Šutr 24 - Splynutí

Mavis se dívala na Romana přes průhlednou stěnu. „Tlumící léky mu už z těla vyprchaly.“ Konstatovala Alna, která stála vedle ní. Na její tváři byly vidět starosti. Podívala se smutně přes stěnu na Romana. Stál uprostřed místnosti.

Měl mírně pokrčené, nahrbené záda a zvednuté ramena. Najednou se prudce pohnul. Skočil do rohu místnosti a znovu nehybně pozoroval okolí.

Měl na sobě lehkou róbu jako ostatní domorodci. Jeho kůži tenká tkanina tolik nedráždila a také mu v ní nebylo tak horko. Jediná Ana měla na sobě teplý svetr.

Do místnosti, kdy byla Mavis a Alna vešel muž. Měl tak jako Mavis zlatavou barvu v celém obličeji i na rukách. Už začala rozeznávat věk těchto lidí. Čím více zlatavé kůže, tím starší. A moudřejší. Ti lidé měli v sobě určitou spokojenost a nadhled.

„Chceš to opravdu udělat?“ Zeptal se Mavis.

Ta přikývla. „Jsme za něj zodpovědní.“

„Bez nás by už dávno nežil.“ Řekl muž a jemně Mavis objal. „Hodně štěstí.“

Představil se jako Algemon. Patřil do skupiny k Mavis. Alna netušila, co to má znamenat. Ne všechno věděla o této společnosti a jejich skupiny, ve kterých se pohybovali, řešili problémy, ji pořád mátly. Nebyly to příbuzní, přesto měla pocit, že to jsou v určitém smyslu rodiny. Určitě si byli s Mavis blízcí.

„Co se bude dít?“ zeptala se Alna.     

„Při splynutí se vymění informace mezi symbionty. Z této výměny vzniká v podstatě dva identické žijící pak v tělech lidí, kteří splynutí podstoupili. Dál se pak symbiont mění během svého života v člověku. Podle toho co zažívá a jaký je, mění se navzájem, člověk a symbiont. Takže kdyby se zase tyto dva symbionty znovu setkaly, u splynutí budou rozdílní. Toto splynutí je obohatí a zároveň zpomalí a odradí od napadání mozku a nervové soustavy.“

„Teď to bude jiné.“ Konstatovala Alna. Věděla, že toto splynutí není standardní.

„Ano. Romanův symbiont už začal napadat mozek, od toho se nenechá jen tak odradit splynutím s obyčejným symbiontem. Jen symbiont člověka, který je na konci života, jehož symbiont už prorostl celým jeho tělem je schopný Romanův symbiont zastavit. Nesplyne s ním, zahubí ho. Nahradí ho. A v krátké době bude potřeba splynutí obyčejného, aby se situace ustálila.“

Nyní do místnosti vešla ještě mladá žena.

„Gaya bude tím, kdo poskytne Romanovi další splynutí.“ Pokývl starý muž na Gayu. Vypadala křehce. Na její kůži bylo vidět jen velice málo zlaté barvy. Jen kousek u ramen, zbytek zakrývala splývavá látka. Její ruce i obličej byly bělavé. Byla to pleť člověka málo zvyklého na slunce.

„Můj symbiont je připraven na splynutí.“ Řekla věcně, jako by to byla nejobyčejnější věc v životě.

Algemon, o kterém Alna věděla, že je starší než jakýkoli jiný člověk v Domovině i když tak nevypadal, lehce políbil Mavis na tvář. „Sbohem má drahá přítelkyně.“

Mavis vešla do místnosti, ve které byl Roman. Alna si všimla, jak se muž pootočil, aby neviděli na jeho tvář. Jeho emoce však byly rychlejší a Alna uviděla jak mu po zatavé tváři stéká slza.

Uslyšela výkřik místnosti. Rychle přenesla pozornost k Romanovi. Viděla, jak jeho oči pozorují Mavis. Jeho oči byly plné děsu a boje. Bojoval sám se sebou. Výkřik byl zvuk zoufalství. Věděl, že nutkání, ke kterému ho pohání symbiont, nepřemůže. To nutkání bylo ničit, zabíjet vše živé, co se mu dostane do cesty.

Viděli, jak se jeho vnitřní boj projevuje navenek. Jak se jeho tělo zachvívá v návalech pudu a jak se jej silou vůle snaží ovládnout.

„Neboj se, nech, ať se tvůj symbiont projeví.“ Uslyšeli klidný hlas Mavis. Přistoupila k němu. Sundala si roucho. Její nahé tělo vypadalo jako odlité ze zlata. Jeho perfektní linie jako by patřily mladé krásné bohyni a ne dvě stě šedesát let staré ženě. Zvláštní zlatavý odstín její pokožky kontrast stříbrných záblesků bujných šedivých vlasů ještě tento dojem umocňoval.

Roman zaútočil na Mavis.

Alna vyskočila a vrhla se ke vstupu do místnosti. Algemon ji zadržel. Vzal ji za ramena. „To je v pořádku, podívejte.“

Alna se chvíli snažila dostat se s mužova objetí. Dívala se co se děje v místnosti a pomalu se přestala vzpírat.

Když Roman skočil k Mavis narazil do ní. Její pokožka se prudkým tlakem protrhla. Trhlina se nepodobala žádnému zranění pokožky jaké kdy Alna viděla. Z rány vyrazily modré nitkovité výběžky. Vlnily se před Mavis a sahaly k Romanovi. Ovinuly ho a přitáhly k tělu Mavis.

Alna pozorovala, jak modré vlákna hledaly v prostoru kam se uchytit. Když našly tělo, přilnuly na něm a plazily se dál. Některé si našly cestu dovnitř nosem, ústy i ušima, většina však mířila k trupu. Nyní už obě těla byly nehybné, připoutané k sobě. Jedno druhé podpíraly.

„Co se tam děje?“ Alna se chvěla. To co viděla, bylo děsivé i úchvatné zároveň.

„Symbiont z Mavis teď nahrazuje Romanův symbiont. Při obvyklém splynutí se modrá pavučina omotá okolo těla druhého člověka, to vyprovokuje symbiont v tomto těle a ten se také prezentuje. Romanův symbiont není schopný prezentace, protože neproběhlo splynutí včas.“

Romanovo tělo se začalo zachvívat. Zato Mavisino tělo ochabovalo. Těla se rozpojila. Modrá pavučina zůstala kolem Romanova těla a Mavis se sesula na podlahu.

Alna se otočila na muže a chtěla se zeptat co se zrovna děje. Když viděla jeho tvář plnou slz, zarazila se.

„Neměli bychom jít pro Mavis?“

Zavrtěl hlavou. „Teď je to nebezpečné.“

Romanovo tělo zmodralo, jak bylo pokryté pavučinou. Lehká róba, kterou měl na sobě, byla roztrhaná a visela na něm v cárech. Začal se zmítat v křečích. Některé z částí modré pavučiny se vstřebaly do jeho těla, zbytek popadal na zem. Nakonec se na zem zhroutil i Roman.

„Můžeme za nimi,“ řekl Algemon a i s Gayou dívkou vstoupili do místnosti. Uložili Romana na postel. Muž vzal Mavis na ruce. Bez pohybu by v postavě na zemi Alna nehledala dříve živou bytost. I dříve jí připomínala spíše dokonalou sochu, než živého člověka. Tentokrát tato iluze byla dokonalá. Muž vstal s Mavis v náručí a odešel. Alna chtěla jít za ním, ale Gaya ji zastavila. Položila jí ruku na rameno.

„Nechej ho jít.“

„To byla?“

„Jeho partnerka… Poslední z jeho skupiny.“ Usmála se smutně.  

„Skupiny?“ Alna byla zmatená, potvrdila se jí domněnka, že skupina je něco jako rodina. Co opravdu znamenala skupina? Domorodci všude chodili ve skupinách. Alespoň venku. Nebylo to jen seskupení vrstevníků, to nesedělo. V některých skupinách byly věkové rozdíly větší, ale zase ne o generaci. Pět lidí. Vyrůstali spolu, pracovali, mělo to něco společného se spojením?

Než se mohla zeptat, vešli do místnosti další tři lidi. Dva muži a žena, maldí tak jako Gaya. Zvědavě se zadívali na Alnu, ale pak se už jen soustředili na to, co viděli v místnosti. Gaya se skláněla nad Romanem. „Je tak jiný,“ podotkla žena a se zájmem sledovala dění v místnosti.

„I my jsme pro něj jiní,“ řekl vyšší muž. Vypadal o trochu starší než ostatní. Jeho tvář už brázdilo několik vrásek. Na krku mu už byla vidět zlatavá kůže. „Budeme se muset učit spolu žít.“

Každý z trojice poodešel ke Gaye a objal ji. Pak se trojice obrátila k odchodu. Muž, který předtím promluvil, se otočil na Alnu.

„Teď je musíme nechat samotné.“ Gestem ji vyzval, aby s nimi opustila místnost.

„Kvůli symbiontu a jeho potřebám se u nás vyvinula jiná společenská struktura.“ Řekl Sinlo. Byl tu se svou skupinou. Všichni z jeho skupiny byli lékaři a ošetřovatelé. Tedy jestli se to tak o nich mohlo říct. Měli mnoho znalostí o modré pavučině. A velice povrchní znalosti základních léků. I dítě by v Domovině vědělo více, než oni. Přesto se tady starali o nemocné. Nebývalo jich moc. Dnes tu byl jen jeden. Roman.

Seděli s Alnou v místnosti s výhledem na město. Nepohybovalo se tu mnoho lidí, tak jako střed města v Domovině v den kdy se nepracuje.

„Symbiont pravidelně vyžaduje splynutí. Tak se reguluje jeho činnost, aby příliš neprorůstal tam, kam nemá.“ 

„Do nervové soustavy? Do mozku?“ Zeptala se Alna.

„Ano tak nějak. I tam v určité míře je. Ale kontrolu nad tělem má pořád člověk, jeho osobnost je zachována. Když se struktura symbiontu stabilizuje, začíná napadat i mozek. V tu chvíli přistupujeme ke splynutí a symbiont se znovu zaměří na jiné části těla, než je mozek.“

„Stane se někdy, že splynutí nepomůže?“

Sinlo přikývl. „Když se splynutí odkládá moc dlouho. Jako v Romanově případě. Ale to co udělala Mavis je výjimečné. Nepamatuji případ, kdy se to stalo.

Splynutí je hodně intimní. Mezi lidmi se vytvoří určité pouto ne jen fyzické.“ Sinlo se odmlčel. Nebylo to téma, o kterém by mluvil často. Vše o čem mluvil, bral jako samozřejmou součást života.

„Aby mohlo dojít ke splynutí, musí být ten druhý, relativně krátkou dobu po splynutí, ke kterému došlo u něj. Proto vytváříme skupiny lidí, kde pak dochází k cyklickému splynutí.“

„Takže to dochází ke splynutí vždy jedním směrem s jedním člověkem.“

„Většinou jsou to dva, kteří jsou schopni splynutí. K potřebám splynutí nedochází v přesný termín, někdy se objeví nečekaně. Proto se skupiny drží u sebe a vidíte nás vše dělat v těchto skupinách. Už od dětství se tyto skupiny formují. Musí to být jedinci, kteří spolu vycházejí, mají společné zájmy…“

„Dětství… Symbiont mají v sobě i děti?“

„Přechází na ně při porodu. V devadesáti procentech. Ale aktivní začne být až v pubertě.“

„Co těch deset procent?“

„Ti co symbiont nezdědí, těm se implantuje v dospívání…“

„Rozhodl se někdo, že jej nechce?“

Sinlo zakroutil překvapeně hlavou „Není proč. Vlastně ani život bez symbiontu neznáme…“