji děsilo to, že se zatím nijak neprojevilo.
Marcela Valouchová
Svět venku
Svět venku. ********************************** Den a noc rozeznávám jen podle intenzity světla. Rozdíl není velký.
Marcela Valouchová
Sen o budoucnosti
Ten sen mě provázel již od dětství. Byl pokaždé trochu jiný, a přesto pocit z něj byl stejný. Nadšení z překrásné podívané zakončilo probuzení v záplavě potu a strachu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 176
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 258x