Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Píp

2. 03. 2017 7:20:00
Trhnu sebou. Něco mě vzbudilo z polospánku. Mé myšlenky se už sladce ubíraly do říše snů, když je něco přerušilo. Nejdříve jsem si nemoha uvědomit, co to bylo, když jsem to uslyšela znovu.

„Píp. Píp.“ Nebylo to moc hlasitě, kdybych dělala něco jiného, než se snažila usnout, neslyšela bych to.

„Píp. Píp.“ Byl to nepříjemný zvuk, který sem do přírody nepatřil.

Převrátím se na bok a zaposlouchám se do šumění lesa a zurčení potůčku. Další pípnutí nepřichází a já si začínám myslet, že se mi to jen zdálo. Co by to taky mohlo být? Vždyť jsem uprostřed lesa, široko daleko nikde nic.

Tato chatka byla v naší rodině už po generace. Za kopcem je chatková oblast, ale sem zabloudí málokdo. Nevýhodou je, že se tu člověk musí doplahočit pěšky. Není tu elektřina, ani voda. Jen malý pramínek vody, chladivě a křišťálově čisté. Miluji letní víkendy, kdy si tu jen tak sedím, nebo chodím po lese. A ještě více miluji noci. Spánek při otevřeném okně se všemi zvuky lesa.

„Píp. Píp.“

Tentokrát se posadím. Už jsem si jistá, že se mi to nezdálo. Nevím však, odkud zvuk vyšel. Jen, že z otevřeného okna. Odněkud z venčí.

Sedím a poslouchám. Jsem naštvaná a spánek je ten tam.

Už poslouchám dlouho. Možná je to jen pět minut, ale zdá se mi to jako půl hodina. Ni. Dokonce i šumění stromů je nějak tišší.

Lehám si a snažím usnout. Jde to špatně, protože se můj rozrušený mozek pořád snaží přinutit uši, aby poslouchaly, zda znova neuslyší ten nepatřičný zvuk.

Ze sladkého spánku se probouzím v pruhovaných peřinách krásně odpočinutá. Na noční probuzení si už nevzpomenu.

Dávám si kávu uvařenou na prastarém plynovém vařiči. Bomba je už skoro prázdná a já si uvědomuji, že budu muset dotáhnout novou.

Ale co, za ten klid to stojí.

Klid.

Teď si uvědomím, že mobil mám zapadlý někde v autě. Cestou hledala brýle v tašce a on mi vypadl. A pak jsem na něj zapomněla.

Pípání.

Co to mohlo být. Určitě ne můj mobil. Ten je půl hodiny cesty někde pod sedadlem auta.

Vycházím ven a dívám se po zdroj pípání.

Nic mě nenapadá. Všude jen stromy, o kousek dál malá mýtinka.

Beru hrnec a jdu pro vodu k prameni. Cestou zívám a přemýšlím nad tím, co budu celý den dělat. Na houby jsem šla včera, hned jak jsem přijela. Dnes si sednu na mýtinu nad potokem a budu si číst. Jen sedět v čisté přírodě a vnímat vůni lesa...

Mobil.

Měla bych jít pro něj.
Ale co, když tam vydržel celý den, tak to ještě chvíli počká.

Čtu, ale vydrží mi to jen chvíli. Co když mě někdo shání?

Už se necítím spjatá s přírodou, ale přivázaná k civilizaci. Neviditelným poutem, které mě nutí myslet na mobil. Na elektronické spojení s vymoženostmi, které dělají náš život složitější.

Jdi k autu, podlehla jsem.

Hledám na sedadle. Pod ním...

Konečně ho nahmatám.

Ale ne. Je vypnutý. Ale vždyť baterka byla plná.

Zatrne mi. Co když mi někdo volal tak dlouho, až se vybil? Rychle otvírám přihrádku a hledám nabíječku, která se dá připojit k autu. Kdysi jsem ji považovala za pitomost, ale už jsem ji párkrát použila.

Nemůžu ji samozřejmě najít. Nahmatám všechno možné. Sluneční brýle už mám v ruce po třetí.

Nakonec vše vytahám ven a spásnou nabíječku s úlevou vidím. Teď jen nastartovat auto a napíchnout se a budu ve spojení s civilizací.

Třetí, čtvrtý pokus.

Mé spolehlivé auto ne a ne chytnout.

Nejistota ve mně znovu vzrůstá.

Beru mobil a tašku a vyrážím do vesnice. Procházím chatkovou osadou. Rozhlížím se, jestli někoho neuvidím. Stačil by mi zvuk rádia, nebo televize. Ale nikde nic.

Zkouším zabouchat u jedné z chatek. S jejich majiteli se od vidění znám.

Nejsou tam. Nejspíš. Jsou to celoroční stálí obyvatelé osady. Jen občas jezdívají k dceři do města, nakupovat, nebo k lékaři.

Zkusím znovu zabouchat. Nic.

Už jsem na odchodu, když mě zrak padne na garáž. Oknem jde vidět dovnitř.

Váhám jen chvíli.

Auto je tam. Musí být doma.

Nebo odjeli jiným autem do města. Nejistě postávám před dveřmi. Všude kolem je klid. Ticho... Napadá mě, že je přece jen víkend. Kde jsou všichni? Nezní tu sekačky, rádia ani motory aut.

Jdu dál. Několik aut vidím zaparkovaných na obvyklých místech. Nikde však ani živáčka.

Najednou uslyším zvuk. Není to ani hudba, jen pár podmanivých tónů. Jdu za nimi. Připadají mi velice podivné. Připadají mi známé a zároveň neskutečně cizí. Neumím k nim zařadit hudební nástroj ani noty.

Jsou tam. Snad všichni z osady. Stojí na louce a uprostřed je nějaký objekt. První co mě napadne je kosmická loď zcela netechnické civilizace. Nikdy bych si takovou nepředstavila jako plavidlo mezi hvězdami a přesto jsem si jistá, že to tak.

Je stejný jako hudba. Nepopsatelný a neuchopitelný mými smysly. Přitahuje mě neskutečně.

Najednou je to pryč.

Lidé se baví zcela normálně.

Starší manželé, které jsem hledala v jejich chatce, ke mně z radostí přicházejí.

„Nefunguje nám nic elektronického, tak jsme si tu udělali zábavu po staru.“ Řekne mi paní a ukazuje na několik hudebníků a oheň, kde se opékaly zásoby z lednic.

„Myslím, že vojáci zkoušeli něco a to se jim vymklo z rukou. Říká se tomu EM puls.“ Dodává její manžel a já přikyvuji.

Vykládám o svém mobilu. Ale co. Podívám se kolem. Jsou tu milí lidé a krásná příroda. Na chvíli mi myslí bleskne obraz podivné kosmické lodi. Pomyslím si, že se mi sny pletou do reality a tu myšlenku odsunu daleko v zapomnění.

Autor: Marcela Valouchová | čtvrtek 2.3.2017 7:20 | karma článku: 8.98 | přečteno: 326x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

13.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 86 |

Marcela Valouchová

Civilizace Eltaj

Civilizace – spása i prokletí. Ta jejich byla tak stará, že si nepamatovali, kdy to začalo. A to si pamatovali mnohé. Byli hrdí na to, co o své planetě ví.

6.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.78 | Přečteno: 138 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 18 - Výsledky

Po snídani se ozval komunikátor. Tentokrát se neobjevila mladá tvář Alny, ale Pooův plnovous. „Jsou už testy u konce?“ zajímal se Roman. Byl nedočkavý.

30.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Muž s gumovým člunem aneb o strachu

Tento příběh kdysi vyprávěl Otec Andrzej z kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Já se ho zde dnes pokusím převyprávět (téměř) beze slov.

18.11.2017 v 19:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 103 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

18.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 110 | Diskuse

Jonáš Jenšovský

O kostlivci s hudbou v hlavě

Nemyslete si, že nemrtvé a duchy netrápí zdravotní problémy. Jen mají jinou podobu a doktor neordinuje přes den...

18.11.2017 v 16:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

V ruinách pivovaru (povídka)

Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem.

18.11.2017 v 12:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 202 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 4.74 Průměrná čtenost 253

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.