Roman ležel na pláži. Nohy měl zabořené do teplého písku, v ruce osvěžující drink. Z měkkého lehátka ve stínu slunečníku se díval kolem sebe. Neměl rád opalování, ale líbilo se mu teplo a lenivá atmosféra místa.
Rozcestí
Vše kolem bylo zářivé, dokonalé. Jídlo, pití, zahálka. To mu vyhovovalo. Jeho životním krédem bylo proplouvat životem s co nejmenším odporem. Když to jde, užívat si.
Poslední dobou měl však pocit, že to není ono. Místa zahálky se mu zdály stejné a nudné. Jídlo jakoby postrádalo chuť. Přemýšlel, jak to bude dál. Bude to pořád stejné? Nemá být toho v životě víc? Ale co? Vždyť má všechno. Všechno po čem vždy toužil. Nevěřil na smysl života a podobné filozofické kecy, spíš jeho život začal postrádat tu správnou šťávu.
Cestoval po těch nejhezčích, nejbohatších planetách Domoviny. Jeho práce nebyla těžká, využíval svého přirozeného talentu zapůsobit na lidi. Dívat se na zámožné ženy a muže, jak pod jeho vlivem mění svá rozhodnutí, i to jej poslední dobou tolik nebavilo.
Převrátil se na bok. Užívat si, řekl si. Zahnal podivné myšlenky dalším lokem drinku. Tato planeta nebyla jedna z těch nejhezčích. Zato jedna z nejbohatších. Pláž, na které polehával, byla v obrovské kopuli, jejíž skla chránila vnitřek před nepříznivou atmosférou planety. Zářiče, které imitovaly paprsky slunce, byly zavěšené u stropu kopulí.
Planeta Rozcestí byla téměř ve středu Domoviny. Přepravní uzel. Měl to tu rád. Míval, musel si připomenout. Mnoho lidí z různých míst, spousta příležitostí obchodovat. Ještě více příležitostí k zábavě v luxusu.
Tentokrát toho moc neprodal, ale i tak byl spokojený. Vždy není posvícení. Jeho artiklem byli roboti. Znovu se do módy dostali výrobky s vizáží co nejvíce podobnou lidské podobě. Byl rád, že je vlna exotických vzhledů pryč. Nechápal, proč lidé chtějí, aby jejich pomocníci vypadali jako skřítkové, mimozemšťané, nebo zastaralé stroje. Retro tomu říkali. Neviděl v tom nic zajímavého. Jen móda, soused má to samé, já to chci také. Jemu se roboti spíše protivili. Vždy dával přednost člověku, kterého mohl pokárat za nedokonalost, nebo přimět k něčemu navíc.
I když jedna zakázka byla zajímavá. Zákazník byl z Delty tři. Menšího sourozence Delty dva – hlavní planety Domoviny. Planeta byla vzdálenější od hvězdy, okolo které společně obíhaly. Byla skoro celá pokrytá ledem až na středový pás, který byl porostlý hlubokými lesy, horami a pastvinami. Sice si ten člověk objednal celou skupinu víl, skřítků, když pak vstoupil na jeho pozemek, musel uznat, že ve štíhlých éterických bytostech je něco tajemného.
Čerpal prý z nějaké legendy ze Staré planety. Romana historie nezajímala, jako reklamní trik pro nalákání bohatých turistů, to podle něj bylo vynikající. Krajina na Deltě tři k tomu byla jako stvořená. Zelené paloučky uprostřed vzrostlých lesů, romantická jezera a zurčící potůčky.
Sám dával přednost teplejším planetám a místo romantiky troše přepychu a zábavy. Převalil se na druhý bok. Pozoroval pár, který se usadil vedle něj. Vypadali spokojeně. Škádlili se. Vběhli do vln a tam na sebe rozverně stříkali vodu. Znechutilo ho to, ani nevěděl proč. Snad když viděl jejich radost ze života. Už se mu na pláži nelíbilo. Zvedl se a odešel do hotelu. Za dvě hodiny měl další obchodní schůzku.
Odpřednášel standardní prezentaci. Zákaznicí byla starší obtloustlá žena. Na sobě měla velkou strakatou halenku, která ji kila ještě přidávala. Při prezentaci pojídala zdejší lahůdky a zapíjela je vydatně mahérským sektem.
Když pozoroval její brunátnou tvář, pomyslel si, že v sektu je více alkoholu a litheinu, než je povoleno v zákoně. Mahérané bojovali za to, aby jim senát povolil vývoz sektu s oběma látkami. Uspěli částečně. Nejprve jim senát povolil lithein. Ten obsahoval i růžový čaj, který byl rozšířený po celé Domovině. Lithein měl povzbuzující účinky a růžový čaj nahradil kávu, která pocházela ze Staré planety, ale málokde se jí dařilo pěstovat. Mahérané pak argumentovali tím, že alkohol a lithein mají doplňující se účinky a bez alkoholu nebude sekt mít tu správnou chuť. Nakonec senát povolil i malé množství alkoholu. Roman věděl, že dostat se k sektu, kde je originální množství těchto látek není těžké. Jen si člověk musel připlatit. Mahérané na limitech pěkně vydělali. Nikdy by neprodali sekt tak draho, kdyby nebyl zakázaný.
Kdyby si zákaznici neprověřil, nevěřil by, že je to jedna z nejbohatších lidí na Rozcestí. Úspěšná hoteliérka. Její hotely byly proslulé skvělou obsluhou a jídlem.
„Chci, aby vypadali hezky a mladě.“ Řekla s plnou pusou. „Svalnatí mladíci a atraktivní dívky.“
„Jistě vzhled si můžete vybrat.“ Spustil prezentaci. „Výšku, postavu, barvu pleti, tvar obličeje…“
„Hmm, nechci, aby byli všichni stejní.“
Roman v duchu zaúpěl. Chtěla tři dívky a tři mladíky. Trojnásobný čas, který stráví vybíráním vzhledu.
Nakonec to netrvalo ani tak moc dlouho, věděla přesně, co chce.
„Budou umět všechny práce?“
„Samozřejmě. Obsluhu hotelů naše Robonics dělá už 50 let. Za tu dobu se technologie tak zdokonalila, že obyčejní lidé nemohou našim robotům konkurovat.“
„Člověk je člověk. Já roboty ráda nemám.“ Mávla rukou a napila se sektu. „Otvírám hotel pro milovníky robotů. Vše bude automatické. Hosté se setkají jen s roboty.“ Trochu nechápal, proč milovníci robotů potřebují, aby sluha robot byl k nerozeznání od lidí, ale věděl, že je nerozumné se vyptávat.
„Máme i kuchaře. Ti nejlepší mají atesty na nejznámější kuchyně Domoviny.“
„Né to už je moc…“ mávla znovu rukou. „Uvidíme, jak to půjde s těmito. Ale kuchaře?“ Zakroutila hlavou. „Mám ráda jídlo a jeho přípravu bych robotovi nesvěřila.“
„Je výkonný, nikdy nic nezkazí. Jeden nahradí až tři kuchaře lidské.“ Roman si uvědomil, že vše přeříkává automaticky. Najednou ho napadlo, že z toho co tu dělá má ten samý pocit, jako při povalování na pláži. Znudění a znechucení.
