Rozmarýny

Spěchala. Měla strach, že dítě ve vaku na zádech začne brečet. Nesmí ho nikdo slyšet, poznali by to.  a zároveň ji děsilo to, že se zatím nijak neprojevilo.

Už to, že porodila dítě v bytě byl risk. Přišlo to na ni brzy, dřív než mělo. Možná až příliš lpěla na ženském tvaru a dítě nemělo dostatek prostoru.

Ale to už nezmění, teď musí jednat. Naštěstí si jejího úprku nikdo nevšiml. 

Zvolnila krok. Dostala se z lesní cesty na pěšinu vedoucí k její chatce. Byla unavená vyděšená a bolavá. Cítila se jako tenkrát, když byla malá a její matka ji odvedla k lidem.

Věděla, že je to nezbytné a také věděla, že ji matka připravila důkladně. Stálo ji mnoho bolesti změnit své tělo tak, aby vypadalo jako dívčí. 

Nikdy nepochopila dvě pohlaví. Věděla k čemu u lidí slouží, to ano. Nikdy se však neztotožnila ani s jedním. 

Dívku si vybrala, protože si vybrat musela a protože si tak vybrala i matka.

Matka, měla by jí tak říkat? Ta si vždy říkala Rozmarýna. A takto o sobě smýšlela i ona. I když nevěděla kdo/co vlastně je. Člověk , jehož vývoj se v dávných dobách odlišil? Nebo úplně jiný tvor?

Došla do chaty, malou rozmarýnu položila vedle sebe a svlékla se.

Podívala se naposledy na své tělo a zavřela oči. 

Proměna začala.

Tvary těla pomalu povolovaly. A s nimi se rozlétly do všech stran i myšlenky odpoutané od svých pevných hranic. 

Ztratila pojem o čase. Myslí jí plynul čas který strávila jako člověk. V tu dobu jako člověk myslela. Přizpůsobila nejen tělo, ale i myšlenky. Nikdy si nedovolila vypadnout z role. Své tělo patřičně upravovala jak šel čas. Přidávala vrásky, měnila tloušťku. Když se přestěhovala dovolila si pozměnit trochu podobu. Ale jen lehce. 

Nyní ji bylo asi sedmdesát lidských let. Asi, nevěděla přesně kolik let strávila s matkou jako dítě. 

Necítila se jako stařena, ne teď. V lidském těle tomuto pocitu občas podlehla, ale byla to jen iluze. Její dospělost právě začala. 

Za svůj život potkala jen několik rozmarýn. Nevěděla, jak je poznala. Čichem, zrakem, šestým smyslem? Kdo ví. Mihly se jejím životem jen velice krátce. Někdy s nimi ani nepromluvila. Jen s jednou se jejich hovor stočil k jejich pravé totožnosti. Rozmarýna se kterou mluvila byla mnohem starší než ona. Měnila pohlaví, prožila několik lidských životů. Zdála se jí až nelidská. Ne však teď. Až nyní k ní dolehl význam jejich sdělení. Hlavě toho, že si má najít místo, kde bude moct být sama sebou. Te%d začala chápat jak je to důležité. Ne pro její tělo, ale pro svázanou mysl.

Postřehy zkušenosti myšlenky a pocity začaly zapadat do sebe a vše pomalu, velice pomalu začalo spět k harmonii. 

K plnému uvolnění a návratu myšlenek došlo až když byla tma. 

Přivinula dítě k sobě a jejich tvary splynuly.

Druhý den začala malá rozmarýnka reagovat. Její tělo podobné rozsolovaté hvězdici se začalo oddělovat. 

Teď začne nový život nejen jí. 

Musí vychovat rozmarýnu. Silnou vůdčí osobnost, která bude schopna vést lidi.

A pak se do toho dá sama. Novou identitu už má vymyšlenou. Tentokrát to bude muž. Výřečný, schopný, silná. Ne uťáplá úřednice jako doposud. Získá moc, získá si lidi.

Usmála se. Má na to spoustu času. Několik lidských životů. Když se jí to nepovede tentokrát, získá zkušenosti a povede se to příště.

Malá rozmarýna zavrněla. Ucítila sílu své matky a chtěla se na ní podílet.