Zde jsou lvi

Práce na volné noze měla své výhody. Mohl se na celé léto sebrat a cestovat. Co také dělat ve vylidněném městě, kde se nic neděje? Koncerty se nekonají, kamarádi jsou pryč, nikomu se nechce v horku sportovat.   

Rád poznával nové kraje, cizí kultury. Měl talent na jazyky a mluvit s lidmi bylo pro něj potěšením. Seznámit se nikdy nebyl problém. I když se jen občas se stalo, že své takto nalezené přítele navštívil znovu, nebo oni přicestovali za ním. S několika lidmi se však začal přátelit blíže. Jako s Johnem z Ameriky. Ten měl stejnou tuláckou duši jako on. Rád jezdil po Evropě, a když zavítal do jeho města, byl vždy vítaný. Často své toulky sdíleli společně. 

I letos plánovali vyrazit ve dvojici. Vlastně to byl Johnův nápad vydat se na východ. Jeho ta myšlenka nadchla od počátku, a když Johna na poslední chvíli odvolali do práce, nedokázal se jí vzdát. Nebylo to poprvé, co vyráží sám na cesty. Avšak poprvé, co jede tak daleko. Tak dlouho se na cestu těšil, že nechtěl nic rušit. Už měli zajištěného průvodce, mladého kluka, který studoval v Londýně a auto, kterým budou jezdit po okolí. 

Litoval, že nežije v době, kdy se daly objevovat nové země. Mapa s oblastí označenou nápisem „tady jsou lvi“ by pro něj byla lákavá. Škoda, že nemohl putovat světem jako dávní cestovatelé a poznávat život zapadlých vesnic, kde nepoznaly civilizaci. Jeho snem byla návštěva Amazonie. Realitou byl batoh a cestování stopem. Nebo vlakem, tak jako tentokrát. Dojede na malou zastávku uprostřed dvou velkých měst, kde na řídce obydlené stepi žili jen pastevci a zemědělci. Stovky kilometrů nikde žádné město. 

---

Auto poskakovalo po nerovné zemi jako plastová hračka na provázku. Plechy auta vrzaly a skřípaly, uvnitř motoru rachotila snad celá hrst uvolněných součástek. Vozidlo pamatovalo mnoho lepších časů a jeho jízda po hrbolaté stepi mu nepřidala na vzhledu ani výkonnosti. Průvodce, který mu auto svěřoval, tvrdil, že je spolehlivé a neporouchá se. To, že je zaprášené a rezavé prý bylo jen známkou, že se hodí do terénu a přežije i jízdu stepí mimo silnici, kterých tu stejně nebylo mnoho. Nezbývalo, než mu věřit. 
Pochyboval o jeho slovech, když vyjížděl. Zato jeho varování ať nejezdí na sever, že tam nic není a jen zabloudí, věřit začínal.

Průvodce mu naplánoval trasu jižněji. Měl projet několika vesnicemi, kde určitě narazí na nefalšované domorodce v místních krojích, provozující tradiční řemesla.

To však bylo vzdálené jeho snu o setkání s civilizací nedotčenou kulturou. Tentokrát se mu nechtělo účastnit se divadla pro turisty. Step ho očarovala. Její temné zbarvení, řídká vegetace, širé pláně táhnoucí se do nekonečna mu připadaly nádherné. Nikdy nechápal námořníky a jejich touhu po širém moři. Nekonečná vodní plocha v něm vzbuzovala hrůzu a pocit nevolnosti. Teď už pochopil. V nekonečnosti, která vládla divoké krajině, bylo něco mocného. Síla přírody zde v člověku vyvolávala pokoru a zároveň touhu postavit se jí. Stejné to muselo být na moři.

Tajně doufal, že najde kmen pastevců, nebo zemědělců, který omylem unikl vlivu civilizace, nebo alespoň turistů. Už se blížily k polovině jeho zásoby benzínu a v dohledu byla pouze malá skála v dáli.
Přespat venku, bez živé lidské duše v dosahu se mu nechtělo. V duchu proklínal Johna, že s ním není. On by mu ten bláznivý nápad rozmluvil. Spali by teď v příjemném hotelu s foťákem plným kýčovitých obrázků.

Byl unavený a roztřesený. Řídil celý den v náročném terénu. Oči měl unavené z ubíhající krajiny a jízdy, kdy musí dávat pozor na každý kámen. Zastavil a zavřel oči. Rukama si promnul obličej. Na chvíli si odpočine a pojede zpátky. Usnout při řízení v tomto terénu by nebylo dobré.

Kolik času uplynulo, než znovu otevřel oči, nevěděl. Chvíle relaxace se zavřenýma očima se proměnila ve sladké bezvědomí. Než se stačil podívat na hodinky, jak dlouho spal, u vzdálené skály uviděl pohyb. Musela být větší a dál, než si myslel. Postava, která se v dálce pohybovala, vypadala malá. 

Zaváhal jen na chvíli, bylo to přece to, co hledal. Podle průvodce byla na severu jen pustina. To, že by zde mohli být lidé skrývající se před zákonem, jej napadlo, až už byl v pohybu. Jako vždy, když se do něčeho dal, nezastavil se.

Než přijel ke skále, postava zmizela. Pomalu zklamaně dojel ke skále. Vystoupil a dál šel pěšky, přemýšlel kam dál. Nezaznamenal směr, kudy postava zmizela. Prostě tam najednou nebyla. Krajina náhle ustoupila dolů. Místo rovné stepi se dolů táhla skála. Jako by někdo vykrojil obrovskou lžící kus stepi až na skálu. A v ní byly vysekané díry. Skalní město vypadalo primitivně. Jen okrouhlé nahrubo vytesané vstupy do skály. Nikde neviděl známky civilizace. Postavy v hnědých pončích se vynořovaly a zase vstupovaly do temných vchodů zdánlivě bezcílně. Nedokázal poznat, zda to jsou ženy, nebo muži. 

Kdyby se sem civilizace dostala, uvažoval, byl by v části města vybudován hotel pro turisty a před ním by domorodci nabízeli suvenýry, na několika obydlích by byly satelity, na ulici by se povalovaly plastové lahve. Neobjevené skalní město uprostřed pusté stepi byla pro něj jako fata morgana v poušti. Byla to jeho mapa s nápisem „ tady jsou lvi“.

Po chvíli si všiml změny chování postav. Nejprve to byla jedna. Zastavila se a zadívala jeho směrem. Za půl minuty se pohnula a zašla do jednoho z vchodů. Pak se na stejném místě ukázala další. Nebylo poznat, zda to byl ten samý člověk, nebo někdo jiný. Když se to stalo počtvrté, rozhodl se sejít dolů. Kromě zírání jednoho jedince to nevypadalo, že by zaznamenali jeho přítomnost. Vůbec se to nepodobalo chování vesnických lidí. Normálně by se shlukli všichni včetně žen a dětí.

Děti. Zatím žádné neviděl. Pomalu sestupoval po úzké kamenité stezce. Pozorovatel, jak postavu pro sebe nazval, se zvolna pohnul jeho směrem. Došel až k úpatí, kde stezka končila, a bez pohybu počkal, až on dokončí svůj sestup. 

Bezpohlavní tvář pozorovatele měla široký obličej, který byl vlastní zdejším národům. A oči tak nepřirozeně blízko sebe, že na obličej domorodce fascinovaně zíral. Oči podivně zamrkaly. Každé oko zvlášť. Připadlo mu to směšné. Probralo ho to ze zamyšlení a snažil se navázat kontakt.

 
Nejprve zkusil angličtinu. Odpovědí bylo další zamrkání. Poté zkusil pár slovíček zdejšího jazyka, které pochytil ve vlaku a od průvodce. Místo odpovědi jen pozorovatel pokynul a vedl jej za sebou doprostřed vesnice.

Lidé kolem mu připadali stejní. Už si myslel, že jednotlivé tváře zdejšího národa začíná rozeznávat. Tato vesnice byla jiná. Všichni měli opálenou pleť, blízko posazené oči, rovné vlasy s ofinou sestřiženou nad očima, dokonce nerozeznal muže od žen. Vesničané, které míjeli, se jen na něj podívali a dál pokračovali v chůzi. Možná nezaznamenal známky civilizace, ale jeho přítomnost rozruch nevyvolala. Zklamalo jej to. Určitě nebude první cizinec v jejich vesnici. Jen jej vedou k někomu, kdo mí jazyky a bude mu rozumět.

 
Minuli dalšího domorodce. Pokusil se na jeho tváři najít rozdíly. Viděl jen stejnou širokou tvář a blízko posazené oči. Dokonce i mrkal stejně. Nejprve jedno oko, pak druhé. Podvědomě se pokusil mrknutí napodobit. Nepodařilo se mu to. Vždy se mu přivřelo i to druhé oko.

Podíval se ještě pečlivěji. Stejné pončo se vzorem vlnky, stejně střižené vlasy, pleť bez znamének, stejně symetrický obličej, stejný věk. Nebyl to ten samý člověk? Neměl už čas zkoumat další postavu. Pozorovatel jej dovedl do cíle. K jednomu ze vchodů.

Když vstoupil, zahltila jej podivná vůně a temnota. Fantazie mu pracovala na plné obrátky. V primitivním vesnickém obydlí by očekával zatuchlinu, zápach domácích zvířat, nebo výpary z vaření. V této vůni cítil sterilitu a chemii překrytou květinami. Připomnělo mu to lapače hmyzu. Používala je jeho domácí, v bytě, který mu pronajala. Trvalo několik týdnů, než se intenzivní vůně, která začala být po chvíli nepříjemnou, zbavil.

Cosi těžko postřehnutelného tu bylo navíc, něco, z čeho mu stávaly vlasy na zátylku. Než se jeho oči přizpůsobily příšeří uvnitř kamenné chodby, zhluboka oddychoval nervozitou a nenadálým strachem. Nic tu nehrálo. Lidé, kterých chybí špetka lidské zvědavosti, to, že se podobají jako vejce vejci. A teď ta vůně. 

A taky bezchybně opracovaná skála. Dokonale oblá, hladká, bez jediné prasklinky, pravý opak hrubě otesané skály vchodu. Na chvíli pomyslel, že je všechno jen žert. Atrapa pro turisty. Nerozhodně stál, jako by čekal, že k němu přihrnou se smíchem lidé a vše se vysvětlí.

V krátké době váhání se tak nestalo. Se staženým hrdlem se obrátil zpět ke vchodu. Než se dal na útěk, zastavili jej pevná přilnavá lana, která se kolem něj obtočila jako byla pomazána lepem.

Ze tmy umělé jeskyně se k němu přiblížila postava. Viděl jen její temné obrysy. Přivřel oči hrůzou, nechtěl vidět více. Nic však nepřicházelo, jen podivná vůně sílila. Na chvíli mu proletělo hlavou, že by se přece jen měl podívat, kdo se k němu blíží. Spíše co, napadlo ho. Jeho srdce zrychlilo tak, že mu jednotlivé tepy splývaly. Přinutil se oddálit oční víčka od sebe. To, co uviděl, mu připadalo jako obrovský pavouk. Je jako moucha v lepkavé síti, teď přijdou na řadu kusadla. Do žil mu vpustí jed, který jeho vnitřnosti přemění v rosol.

Čekal bolest a smrt. Ucítil jen vpich na krku a poté se překvapivě jeho mysl uklidnila. Tělo se stalo bezvládným. Ruce a nohy, jako by mu nepatřily.

 
„Proč jsi chtěl utéct? Co tě varovalo?“ Byl to hlas, co slyšel, nebo to znělo v jeho hlavě? 

„Všichni jsou stejní. A ta vůně. Ta podivná vůně“ Odpověděl hned. Něco ho k tomu přinutilo. Látka, kterou mu vpíchli do žil? 

Přišly další otázky. A také jeho odpovědi. Bylo jich mnoho. S každou další otázkou se jeho mysl propadala do bezvědomí až nakonec se zcela rozplynulo v mlze.

---

Probudilo ho zatroubení klaksonu. Vylekal se tak, že na sedadle nadskočil. A podruhé, když uviděl pavouka, jak mu leze po rukávu. Smetl jej rychlým pohybem a zadíval se na obličej svého průvodce, který nakukoval nad volantem. 

„Zabloudil jste? Jel jste moc na sever. Já vás varoval.“

Naklonil se, aby viděl přes hlavu průvodce ven. Viděl před sebou jen step. Nekončící, od obzoru k obzoru stále stejnou. Jen v dáli byla vidět skála. Byla stejná, nebo jiná, než ta včera? Nedovedl to říct. V ranním světle vše vypadalo jinak, než ve večerním šeru.

 
„Co je ta skála tam zač? Není tu někde skalní město?“ Zeptal se.

„Skalní město?“ Zamračil se průvodce. „Jedno je tam vzadu až za vesnicemi.“ Mávl na jih k turistické oblasti.

„Tamto je jen malá skála. A dál už nic, jen pustina.“

Nakonec přesvědčil průvodce a než jeli zpět, objeli skálu, kterou viděl z auta. Byla to opravdu jen skála. Mísily se v něm pocity zklamání a úlevy. Přece jen to byla jen noční můra vyvolaná neznámým prostředím a samotou.

---

Skalní město bylo plné domorodců v barevných krojích, stánků s ručně dělanými výrobky a pochutinami z místní kuchyně.

Nakonec udělal spoustu fotek a u kalíšků místní pálenky si udělal další známé. Ještě chybělo nakoupit pár drobností jako suvenýry. John bude závidět. Nad dobrým vínem a lahví místní pálenky budou prohlížet fotky, pochlubí se svými zážitky. Musí si koupit něco na památku. 

Ponča měly na sobě velké geometrické tvary připomínající rostliny stepi. Strakaté vzory mu připadaly křiklavé. Probíral se jimi a nemohl se rozhodnout. Prodejce se na něj s nezájmem díval. Trpělivě, bez mrknutí oka mu podal další pončo. Tentokrát mělo na sobě drobnější vlnky.  

Při placení se zadíval prodejci do očí. Měl širokou tvář a blízko sebe posazené oči. Na chvíli si vzpomněl na sen v autě a otřásl se. Kromě očí prodejce v ničem nepřipomínal bezpohlavní lidi ze snu. 
I tak odcházel od stánku s podivným pocitem. Zhluboka se nadechl a sen pustil z hlavy. Měl před sebou cestu domů. Už se mu stýskalo po civilizaci, své posteli a také práci.

 
Prodejce se upřeně díval na kupujícího. Zamrkal. Nejprve mrklo jedno oko, poté druhé. Pozoroval, jak se cizinec nevědomky poškrábal na krku.