Probuzení - otec

Místnost kterou dali Ale k bydlení byla zařízená pohodlným krásným nábytkem. Vše bylo rovné čisté a jistě vyrobené stroji. Bylo tu spousta přístrojů o nichž ani netušila na co jsou. Seděla na jedné ze dvou světle modrých pohovek.

Uprostřed byl malý stolek s přístrojem, který řídil snad vše v místnosti. Přehrával zprávy, hledal informace, mohla jím zavolat lékaře, nebo i jiným lidem ve městě. Kdyby někoho znala. Stolek se dal odsunout a sedačky rozložit na pohodlnou postel. Za jednou posuvnou stěnou byla mrňavá koupelna. 

Nyní byl vypnutý a jen poblikával. Za ním na druhé pohovce seděla Aliina babička.

Viděla ji poprvé po návratu. O vyslechnutém rozhovoru v nemocnici jí neřekla. Jako by ji teď viděla jinak. Její kamennou tvář už nepovažovala za znak přísnosti, ale starostí. Měla pocit, že je ji teď nějak bližší.

Tady ve městě vypadal její zjev nepatřičně. Vrásčitá ošlehaná tvář a tradiční ručně šitý oděv jako by se vzpíral všemu městskému. 

"Vím, že jsi dospělá, přesto tvůj další život svěřím do rukou tvého otce." Babička zvedla ruku, aby umlčela její protesty.

"Povede tě, dá ti vzdělání. A až bude čas můžeš jeho péči opustit."

Ala byla ráda, že se babička neptá na její útěk. Musela by znovu opakovat, že se chtěla jen na několik hodin projít přírodou a že si skoro nic nepamatuje. Má jen útržky vzpomínek na návrat. Přesto měla pocit, že ji dluží vysvětlení.

"Nechtěla jsem utéct." Řekla potichu. "Tedy chtěla, ale jen na chvíli, srovnat si všechno v hlavě."

Babička se usmála a sedla si k ní na pohovku. "To je v pořádku. Teď už na to nemysli. Hlavně, že jsi už v pořádku."

Až nyní došlo, co se ji babička snažila říct.

"Můj otec? Ale vždyť my... Jsme vychovávané jen matkami a otcové..." Vzpomněla si na Leonu, kterou vychovával většinou otec.

"Je tady ve městě. Je pravda, že otcové se nemusí ke svým dcerám znát, ani když přijdou z nějakého důvodu do města. A většinou to ani nedělají."

Ala nikdy neslyšela, že by se tak stalo. Proč také být s člověkem, kterého nikdy neviděla? U Leony ty bylo jiné. Ta otce znala od narození. 

"Ale tvůj otec..." Babička se zhluboka nadechla. "Tvůj otec souhlasil, že se tě ujme."

"To ani nemusel." Odsekla Ala. Nechtěla podivné výhody v této divné situaci. A proč také, když je dospělá?

"Chce se o tebe starat, ne jen proto, že na planetě, ze které pochází je to zvykem."

Ala jen překvapením otevřela pusu. Když už se chce starat, proč se nepostaral po jejím narození? Ihned tu myšlenku odmítla. Nedovedla si představit, že je ve městě.

"Je to diplomat dlouhodobě žijící na naší planetě. Možná proto jsi jiná, než ostatní."  Babička ji vzala za ruku.

"Ale to neznamená, že jsi horší." Rychle dodala.

Potom si chvíli povídaly. O tom jaké to je ve městě. Babička jí vyprávěla své první zážitky ve městě. Zdaleka nebyly tak příjemné jako Aliny. Babička neměla žádnou podporu, 

Ala jí řekla o Adě, kterou potkala. To babičku zaujalo. 

"Byla to taková hubená ustrašená dívenka." Řekla babička. "Její matka byla proti tomu, abychom ji pustili do města. Pořád trvala na tom, že je pro vesnici dobrá. Brala to jako osobní selhání. Na dceru vůbec nemyslela. Bylo jí jedno, že je nešťastná.

Nemyslela jsem, že že je vesnice problém a kdyby matka tak netlačila, tak bych hlasovala pro to aby zůstala."

"Myslím, že kdyby matka po ni tolik nechtěla aby ve všem byla nejlepší, tak by nechtěla odejít." Odpověděla Ala.

Babička se usmála. "Myslím, že jsme udělaly dobře. Ne vždy je jednoduchá cesta ta nejlepší."

Potom se babička rozpovídala o jejím otci. Diplomaté z centra byli na všech planetách vážení. Díky nim se planeta dostala k nejnovějším technologiím, zásobám cenných surovin z centra a létali na ni obchodníci.

Zvali ho na všechny důležité jednání. Je ho účast nepovažovali jen za formální, dali na jeho slovo. Přivezl si z centra rodinu. Jeho žena byla z tradiční diplomatické rodiny, která působila na podobné planetě jako Amazonie. Syn byl již dospělý a věnoval se také diplomacii, před lety odletěl s obchodníky do centra. Dcera Prima byla o trochu starší. 

"Jejich manželství se rozpadlo už před mnoha sezónami. Najít si další ženu není na této planetě snadné ani pro diplomata."

"Možná nechtěl." 

"Nebo měl moc práce. Kdo ví. Je to vzdělaný člověk. Zná toho mnoho o naší planetě i o jiných. A také o lidech. Musí je znát aby s nimi mohl jednat. Je to dobrý člověk a bude dobrým rádcem pro život."

"Ale nebudeš to ty." Stiskla rty Ala a zadívala se na babičku. Nechtěla jí nic vyčítat. Jen jí bylo líto, že toto nebude dělat ona. "Ty jsi nejlepší rádkyně. Vždy jsi byla." Usmála se omluvě. Byla si vědoma, že si ne vždy jejich rad vážila.

"Nevím, jestli ti mám co víc poradit. Umíš to, co já, spíš víc. Jsem jen stará žena, která ví jen málo o potřebách mladých dívek."

"To ne..." Zasmála se Ala vesele. "Mluvíš, jako bys nikdy nebyla mladá. Určitě to tak není."

"Dobře." Poplácala ji po ruce babička. "Stejně si myslím, že máš víc zkušeností, než já. Bude ti lépe ve společnosti mladých, ne staré babky."

---------------

Muž před ní se jmenoval Danken a byl její otec. Měl šedivé vlasy, šaty z šedivé látky protkané stříbrnými výšivkami. Byly méně pestré a barevné, než na šatech ostatních. Jeho hlas zněl jemně a hluboce. Byl to příjemný člověk, který vypadal i choval se upřímně. Až na... Až na to, že to nebylo úplně upřímné, něco skrýval. Pravou tvář? Názory, které se nehodí k vyjednávání? I takový rozhovor s dcerou, o které do nedávna nevěděl je jistý druh vyjednávání.

Ala měla na sobě zlatočervený oděv. Také podle poslední módy vyšívaný. I když na první pohled vypadal upnutě a nepohodlně, musela uznat, že se v něm cítí dobře. Nebyla to škrábavá ručně tkaná látka, ušitá tak, že se záhyby dělaly tam, kde neměly být a jinde látka zavazela při pohybu. Musela uznat, že babička šaty vybrala dobře. Byla spokojená i s vlasy. Tolik se nekroutily a necuchaly jak ve vlhku lesa. Myslela si, že se ničím neliší od zdejších lidí. Opak však byl pravdou, už několikrát se ji zeptali jaké to je být v divočině. To byli docela neznámí lidé, kteří nemohli vědět, kdo je.

"Nevím jaký jsi měla program ve vesnici. Tady nebudeš muset vařit ani pracovat." Usmál se na ni znovu. Ona na něj tentokrát taky. Domácí práce ji chybět nebudou. Nikdy v nich nevynikala a ani v nich nenašla zalíbení. "Zato jsem zařídil několik základních vzdělávacích kurzů. Pak se uvidí co se budeš učit dál."

Tady se zamračila. "Umím číst i psát. I historii jsme se učili. O rostlinách vím vše. Co se dá jiného učit, když ne jak přežít v divočině?"

"Matematika, technologie, sociální vědy, lékařství. Je toho hodně." Řekl jemně. "Nemusíš vše zvládnout hned a dokonale. Možná máš víc znalostí, než si myslíš."

"Ale já... To nebudu potřebovat." Řekla až trochu moc vzdorovitě. Nechtěla aby si myslel, že je jen malé nevychované děcko, chtěla působit dospěle. Aby věděl, že jej nepotřebuje.

Muž se k ní otočil bokem. Díval se velkým oknem ven do změti výškových budov.

"Víš čím bys chtěla být?"

Ala se nadechla k odpovědi. A pak se zarazila. Tím, čím by chtěla být. Průzkumnicí v divočině, být nemohla a čím se lidé zabývají ve městě věděla jen od Ady. Nic z toho ji nezaujalo. Technika byla zajímavá, ale nemyslela, že to ní má nějaký vztah. Místní zábavní průmysl stál na předvádění se. A to ona nerada. 

"Můžeš být čím chceš, jen se na to soustředit. Podle testů jsi chytrá a znalostí máš také hodně, i když jsou velice nevyrovnané a neucelené."

Teď se obrátil na ni. Tvář měl ustaranou a oči prozrazovaly, že řekne něco hodně závažného. Ano testy dělala a měla pocit, že se ji nedařilo, bylo tam spousta podivných otázek, které ani nepochopila, natož aby věděla jak na ně odpovědět. Připadala si zde jako nevzdělaný barbar. 

"Budeš na to mít spoustu času. Na lodi budou jsou skvělí učitelé. Něco tě mohu naučit i já."

Slova pronesená vlídně ji zasáhla jako meč.

"Na lodi?" Nechtěla tomu věřit. "To jako bydlíte... Na lodi?"

Shovívavě se na ni díval. Začínala laskavost v jeho hlase nenávidět. 

"Na lodi na cestě na Floru - Zelenou planetu. Myslím, že se ti tam bude líbit. Až tam doletíme."

Až teď ji to došlo. Loď o které se všude mluvilo. Nebylo to obyčejná obchodní loď. Ale diplomatická z centra.

"Já... Já nechci nikam letět. Nechci na jinou planetu. Tady ta je moje. Patřím k ní. Amazonie je můj domov." Do očí se ji vhrnuly slzy.

Sedl si k ní na pohovku. Tak že byl co nejblíž, ale nedotýkal se jí. Čekala, že ji dá ruku na rameno, nebo udělá něco podobného. Byla na něj tak naštvaná, že by jej odstrčila. Možná to věděl a tak se jí nedotkl.

"Jen tak se o tebe můžu starat. Ber to jako výzvu. Na dobu co máš zákaz vyjít z města, můžeš cestovat. A pak se vrátit." Řekl klidně.

"Když budeš chtít. Možná se ti cestování zalíbí. Nebo jiná planeta."

"Nebo povolání diplomata?" Zeptala se trpce. Už jednou měli debatu o tom, čím chce být. Prima druhá dcera jejího otce, odmítala být diplomatkou a vypadalo to, že jej to hodně trápí. 

"Třeba." Usmál se.

"Prima poletí taky?" Nechtěla se zeptat, jen to z ní vyletělo. Prostě byla zvědavá.

"Ano, vždy chtěla cestovat. Tady by se pohybovala jen v diplomatických kruzích, nebo žila ve městě." 

Prima vypadala jako dokonalá diplomatka. Vybrané chování, nikdy nedala najevo rozčílení, nebo strach. Byla podobná své matce která měla na této planetě velký vliv. Měla na starosti vše, co se netýkalo přímo planety. Přilétající kosmické lodě, jejich posádky i zboží, které vezly. Zatímco otec pokračoval v misi, která se starala o to aby se planeta dostala na standardní úroveň v technologii, vzdělání sociologii a ostatních oblastech. 

"Moje mise tady skončila. Nemůžu už pro Amazonii víc udělat. Budu se svou prací pokračovat na Floře."

"Mohl bys... Mohl bys zůstat a pracovat jako..." Ala si uvědomila, že nezná jméno Priminy matky.

"Ester. Primina máma?" Usmál se. "Je tu místo jen pro jednoho diplomata. A já mám závazky k centru. Na Floře mě potřebují." 

"Zařídil jsem prohlídku Vánku. Lodi ve které poletíme. Právě přiletěla z centra. Má nemodernější vybavení." Pokračoval.

Dívala se na něj přivřenýma očima. Pořád byla naštvaná. Nelíbilo se jí ve městě, jak by se jí mohla líbit loď?

Každý z diplomatů měl kromě své mise také další úkol. Vychovat svého následovníka a vydat se sám, nebo poslat svého následovníka na další planetu, nebo do centra. Primina matka už následovníka měla ve svém synovi. Teď byl na řadě Alin otec.

Ala nechápala život diplomatů. Cestovali od jedné zanedbané planety ke druhé. Tam kam je poslali. Jen výjimečně měli na výběr. Nikde neměli domov. Nebo měli domov všude? Přizpůsobili se?

Diplomat z ní určitě nebude, jestli se chce o ní starat, tak jí bude muset vymyslet jiné povolání.