Šutr 9 - Deník

Seděli a povídali si skoro až do rána. Jako za starých časů. „Nevím, proč náš vztah takto skončil,“ řekla najednou Nena. Alonzo se usmál a pokrčil rameny.

„Bylo to až moc stejné, usedlé, oba potřebujeme akci, něco co nás zase přitáhne k sobě, donutí spolupracovat.“

„Možná máš pravdu.“ Usmála se. „Možná je to i touto podivnou planetou, že si dovedeme zase povídat. Všechno je tu tak jiné, cizí. Na planetách, které jsme navštívili předtím, to nebylo takové. Myslím, že na některých byly i horší podmínky, ale ti lidé tu jsou tak podivní... Jako by v nich bylo něco nelidského. Nezajímají se o Domovinu, neptali se, co jim připojení přinese. Vlastně nás ignorovali. Nemůžu přijít na to, jestli je to opravdový nezájem, nebo námi pohrdají. Neuvědomují si snad, jaké změny vše přinese? Jak se mám k nim dostat?“

„Možná jim zakázali námi mluvit. Nějaká forma vlády pevné ruky. Mnoho zákazů, málo svobody.“

„Ne, to by vše zorganizovali tak, abychom se setkali jen s vedením, nebo s vyvolenými, kterým věří. Ne, je to tu jiné. Oni jsou jiní. Něco skrývají.“

Alonzo si vzpomněl na deník.

„Možná mám něco, co nám pomůže je trochu pochopit.“ Řekl jí o svém výletu.

„Neměl jsi jezdit sám tak daleko, mohlo se ti něco stát.“ Zamračila se.

„Ale za toto to stálo.“ Vytáhl nadšeně deník. Rozrušení bylo vidět i v jeho očích a úsměvu. „Ještě jsem ho nečetl. Je to ručně psané, nic takového jsem ještě neviděl. Jsou tam data. Myslím, že tam někdo zapsal události ze svého života.“

Hned, jak vzal do ruky knihu, ho znovu zachvátilo archeologické nadšení. Dávné příběhy lidí, kteří se snažili osídlovat nové planety jako by v těchto artefaktech ožívaly.

„Myslíš, že je to deník? Něco jako v počítači, jen napsaný na tomto papíru?“ Nena vypadala stejně zvědavě jako Alonzo. „Muselo to dát spoustu práce.“

„Tato planeta byla osídlena hned po objevení Domoviny. Možná ty byl někdo, kdo ještě znal Starou planetu.“

„Á, tvá stará bolest, hledání Staré planety,“ popíchla ho trochu Nena.

„Vlastně jsem na to už tak trochu zapomněl.“ Zalhal Alonzo.

„Kde podle tebe leží?“ Uklouzlo Neně, po pravdě nechtěla toto téma moc rozebírat.

„Hmm, pořád vítězí Thorovo pásmo. Existují však různé legendy, hlavně na zaostalejších planetách, že by mohla být někde za Charónem.“

„Tam nic není. Málo hvězd, je to okraj Galaxie.“

„Ve staré mytologii byl Charón převozník mrtvých do podsvětí.“

„To si z tebe někdo vystřelil.“

Alonzo zavrtěl hlavou. „Je to stará legenda a muž, který ji vyprávěl, si stál za svým. Něco na tom může být. A na další planetě jsem slyšel další legendu, o které jsem ještě nikomu neřekl. Zdálo se mi to jako stará rýmovačka pro děti. Nikdo jsem o ní nepsal a myslím, že v Domovině o ní nikdo taky neví.

Chceš-li kolébku svou najít,

abys našel v duši své klid,

musíš kolem smrti projít,

tam najdeš vyvolený lid.“

„Mně se to zdá jako nějaká pohřební báseň. Uklidnění pro pozůstalé, že jejich duše dojde klidu. Až zemřou, jejich duše se připojí k ostatním zemřelým z jejich lidu.“

„Možná trochu, ale co ta kolébka? A pohřební rituály těch lidí mají daleko ke smutečním písním. Měla i pokračování, to už si nepamatuji.“

„To je jen náhoda, je spousta takových básniček a každý druhý si může složit svoji.“

„To máš pravdu,“ vzdychl Alonzo a probral se ze snění.

Otevřel deník. Bylo těžké přečíst, co tam bylo napsané.

„Den první.“ Nadechl se a začal číst.

„Není to zrovna vlídná planeta. Zažil jsem horší. I tak doufám, že tu nebudeme dlouho. Těžba probíhá na měsíci plynného obra, který je od této planety vzdálen dva dny cesty přepravníkem. Střídáme se tři týdny práce, dva týdny odpočinku na tomto kusu skály. Nevím co je to za odpočinek, nic tu není.“

Alonzo četl pomalu, dělalo mu problém některé slova rozluštit.

„Nebude lepší to dát do počítače?“ navrhla Nena.

„Myslím, že ne, jde to, za chvíli si zvyknu.“ Věděl, že má Nena pravdu, ale líbilo se mu číst přímo z deníku, jako by cítil atmosféru toho místa, náladu člověka, který slova psal.

Jak četl dál, odkrýval se jim život těžaře odloučeného od rodiny a přátel. Letěl sem vydělat si peníze. Četl o tom, co plánoval, až se vrátí. V deníku si stěžoval na jídlo, depresivní počasí, popisoval svou práci. Úspěchy i neúspěchy.

„Zásobovací loď se zpozdila. Už druhý den máme jídlo ze zásob na příděl, za něco si musíme připlatit. Vaří nám blivajzy z baruty. Jediná použitelná plodina, co tu roste. Je prý výživná a zdravá, ale ať si jí strčí někam. Chtějí ji tu pěstovat na vývoz. Nejsem obchodník, ale takovou příšernost by snad nikdo nechtěl. Je mi z ní blbě už jak ji vidím. A to jsou jen dva dny. Někteří ji odmítají jíst úplně. Raději si hodně připlatí. Snobi.

No, možná bych si taky něco koupil, ale ve smlouvě mám, že se mi všechny kredity navíc odebírají. Nebylo tam, že budu muset jíst toto. Budu si stěžovat.“

Alonzo zalistoval v deníku. Zásobovací loď nakonec přiletěla. Pokračovaly pravidelné záznamy o práci a týdenním odpočinku na planetě. Zalistoval dál v denníku. Zdálo se mu, že se písmo změnilo a tak začal zase číst.

„Už jsem třetí den na ošetřovně, nechtějí mi říct, co mi je. Mám podezření, že to sami nevědí.“ Alonzo vzhlédl. „K něčemu se dostáváme, možná k tomu proč narychlo opustili ubytovnu.“

Nena se zamračila. „Co když je tam nákaza i teď?“

„Neboj, jsem očkovaný. A je to už několik generací. Určitě se tu v posledních letech žádná epidemie nekonala. To by nás sem nepustili.“

„Sám jsi říkal, že to tam bylo zamčené a ani známka, že tam nikdo nebyl od té doby, co to opustili.“

„Klid, jestli chceš, můžu zajít na prohlídku,“

„Dobře,“ řekla smířlivě. „Ale zajdeš tam.“

Vrátil se zpátky k deníku. Nalistoval o pár stránek dopředu.

„Dnes jsem se měl vrátit na stanoviště. Nepustili mě kvůli zdravotní prohlídce. Už tu z té planety blázním, raději bych pracoval. Kvůli malému flíčku nadělají povyku. A nebyl jsem sám, odvolali polovinu naší směny.“

Alonzo zalistoval dál.

„Loď, která zajišťovala spojení s těžební stanicí, nepřiletěla. Dva lidé z mé směny zemřeli. Doktor nám řekl něco o epidemii. Prý ji způsobuje nějaký parazit, nebo virus. Vlastně mluvil dost nejasně, měl jsem pocit, že neví, co nemoc způsobuje. Onemocněli i další lidé. Věřím, že tem mladý doktor Baren si s tím poradí, jen co se vrátí ze stanice. Je tu ještě Olson, ale je na můj vkus příliš starý. Páprda, který by měl sedět doma a ne cestovat na těžební stanice. Nové metody diagnostiky úplně ignoruje a ohání se zkušenostmi.

Mé tělo zatím nákazu zvládá dobře. Kromě fleku na stehně, který se trochu zvětšil, mám jen zvýšenou teplotu. Jiní jsou na tom hůř. Vedle mě leží mladý kluk, už druhý den se neprobral.“

Nena a Alonzem se na sebe podívali.

„Co se stalo dál?“ Nenu příběh zaujal stejně jako Alonza.

„Dnes ostud odešli všichni, kteří nebyli nakažení. Nebylo jich moc, vydali se lodí na těžařskou stanici. Jejich oficiální důvod je zjistit proč nepřiletěla pravidelná loď a nedávají o sobě vědět.

Všichni víme, že chtějí být co nejdál od nakažených. Zemřelo několik dalších lidí, ale většina se zdá stabilizovaná. Cítím se už lépe, i když trochu podivně. Jediné co zůstává, je ten flek na noze. Trochu se zvětšil a myslím, že se mi dělá další na ruce. Teploty už nemám, zato mi tělesná teplota klesla na 34,7 stupňů. Olson se nedokázal rozhodnout, zda je to dobře, nebo špatně.

Vedle mě leží Sten, je to předák druhé směny. Jeho teplota je ještě nižší, vypadá zdravě. Trval na tom, že je vyléčený, ale doktor jej neuznal.

Dozvěděl jsem se, že chtěl Olson odletět s ostatními nenakaženými. Připadalo mi to jako zrada. Copak by tu nechal nemocné bez pomoci?

Našli mu na kůži modrý flek, měl jej nabarvený, tak aby vypadal jako piha. Měl štěstí, že z toho vyvázl jen se zlomeným nosem.“

Alonzo znovu otočil stránku.

„Pár dní tu chybí.“ Řekl a prohlížel si písmo. „A písmena vypadají jinak, než na předchozích stránkách. Je hodně roztřesené, čte se to špatně.“

Nena se nad deník taky naklonila.

„Možná už byl hodně nemocný a neudržel tužku v ruce.“

Alonzo znovu začal číst. Text byl neuspořádaný, jako by jej nepsal souvisle.

„Nelíbí se mi tu, chtěl bych domů…….

Znovu se mi přitížilo.

Domů to se asi nestane.

Už je to několik dní, kdy by měla být zpátky loď z těžební stanice.

Vykašlali se na nás. Odletěli, dokud mohli.

Jestli taky nejsou nakažení.

To by asi nepřežili.

Ne tak jak my.

Baruta, jíme jen ji, pomalu si na ni zvykám. Z jiného jídla je mi špatně.“

„Je tu vynecháno dalších pár dní.“ Poznamenal Alonzo a četl dál.

„Je mi lépe. Myslím, že jsem z nejhoršího venku, cítím, jak mi síly přibývají. Olson tvrdí, že je to pořád stejné, ale cítím opak.

Baruta, myslím, že nám pomáhá baruta. Většina těch co ji odmítali jíst, zemřela a jen málo těch co ji jedli. Musí obsahovat nějaké protilátky.

Další z těch, co byli nakaženi z prvních, se cítí lépe. Také Sten, je to dobrý předák. Umí lidi povzbudit.

Olson nevěří, že jsou vyléčeni, pořád chce provádět nějaké testy.“

Alonzo znovu zalistoval.

„Olsonův průběh nákazy pokročil a ošetřován je teď on. My tak máme pokoj od dalších testů.“

Alonzo listoval dál.

„Tady popisuje, jak organizovali život na základně.“

„Pokoušeli jsme se spojit s lodí, která vyplula k těžařské stanici. Co se stalo, jsme se dověděli až teď, když přepravník přiletěl konečně zpátky.

Na těžařské lodi našli všechny mrtvé. Mezi ostatními na lodi propukly boje, když zjistili, že někteří z nich jsou nakaženi. Přežilo jen několik lidí. Nakonec se rozhodli vrátit na planetu.“

„Je tu ještě pár stránek a pak denník končí.“ Zalistoval dál a spěšně přehlédl listy.

„Snaží se dál uspořádat život. Čekají na zásobovací loď z Domoviny, která by je odvezla.“

„Tady je něco.“

„Dnes se stalo něco se Stenem. Dostal záchvat. Zmítal sebou několik hodin. Nakonec vysílením upadl do bezvědomí. Bylo na něm vidět, že všechno vnímá. Trpěl bolestí a myslím, že ne jen fyzickou. Měl i nějaké příšerné halucinace. Na ten jeho křik dlouho nezapomenu. Bože, doufám, že si to nebude pamatovat.“

Alonzo dočetl stránku a otočil. Ta další byla poslední.

„Záchvaty mělo několik dalších lidí. Ti co byli nakaženi první. Sten dostal další záchvat, tentokrát nepřežil.“

Tady deník končí.

Chvíli se na sebe dívali a mlčeli.

„V záznamech z Domoviny o žádné nákaze nic nebylo.“ Řekla nakonec Nena.

„Z jaké doby jsou ty záznamy?“

„Měly by tam být i záznamy společnosti, co vybudovala těžební stanici.“

Vyhledala je v komunikátoru. Nechala je vypsat na obrazovku.

„Hmm, nic tu nevidím, ani zmínka o nákaze.“

„Co je toto?“ ukázal Alonzo na jeden ze záznamů.

Na obrazovce se ukázali podrobnosti.

„Na stanici vypukla vzpoura. 56 mrtvých. Zemřeli násilnou smrtí.“ Četl Alonzo.

„Myslíš, že by nákazu zaměnili na vzpouru?“

„Aby měli lepší pověst? Nevím, ale tady je, že to vyšetřovali. Dvě nezávislé komise se shodly na násilných smrtích. Jsou tu i videa z pitvy, fotky. To se asi moc zfalšovat nedá.“

Dívali se na další záznamy. Nic dalšího nenašli.

„Ty záchvaty, co když si při nich ublížili tak, že jejich zranění vypadala jako násilná smrt?“

„Ten čas nesedí. Na planetě dostali záchvaty až o hodně později a nakazili se dříve.“

„Zeptáme se domorodců. Oni jsou z těch, co přežili.“ Navrhl Alonzo.