Obhajoba

Jižní prosluněné úbočí náhorní planiny bylo tradičním místem, kde se setkávali. Tady odpočívali, přemýšleli. Někdo vymýšlel nové technologie, jiný filosofoval, nebo jen tak naslouchal myšlenkám druhých.

Těla byly prohřívána teplými blahodárnými paprsky. Slunce jim dodávalo ne jen teplo, ale i energii. Již dávno se oprostili od jiných, nečistých zdrojů. Zdokonalili svou civilizaci tak, že nyní nejsou přítěží svému okolí, nýbrž přínosem. Byli pyšní na to, co dokázali. Své ideály šířily všude, kam se dostali, mezi tisíce světů, na kterých našli život.

Rudé slunce vykouklo nad obzor a myšlenková seance mohla začít.
---

Smog města ho dusil, přesto šel dál. V uzlíku nesl celý svůj majetek, balíček bankovek. Prodal vše, střehu nad hlavou, nářadí i pole, které ho již neuživilo. Měl pocit, že za to vše je malá rolka papírků málo. Město bylo jeho poslední nadějí. Doufal, že získá práci. I ta nejpodřadnější za mizerný plat bude lepší, než nic. Ve škole vynikal a kdyby dostal vzdělání, mohl to někam dotáhnout. Uměl opravit každý stroj, i ty moderní se spoustou elektroniky. Třeba si všimnou jeho šikovnosti a dají mu lépe placenou práci.

Vesnicí se šířili zvěsti o válce. Pod rouškou náboženské války se bojovalo se o poslední zdroje vody. Za tu se platilo tolik, že výdaje na ni, nepokryly výnosy z farmy, která v minulosti uživila několik rodin.
Prošel již notnou část města. Našel chátrající budovy, sklady odpadků, nebo slumy s ubožáky bídnějšími, než on sám.
Nedíval se napravo, ani nalevo na skličující pozůstatky civilizace. V dálce viděl kouřící komíny a za těmi šel.
---

Byl na seanci poprvé. Nový jedinec plný mladých, nevyspělých nápadů. Zatím jen poslouchal myšlenky ostatních, třídil je, zaznamenával.

Novinkou letošního období byla planeta v zapadlém koutu galaxie. Našli zde nižší inteligenci se známkami skomírající civilizace. Radili se, zda tvorové, zde žijící mají šanci pozdvihnout se ze svého barbarství a vyspět, nebo je mají nechat zaniknout.
---

Muž před ním měl jemné pěstěné ruce, bílou jemnou košili a drahý oblek. V klimatizované místnosti, nebyl cítit smog. Svěží vůně květin a bylin vycházela z čistící jednotky. Připadal si tu nepatřičně. Vše tu bylo čisté a vonělo, až na něj a jeho šaty. Byl opakem uhlazeného muže před ním.

Jeden z nejbohatších a nejvzdělanějších mužů světa stál před ním, před nuzákem z chatrče. Potřebovali posledního člena do vesmírné lodi, plující ke vzdáleným civilizacím. Technologii k její stavbě poskytla rasa starší než jejich Země.

"Dali nám mnoho vědomostí. Měli jsme je použít k budování civilizace." Řekl hořce muž. "Způsobilo to však jen další války a fanatické boje. Není tu už místo pro některé z nás. Když neprchneme ze Země, způsobí to jen další utrpení."

Slyšel už o něm. Podle jedněch chtěl napravit svět, vyvést jej z chudoby, strádání a ničení. Podle jiných byl fanatikem, přisluhovačem cizí rase, vyvrhelem lidstva.
Nevěděl nakolik je to pravda, neměl však na výběr a tak kývl. Poletí s ním vzhůru ke hvězdám.
---

Ke konci období už nebyly názory na tvory ze zapadlé planety tak příznivé. K jejich civilizovaným planetám přilétal proud lodí s uprchlíky. Tam, kde přistáli zavládl chaos a ničení. 

"Jsou to barbarští tvorové s nechutnými zvyky. Trousí kolem sebe jen zkázu. Zamoří každé místo na které zabloudí. Chtějí přeměnit to, co fungovalo po dlouhé věky podle sebe." Začal s argumenty jeden.

"Jejich vzdělání je mizerné. Neví nic o filozofii, technologiích, ani historii známých civilizací." Pokračoval druhý.

"To my jsme jim ukázali náš svět. Nemůžeme je jen tak vyhodit. Jsme vyspělejší a povinováni jim pomoci."

"Zavlékají k nám nemoci."

"Se kterými si hravě poradíme."

"Jsou jako infekce sami. Množí se nekontrolovaně a je jich čím dál víc."

"Přijměme jen ty, kteří byli vyhnáni."

"Jejich planeta je zničená válkami, špatným zacházením. Nedá se tam žít."

"Dali jsme jim technologie, vědomosti. Využívají je jen k ničení"

"To oni si to zavinili."

"Vyslechněme tedy jednoho z nich. Uvidíme, co nám řekne." Navrhl nejmladší. Byl zvědavý na barbarskou rasu plnou protikladů. Bál se jejich divokosti a přesto v nich viděl jistý potenciál.

"Nechme je, ať obhájí svou civilizaci. "
---

Žili na malém území, které jim zelení tvorové přenechali. Příroda zde byla bujná, ale neznámá.  Jen poslední člen posádky měl zkušenosti s přežitím v přírodě. Uměl pěstovat plodiny.
Trvalo nějakou dobu, než zjistili, co jíst a co ne, jaká rostlina se dá pěstovat, jaké období se na planetě střídají.
Bylo to jak na jeho farmě, každé sousto bylo tvrdě vydobyto . Učili se a každým dnem to bylo lepší. Žili střídmě a skromně. Věděli, že je zelené bytosti pozorují a hodnotí jejich počínání, ale jejich přítomnost zaznamenali jen zřídka.
---

"Já půjdu." Nabídl se vzdělaný bohatý muž, jehož uhlazenost a pěstěnost pobytem v uprchlickém území povadla. Muž se stále denně holil a i když jeho ruce zdrsněly, byly stále čisté.

Zelená bytost však ukázala na farmáře. Podíval se na své špinavé mozolnaté ruce a raději si je strčil do kapes. Veškerý čas trávil venku tvrdou prací. Kdy se naposledy koupal, se už nepamatoval. On byl ve výpravě je do počtu. Neměl vzdělání ani zkušenosti s vyjednáváním. Bytost však trvala na svém.
---

Stál na rozlehlém úbočí zalitém slunečními paprsky. Kam až dohlédl ležely obrovské zelené bytosti, vystavující svá těla teplu velkého rudého slunce.

Prý stačí jen pomyslet a oni ho uslyší. Ale co? Co má říct na obhajobu uprchlíků?

"Chceme jen žít." Pomyslel na to základní.

"Proč zde?" Ozvalo se mu v hlavě.

"Protože jste vyspělá přátelská civilizace, která nám pomůže."

Potom se mu myšlenky rozběhly.

"Chceme poznávat jiné světy."

"A zasít tam své sémě, ovládnout je."

"Ne, chceme se stát partnery vašich civilizací."

"Partnery, kteří ničí místo, kam přišli?"

"Partnery, kteří se nechtějí přizpůsobit?"

Bytosti jim při příchodu na uprchlické území navrhly, aby se změnili. Tak aby nemuseli přijímat jídlo. Neničili by tak rostliny, které požívají.

Ale byli by pak ještě lidmi? Ne, takto se měnit nechtěli. Mohl on těm bytostem za lidstvo něco nabídnout?

"Nechte nás dokázat svou cenu." Zoufale vykřikl a pak se skoro rozplakal. V hlavě se mu promítly vzpomínky ze svého života. Pachtění se na farmě, které nemělo konce. Putování za prací přes zničenou krajinu. Ubohost, kterou našel ve městě. Strach a zoufalou touhu přežít.

Nevěděl nakolik bytosti z jeho myšlenek vnímali a zda jim mohly porozumět. Ticho, které se kolem rozhostilo, připomínalo klid před bouří.

Bytosti jej mohli litovat, co vše prožil a zároveň mohly mít strach, že se to, co viděli stane kvůli uprchlíkům, které přijmou s jejich světem.

Nakonec jeden hlas promluvil.

"Do konce období se rozhodneme. Než zapadne naše slunce, budete vědět, co bude s vaší civilizací."
---

"Tři sta pozemských let." Řekl bohatý muž a začal se smát. "Jejich slunce zapadne za tři sta pozemských let. Do té doby se naše civilizace sama zahubí, nebo zachrání planetu a vyvine se v něco lepšího."

Farmář se také s úlevou usmál a dal se do práce. V rudém slunci rostly plodiny pomalu, ale vytrvale a zdravě. Věčný rudý den zmáhal jen lidské uprchlíky, kteří se učili žít v souladu se zdejší přírodou. Mají na to jen krátkou dobu, tři sta let.