Karanténa
Všude byl klid. Až na několik aut a zbytky špinavého sněhu byla ulice prázdná. To, že nikoho neviděla, ji nepřekvapilo, spíše uklidnilo. Tedy skoro, ještě více by ji uklidnilo, kdyby uviděla zásobovací auto.
Mělo přijet už předevčírem a dovézt lidem v karanténě jídlo a léky.
Podívala se výš. Do oken protějších domů. Pátrala po nějaké známce života, pohybu.
Nic, nepohnula se záclona, nebylo vidět světlo. Ale to nic neznamenalo. Elektřina nešla už několik dní. I radiátory byly studené. To by jí zas tak moc nevadilo. Naštěstí se oteplilo a když se pořádně navlékla zima ji nebyla. Měla pro všechny případy záložní plynový vařič. Byl sice nepohodlný, ale uvařit se dalo. No uvařit. Ohřát pár konzerv, nebo uvařit těstoviny. Moc zajímavé jídlo to nebylo.
To, co jí vadilo nejvíce, že nic nevěděla. Od počátku karantény sledovala zprávy v televizi snad každou hodinu. Poslední zprávy z karanténní oblasti byly, že zde řádí gang, který se nebojí vykrást i byty, které nejsou prázdné. Po té, co včera v noci slyšela podivné bouchavé zvuky a skřeky se bála. Úzkostlivě dbala na to, aby z jejího bytu nevycházely zvuky, nebo světlo. Vařila ve dne a v noci nezapalovala svíčku. Na záchod v noci dolezla po čtyřech.
Sedla si do křesla a vzala do ruky knížku. Pochybovala, že ji strach nechá číst, doufala v to. Chtěla uklidnění ve světě fantazie. Místo toho se jí myšlenky vrátili zpátky k epidemii. V duchu si nadávala, že si nekoupila rádio na baterky. Chtěla to udělat, jedno měla dokonce i v ruce. Ale takové škaredé s podivně vyblitou modrou barvou a zrovna neměli jiné. Blbá, cožpak záleží na barvě?
Zalistovala knížkou. Sci-fi. Katastrofické. Hořce se zasmála. Cožpak něco takového zrovna neprožívá? Kdy to vůbec začalo? Před několika lety. Nejprve tomu říkali epidemie chřipky. Každý rok se zhoršovala, větší procento nakažených, horší příznaky a potíže, větší úmrtnost. Nakonec tvrdili, že to není chřipka, ale zmutovaný virus, který už nemá s chřipkou nic společného. Jako by to nebylo jedno.
A tak se zavedly karanténní oblasti, aby se virus nešířil. Kdo neutek před vyhlášením karantény, neměl šanci odejít. Byl zajištěn přísun základních potravin, léky jednou za tři dny. Tedy až do teď.
Několik let měla štěstí a karanténa i virus se jí vyhýbaly.
Něco ji probudilo. Usnula u knížky. Už bylo šero a ona si neuvařila. Bude muset jíst studené. Znovu uslyšela ten zvuk.
Auto? Ne bylo to jiné. „Hum-hum-hum-hum.“ Vrtulník.
Zaradovala se. Alespoň něco, známka života. Rychle přeběhla k oknu. V ložnici uviděla vrtulník. Zklamaně konstatovala, že už odlétá. Pak si toho všimla. Tráva byla posetá bílými papíry.
Trvalo jí to dva dny, než se odhodlala vyjít a vydat se pro letáky. Přes pusu si dala šálu a zabalila se do vytahaného kabátu. Rychle popadla hrst promáčených letáků a pelášila zpátky do domu.
Srdce ji tlouklo až v krku. Dech se jí nechtěl ustálit. Zírala na ušmudlané letáky. Bála se, že je všechny odepsali.
První leták bych celý rozmočený a mnoho toho nepřečetla. Druhý byl o viru. Jak se poznají příznaky, jak dlouho trvá nemoc, jak dlouho epidemie, jak se léčit. Tedy všeobecné rady, které nicky moc nefungovaly.
Až poslední byl k něčemu. Karanténa se odvolává. Nejprve se usmála, až pak si dočetla zbytek a to už jí úsměv opadl. Karanténa se odvolává, protože bylo karanténních oblastí více, než těch ostatních a neměl kdo by je zásoboval.
Dál byl výčet pozastavených elektráren, bylo tu pár frekvencí, na kterých se stále vysílá.
Uvědomila si, že je čas přestat se bát a vyjít ven. Pro jídlo a rádio.
Marcela Valouchová
Probuzení - Přípravy
"Nevíš?" Starší muž se díval na mladšího ochránce. "Ani intuice ti nic neříká?" Mladý muž vzdychl. "Je to nejednoznačné. Na pověstech z planety něco bude. Změnila ji."
Marcela Valouchová
Probuzení - Zahrady
Zamračila se. "Víš o mě všechno?" "Očividně ne." Usmál se. Pak zvážněl. "Je to součástí bezpečnostního protokolu poznat ty, co přijdou na palubu. Co je jejich slabost, co přednost."
Marcela Valouchová
Probuzení - Nový domov
Cesta nahoru byla hrozná. Houpal se jí žaludek ještě čtvrt hodiny po přistání. Připadala si pomačkaná zevnitř i z venku. Zato Prima vypadala odpočinutě a svěže. Hned se seznámila s průvodci. Smála se a vtipkovala.
Marcela Valouchová
Probuzení - Vánek
Tento diplomat se Alexovi docela zamlouval. Nebyl tak povýšený, jako ostatní, které potkal. I když určitý odstup si také držel. Alexov byl ochránce. Byla to poměrně nová profese centra.
Marcela Valouchová
Probuzení - otec
Místnost kterou dali Ale k bydlení byla zařízená pohodlným krásným nábytkem. Vše bylo rovné čisté a jistě vyrobené stroji. Bylo tu spousta přístrojů o nichž ani netušila na co jsou. Seděla na jedné ze dvou světle modrých pohovek.
Marcela Valouchová
Probuzení - město
Jídlo nemělo pořádnou chuť ani vůni. Snědla jen trochu a stáhl se jí z něj žaludek. Mladá žena, která jí ho donesla se usmála. "Musíš mít hlad. Jez, jídlo ti pomůže uzdravit se."
Marcela Valouchová
Probuzení - Sny
Ležela na měkkém mechu vydávajícím omamnou kořeněnou vůni. Motala se jí z ní hlava. Ale to nebylo to jediné, z čeho se jí motala hlava. Bylo to z reje postav kolem. Napůl lidské, napůl ptačí bytosti se míhaly kolem.
Marcela Valouchová
Probuzení - Cesta zpět
Napadlo ji řešení. Poddat se přírodě, ne tak jak na začátku, ale o trochu měně. Vědomě kontrolovat to kam jde, ale ne to co dělá. Bude pozorovatelkou sebe sama. Jen to chce něco, co ji udrží při smyslech.
Marcela Valouchová
Probuzení - Venku
Probrala se. Netušila kde je a co se s ní děje. Zoufale ji chyběl kyslík a kolem byla nazelenalá průzračná voda. Začala hýbat rukama a nohama. Hrdlo a plíce měla jako v ohni.
Marcela Valouchová
Probuzení - Divočina
Běžela nejprve rychle. Chtěla být co nejdříve pryč. Ani nevěděla kdy ztratila boty. Jediné co si pamatovala byla kuchyň, kde stála a věděla, že musí pryč.
Marcela Valouchová
Probuzení - Legendy
Pokračování příběhu dívky z Probuzení. Dovíte se trochu více o světě, kde se narodila a žije. Snad se bude líbit.
Marcela Valouchová
Probuzení
První část fantazie o (ne)obyčejné dívce. Zatím nevím kam mě příběh zavede. Takže. Bylo nebylo, na jedné z planet vzdálené sluneční soustavy.
Marcela Valouchová
Karanténa - povídka
Toto je povídka, kterou jsem napsala před několika lety. Myslím, že se k současné situaci hodí. Není to předpověď, jen fantazie.
Marcela Valouchová
Soumrak globalizace
Jaký bude svět po pandemii? Mnoho lidí se nad tím zamýšlí. Zda přijdou další epidemie, zda budeme cestovat. Zůstane svoboda, nebo nastoupí totalitní vlády? Co bychom měli změnit, aby se to nestávalo? Jde to vůbec?
Marcela Valouchová
Jaro
Jen malý kousek mé fantazie. Který snad bude mít pokračování. Snění o jných světech o odvaze žít i bojovat hlavně sám se sebou.
Marcela Valouchová
Imp
Hodil tašku na postel a sesul se vedle ní. Byl unavený. Místo tramvají šel ze školy pěšky. Vlastně běžel. Měl takový vztek, že nemohl v klidu sedět. Cestou se vztek změnil v pocit hořkosti, nespravedlnosti a únavy.
Marcela Valouchová
Svědění
"Poškrábala jsem se v ohbí lokte. Vedle vystouplé žíly, která se líbila sestřičce u doktora, vždy když jí odebírala krev. Naposledy to bylo před dovolenou. Ježíši, jak to svědilo.
Marcela Valouchová
Rozmarýny
Spěchala. Měla strach, že dítě ve vaku na zádech začne brečet. Nesmí ho nikdo slyšet, poznali by to. a zároveň ji děsilo to, že se zatím nijak neprojevilo.
Marcela Valouchová
Svět venku
Svět venku. ********************************** Den a noc rozeznávám jen podle intenzity světla. Rozdíl není velký.
Marcela Valouchová
Sen o budoucnosti
Ten sen mě provázel již od dětství. Byl pokaždé trochu jiný, a přesto pocit z něj byl stejný. Nadšení z překrásné podívané zakončilo probuzení v záplavě potu a strachu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 176
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 258x