Odvaha

Dusno útočilo odevšad. Sálalo z panelových stěn, z kachliček v podlaze balkónu i ze železného zábradlí. Seděla opřená o stěnu v úzkém stínu, co nejdále od zábradlí, hubené nohy přitažené k bradě. 

     První prázdninový den se přehoupl přes půlku a jí se zdálo, že trval nekonečně dlouho. Těšila se na prázdniny od Velikonoc. Představovala si celou tu dobu dobrodružství, která prožije, všechen ten volný čas, kdy si bude moci dělat, co chce. 
     A teď je to jedna velká nuda. Jen sedí doma. Popotáhla, aby zahnala slzy sebelítosti a opatrně se zavrtěla. Zaplašila nepříjemné myšlenky. Úleva, že nemusí do školy, byla pořád ještě zřetelná. Alespoň to. 
     Škola pro ni nebyla strašákem kvůli učení, i když to taky nebylo slavné. Četla a psala příliš pomalu a občas nestíhala. Nejhorší to bylo v češtině. Napsat větu v diktátu bez hrubek a se správným počtem háčků a čárek bylo pro ni nemožné. 
     Co ji trápilo ještě více, byli spolužáci. Neuměla si mezi nimi najít kamarády. Často si představovala situace, kdy někoho ze třídy osloví a nabídne přátelství, nebo se jen tak zapojí do hry. Nikdy nenašla odvahu. A tak jen tiše se závistí přihlížela. Místo aby se přiblížila k ostatním, uzavírala se do sebe. Občas přemýšlela, co s ní bude, až vyroste. Když se jí nedařilo, nebo ji někdo káral, že se dost nesnaží a jen je věčně zasněná, viděla se samotná v klášteře jako jeptiška. Tam, kde ji nikdo nebude nic vyčítat. Tam snad najde způsob jak nikomu nepřekážet.
     Opatrně se nadechla. Šlo to špatně, úzkost a horko způsobily, že se cítila, jakoby se vzduch do plic nedostal. Dnes měla jen jediný úkol, zalít kytky na balkóně, a ten skoro nesplnila. Celý den jen seděla nad knížkou. 
     Většinou přečetla jen pár stran a zbytek doby si sama sebe představovala jako hrdinku příběhu. Ve své fantazii byla odvážná, hrdá a krásná. Uměla se prát, šplhat po horách, jezdit tryskem na koni. V skutečnosti se bála skoro všeho. I pouhé zalévání kvítek na balkóně byl pro ni problém. 
     Poslední dobou pokaždé, když vstoupila na kachličkami vydlážděnou podlahu balkónu, sevřelo se jí hrdlo strachem. V duchu viděla, jak se železné zábradlí vytrhává ze zdi a před ní zeje velká otevřená díra, která ji vtahuje do sebe. Podlaha, která se jen mírně, skoro nepostřehnutelně svažuje, má nejednou sklon příkrého kopce a kachličky zdrsnělé plastickou vlnkou kloužou jako namydlené.
Ke květináčům se plížila přitisknutá ke stěně. Styděla se za svůj strach a nikomu o něm neřekla, teď toho litovala. Ale copak mohla? Rodiče by to zlehčili, že je to nesmysl a bratr by se jí posmíval. 
     Třesoucíma se rukama polila kvítka a pak se vyčerpáním svezla dolů. Od té doby tu seděla skrčená a litovala se. Před sebou hrůzostrašnou cestu zpět. 
     Zavřela oči a pokusila se uniknout ze všeho do své fantazie. K příběhu, který zrovna četla. Tentokrát byl jiný. Byla to kniha pro dospělé. Půjčila ji v knihovně pro tátu a ze zvědavosti ji otevřela dříve, než tu svou. Příběh o lidech, kteří znají budoucnost, ji pohltil tak, že zapomněla na vše okolo. Dokonce si dnes odpustila i své snění.  
     Budoucnost, má vůbec nějakou budoucnost? Přenést se tak do doby za deset, dvacet let. Našla by stejně nemožnou holku, která se všeho bojí? Která si připadá opravdověji ve svých fantaziích, než ve skutečném životě? 
     V knize se přenášeli do budoucnosti hypnózou. Třeba by to také dokázala. Přitiskla si ruce na uši, hukot projíždějících aut a vzdálené hlasy z ulice utichly a slyšela jen hučení. Víčka přivřela ještě víc, aby ani trochu světla neproniklo do očí. Myslela jen na představu budoucnosti.
     Bylo těžké se odpoutat od ostatních myšlenek. Vyskakovaly ve chvílích, kdy už myslela, že to dokázala. Jednou ji něco polechtalo na ruce, jindy se jí do mysli draly nepříjemné vzpomínky.
     „Zase jsi něco zapomněla? Ty jednou někde necháš i hlavu.“
     Zaplašila učitelčin pohoršený obličej. 
     „Proč si nepozveš nějakou kamarádku? To jsem já v tvém věku doma neseděla.“
     Ne, ani na mámu a její ustaraný bezradný výraz ve tváři nechce myslet. 
     Soustředila se chvíli na dýchání. Vdech, výdech. Překvapivě to fungovalo. Už neslyšela žádné káravé a rýpavé hlasy. Jen ticho, tma.
     Život, který se jí začal zrychleně odehrávat před očima, začal jejím narozením. Viděla se zabalená v tlusté šále v sáňkách, okolo šedivý sníh, na pískovišti ve školce, jak sedí poprvé ve školní lavici. Viděla dovolené s rodiči, víkendy u babičky, jak stojí před tabulí ve škole.
     Léta základní školy se přehouply do let střední školy. Viděla postavu, stejně hubenou, jen trochu větší, u maturity i u přijímaček na vysokou. Léta ubíhala čím dál rychleji.  Sledovala své úspěchy i neúspěchy. Viděla radost při narození dítěte i velký smutek, když vážně onemocnělo.
     Zalykala se slzami, už nechtěla vědět víc. Ještě se pokusila posunout čas dál do budoucnosti. Přeskočit smutky, které ji čekají. 
     Uviděla zralou ženu. Neměla nic z její vyhublosti. Místo vytahaných, šedivých košil, měla na sobě barevné sportovní tričko. Seděla na vrcholku hory, pod ní se vinula úzká strmá cestička. Pociťovala jen mírnou závrať, když se dívala dolů do údolí vzdáleného několik kilometrů. 
     Pocit příjemné únavy a radost z krásných hor kolem naplňoval její mysl. Šla hlouběji do nitra svého budoucího já. Stále tam byl velký smutek, ale také naděje, odhodlání a bojovnost. Přese vše, co prožila, měla v sobě jistou spokojenost se životem.
     S prudkým nádechem otevřela oči stále ještě zalité slzami. Byl to opravdu její život? Jestli ano, bude v něm potřebovat mnoho odvahy. Nebude lepší její představa jeptišky? Jednotvárný život bez výkyvů a smutků? A také bez nadějí? Dospěla by pak ke spokojenosti, nebo by se jen skrývala sama před sebou?
     Pomalu vstala. Nevolností ze závratě se jí stahoval žaludek a vše kolem se točilo. Slunce pálilo a rozdělovalo balkon na její temný úkryt a paprsky zalitou polovinu podlahy ukončenou zábradlím. 
Z ulice slyšela projíždějící auta a veselý výskot. 
     Stačí překročit linii světla a stínu, svobody a úkrytu, smíchu dětí hrajících si v potoce a osamělosti mezi knihami a svými myšlenkami. Jen kousek a bude moci nakouknout přes zábradlí. 
Vzpomněla si na své budoucí já a zaváhala. Do myšlenek se jí drala představa jednoduchého života v ústraní. Viděla se sedět potichu v šedivé místnosti za velkou zdí, zatímco všude kolem, kam nemohla, byly barvy, písně a pohyb. 
     Vykročila směrem k zábradlí. Možná prožije mnoho špatného, ale bude to život, ne úkryt.