Medializace dětí

Je to pro ně nová situace a rady podávané ústně babičkami a tchyněmi jsou mnohokrát v rozporu s tím, co se doví od kamarádek, kolegyň v práci, nebo článků na internetu. A tak pročítají diskuse ve snaze najít tu správnou cestu. I já jsem ta postižená. I když se tomu bráním zuby nehty, zabloudím občas na diskuse. Musím uznat, že někdy radu najdu, jindy pátrám marně.

Zabavit malé dítě není jen tak. Ve věku tří let si už občas vyhraje samo. Když ho však hračky omrzí, hledá rozptýlení jinde. A ne vždy to jsou, z hlediska rodiče, vhodné činnosti. Nejlépe je zaměstnat běžnou činností jako pečení buchty, plení zahrádky, nebo přebíráním knoflíků. Sice hrozí, že pečení bábovky se protáhne na trojnásobnou dobu, budou v ní nezvyklé ingredience, ale účel to splní. Na světě je, při troše pozornosti, jedlá buchta a spokojené dítě. Když pomáhá vozit plevel na zahradě je to podobné. Občas vytrhne něco, co by se nemělo a kupky plevele jsou rozmístěny po celé zahradě, dítě má pocit, že dělalo něco užitečného a ještě si dobře vyhraje. Knoflíky skončí vytřízené podle barev a velikostí a seřazené do barevných silnic po kterých jezdí bagry. Tedy kromě těch, co se najdou pod gaučem, v posteli, autě, pračce ve špajzce a jiných neobvyklých místech, o kterých ani netušíte, že by tam dítě kdy bylo.

Ale občas to nejde, nebo se nechce. A tak přijde na řadu televize, či internet. Hrne se to na mámy odevšad. Televize a internet NE. Jsem zastánce zlaté střední cesty a toho, že se nic nesmí přehánět, ani tyto tabu. Do školky to může fungovat, ale tam se dítě seznámí se vším, co jste mu doté doby odpírali. Malý se dověděl, co jsou sladkosti, že děti koušou (to pak musím hlídat, aby dítě nepokousalo psa), naučil se kouzelnou větu "Pomoz mi, já to neumím, jsem ještě malý". Přiznávám se, že pohádky a internet už znal. A jak i já jsem zabloudila na diskuse o dětech, byla jsem zvědavá, jak to mají jiní. Našla jsem několik skupin. Mámy, co jejich děti sedí u tabletu a televize skoro pořád, odpíračky, jejichž děti televizi ani neviděly a střední proud.

Jsem v tom středním proudu. Malý občas ujíždí na internetu. Oblíbené má mapy. Napíše do hledání slovo (hressdkwt apod.) a něco mu to najde, většinou v Japonsku, nebo v Maďarsku. Často jsou to zvířátka, protože umí napsat ZOO. A pak máme večerníček, tam jej nejvíce berou pohádky o kterých si babička myslí, že jsou úplné blbosti. A občas Bořka a teletubbiesky. Moc to nepřeháníme, někdy se na televizi/počítač nedostane vůbec, jindy tam ztvrdne i dvě hodiny.

Úroveň násilí si reguluje sám. Když je to moc lekavé, tak se na to nechce dívat. Na začátku televizní éry to bylo vše, kde někdo brečel, nebo se honil. Což znamenalo, že i některé díly Krtečka byly příliš drastické, například Krtek a paraplíčko. Pláč neprojde dodnes v písničkách - nezpíváme Prší prší a Okolo Frýdku cstička. Také máme úpravu Když jsem já sloužil. Nakonec má panenka nepláče v komoře, ale skáče.  

Dostává se do věku, kdy zvládne i celý film. A tak už máme za sebou Ať žijí duchové, Zlatovlásku, Stvoření světa a Královské regé. Prostě vše, kde jsou každou chvíli písničky, jinak to neprojde. Na tom můžu pozorovat vývoj vkusu svého potomka. Jsem ráda, že se ptá, když něčemu nerozumí a také, že si hledá dvou vlastní cestu.

Závidím těm, co si televizi nepustí do domu, ale také by se mi stýskalo po pohádkách a mých oblíbených sci-fi seriálech.

Tak televizi zdar a moc to nepřehánějte.

A ještě kvízová otázka na konec. Kde mají teletubiesci pindíka?

Medializace

Dnešní doba je plná informací. Hrnou se na nás odevšad. Z televize, internetu... Vyznat se v nich a nezbláznit se je docela výkon. Hodně postiženou skupinou jsou mámy malých dětí. Je to pro ně nová situace a rady podávané ústně babičkami a tchyněmi jsou mnohokrát v rozporu s tím, co se doví od kamarádek, kolegyň v práci, nebo článků na internetu. A tak pročítají diskuse ve snaze najít tu správnou cestu. I já jsem ta postižená. I když se tomu bráním zuby nehty, zabloudím občas na diskuse. Musím uznat, že někdy radu najdu, jindy pátrám marně.

Zabavit malé dítě není jen tak. Ve věku tří let si už občas vyhraje samo. Když ho však hračky omrzí, hledá rozptýlení jinde. A ne vždy to jsou, z hlediska rodiče, vhodné činnosti. Nejlépe je zaměstnat běžnou činností jako pečení buchty, plení zahrádky, nebo přebíráním knoflíků. Sice hrozí, že pečení bábovky se protáhne na trojnásobnou dobu, budou v ní nezvyklé ingredience, ale účel to splní. Na světě je, při troše pozornosti, jedlá buchta a spokojené dítě. Když pomáhá vozit plevel na zahradě je to podobné. Občas vytrhne něco, co by se nemělo a kupky plevele jsou rozmístěny po celé zahradě, dítě má pocit, že dělalo něco užitečného a ještě si dobře vyhraje. Knoflíky skončí vytřízené podle barev a velikostí a seřazené do barevných silnic po kterých jezdí bagry. Tedy kromě těch, co se najdou pod gaučem, v posteli, autě, pračce ve špajzce a jiných neobvyklých místech, o kterých ani netušíte, že by tam dítě kdy bylo.

Ale občas to nejde, nebo se nechce. A tak přijde na řadu televize, či internet. Hrne se to na mámy odevšad. Televize a internet NE. Jsem zastánce zlaté střední cesty a toho, že se nic nesmí přehánět, ani tyto tabu. Do školky to může fungovat, ale tam se dítě seznámí se vším, co jste mu doté doby odpírali. Malý se dověděl, co jsou sladkosti, že děti koušou (to pak musím hlídat, aby dítě nepokousalo psa), naučil se kouzelnou větu "Pomoz mi, já to neumím, jsem ještě malý". Přiznávám se, že pohádky a internet už znal. A jak i já jsem zabloudila na diskuse o dětech, byla jsem zvědavá, jak to mají jiní. Našla jsem několik skupin. Mámy, co jejich děti sedí u tabletu a televize skoro pořád, odpíračky, jejichž děti televizi ani neviděly a střední proud.

Jsem v tom středním proudu. Malý občas ujíždí na internetu. Oblíbené má mapy. Napíše do hledání slovo (hressdkwt apod.) a něco mu to najde, většinou v Japonsku, nebo v Maďarsku. Často jsou to zvířátka, protože umí napsat ZOO. A pak máme večerníček, tam jej nejvíce berou pohádky o kterých si babička myslí, že jsou úplné blbosti. A občas Bořka a teletubbiesky. Moc to nepřeháníme, někdy se na televizi/počítač nedostane vůbec, jindy tam ztvrdne i dvě hodiny.

Úroveň násilí si reguluje sám. Když je to moc lekavé, tak se na to nechce dívat. Na začátku televizní éry to bylo vše, kde někdo brečel, nebo se honil. Což znamenalo, že i některé díly Krtečka byly příliš drastické, například Krtek a paraplíčko. Pláč neprojde dodnes v písničkách - nezpíváme Prší prší a Okolo Frýdku cstička. Také máme úpravu Když jsem já sloužil. Nakonec má panenka nepláče v komoře, ale skáče.  

Dostává se do věku, kdy zvládne i celý film. A tak už máme za sebou Ať žijí duchové, Zlatovlásku, Stvoření světa a Královské regé. Prostě vše, kde jsou každou chvíli písničky, jinak to neprojde. Na tom můžu pozorovat vývoj vkusu svého potomka. Jsem ráda, že se ptá, když něčemu nerozumí a také, že si hledá dvou vlastní cestu.

Závidím těm, co si televizi nepustí do domu, ale také by se mi stýskalo po pohádkách a mých oblíbených sci-fi seriálech.

Tak televizi zdar a moc to nepřehánějte.

A ještě kvízová otázka na konec. Kde mají teletubiesci pindíka?