Město

„Zpomal, já už nemůžu.“ Igo se škrábal do kopce po lesní pěšině a zhluboka oddychoval. Spadané listí mu klouzalo pod nohama. Hustý porost náletových dřevin také ztěžoval chůzi. 

Anna, která šla před ním, už jej čekala nahoře na kopci.

„Moc se couráš. S takovou tam nedojdeme do tmy.“ Zašklebila se na Iga, otočila se a vydala dál po stezce.

„Stejně je to nesmysl.“ Igo se vyhoupl přes vrcholek a vydal se za Annou. „Budou tam jen staré rozvaliny. Prý tam ani pořádně nic neroste. Může to být nebezpečné, kdo ví, jestli to tam není nějak zamořené.“

„Nesmysl. To by tam zakázali vstup nebo tak něco. Prostě na nějaké vykopávky jen nebyl čas.“

„Prý se tam dějí divně věci, proto tam nikdo nejde.“

„Tomu věříš?“ Odfrkla. Už zpomalila, aby jí Igo stačil. Přece jen do rozvalin starobylého města nechtěla přijít sama. Doteď si myslela, že těm povídačkám nevěří, ale už si tak jistá nebyla. Dalo práci přesvědčit Iga, aby šel s ní.

Byla udýchaná námahou i rozrušením. Jít sem byl náhlý nápad. Chtěla podniknout něco bláznivého, než ji zapojí do kolotoče prací. Budování města, rozšiřování polí, to vše i po dvaceti letech nebylo dokončeno. Její rodiče a ostatní z jejich společnosti se na tento kus neobydlené půdy nastěhovali, když byla ještě v plenkách. Každý tady měl za povinnost pracovat několik hodin týdně na polích, nebo na výstavbě města ihned po té, co složí zkoušky. Bylo to méně, než na počátku, ale i tak měla pocit, že už nebude mít čas na nic jiného, hlavně ne na podobné šílenosti.

Zhluboka dýchala a její krok znovu zpomalil. Pomyslela si, že by měla více sportovat. Neměla ráda práci na poli, ale ke stavbám ji moc nechtěli, tam potřebovali spíše silné chlapy. 

Igo to měl jasné, ten s jeho zálibou v rostlinách půjde pracovat na pole. Dál chtěl studovat biologii a sem jej nalákala na to, že zde určitě nějakou zajímavou kytku najde. ?

Možná měla její matka pravdu, musí ještě dospět, aby byla rozhodnější. Vždyť ani neví, co bude studovat. Všichni jejího věku něco studovali. Tedy až na pár jedinců, kterým učení opravdu nešlo. Ale co? Být lékařka jako matka nechtěla, z rostlin poznala tak pampelišku a stroje byly pro ni jen objekty, které usnadňují práci. Kdyby tak mohla být dobrodruhem.

Igo zastavil a zaraženě se díval před sebe. Chtěla ho popostrčit, ale pak se podívala, tam kam on.

Za několika stromy uviděli červenou tyčku s nápisem Zákaz vstupu.

A za ní byla pustina, jak předpokládali. Byly vidět nerovnosti, kde se pod nánosy skrývaly pozůstatky pradávného města. Vzrušením se jí rozbušilo srdce. Měla pocit, že stačí jen udělat pár kroků a bude v jiném světě.

Už zvedla nohu, že udělá ten poslední krok, když se ohlédla na Iga.

„Já… Já už musím.“ Zakoktal a pak už viděla jen jeho vzdalující se záda.

Znovu se podívala dopředu. A šla dál.

----

Probudila se celá ztuhlá. Ležela doma v posteli. Měla pocit, že by měla být jinde. A co dělá v posteli?

Probrala se trochu víc. Uvědomila si, že přes zatažené závěsy prosvítá slunce. Musí být kolem poledne. Ale to není to, proč měla divný pocit, že je v posteli.

Chvíli seděla nehybně na posteli a probírala se svými myšlenkami. Co dělala, než šla spát?

To bylo ono. Nešla spát. Poslední, co si pamatovala, byl výlet s Igem k ruinám.

Po chvíli do místnosti vešla její matka s ustaraným výrazem na tváři.

„Promiň.“ Zašeptala, i když přece neměla proč se cítit provinile. Výlet k ruinám přece nebyl nic příšerného. Matčin výraz se nezměnil. Spíše se její starost na tváři prohloubila. Vzala ji za ruku a kontrolovala puls.

„Jak ti je?“ Zeptala se po chvíli mlčení.

Pokrčila rameny. Ještě nad tím nějak nepřemýšlela.

„Jsem trochu ospalá, ale jinak fajn. Co se stalo?“

Vráska mezi obočím se matce prohloubila a rty se semkly do úzké čáry.

„To mi řekni ty.“

Byla zmatená. Musel se jí stát nějaký úraz, proto si nepamatovala, co se dělo. Ale necítila se tak. Zkoumala pocity a své tělo, ale kromě trochy ztuhlosti bylo vše, jak má být.

„Šli jsme s Igem k rozvalinám… No… A teď jsem tady.“

„S Igem k rozvalinám? Nic neříkal. A to jsme tě hledali čtrnáct dní. Ale u rozvalin jsme nebyli. Nikdo nepředpokládal, že bys byla zrovna tam.“

Překvapeně se na matku podívala.

„Čtrnáct dní? Já… Byl to jeden z posledních dní po zkouškách. Chtěla jsem. Chtěli jsme. Prostě nějaké dobrodružství. Igo se ale před ruinami otočil a utekl. A já…“

Matka na ni nevěřícně hleděla.

„Já si nic dalšího nepamatuji. Jen jak Igo jde pryč. Co se stalo?“

Matka vzdychla. „To my nevíme. Našli jsme tě na kraji vesnice v bezvědomí.“

Po chvíli dodala. „A bez zjevných zranění.“

„Cítím se dobře.“ Pokrčila rameny.

„To je právě to. Neměla bys.“

Zamračila se. Matka měla pravdu. Kdekoli byla, neměla sebou léky. Se štítnou žlázou měla problémy už dlouho.

„Stává se, že se to upraví…“ Řekla opatrně matka. „Ale tak rychle, to moc pravděpodobné není.“

Sedla si k ní na postel a vzala ji za ruku. Nesnášela to. Dělala to vždy, když chtěla dosáhnout něčeho, co se jí nebude líbit.

„Budu tě muset trochu sledovat.“

Přikývla, neměla ráda přehnanou matčinu péči a všechna ta vyšetření, kterým ji podrobovala více než ostatní. Ale tentokrát cítila, že to uklidní trochu i ji.

„A co Igo? Musel vám říct, kde jsem. Hledali jste u riun?“

Matka jen zavrtěla hravou.

„Nikdo nevěděl, že si byla i Igorkem. A on nic neřekl. Vlastně jsem ho od té doby neviděla.“

Usmála se. Igo by určitě začal protestovat, kdyby uslyšel, jak ho někdo nazývá Igorkem.

„Zajdu za ním. Že jsem v pořádku.“

---

V pořádku. Cestou k Igovi na to myslela. Neměla odvahu se na matku podívat, aby zjistila, co si myslí. Zkoumala své tělo, jestli neucítí nějakou bolest, jestli jí netluče srdce příliš rychle, nebo se moc nezadýchává. Ale vše se jí zdálo jen trochu přecitlivělé neobvyklou situací.

Zkoumala své vzpomínky, ale pořád jen viděla Igovu vzdalující se postavu a pak už nic. I proto šla za ním, třeba se rozpomene.

Seděl doma nad knihou. Provinile vzhlédl, když vešla do místnosti.

„Strašně jsem se bál, že se ti něco stalo.“ Vyhrkl ze sebe.

„Ale proč jsi neřekl, kde jsem, když mě hledali?“

Zavrtěl hlavou. „Bylo to tam příšerné, myslel jsem, že mi praskne lebka. Hučelo mě v hlavě a bylo mi hrozně. Já prostě… Prostě jsem nějak věděl, že by se to vrátilo, kdybych o tobě něco řekl.“

„Co se stalo, po té, co jsi utekl?“

Pokrčil rameny.

„Neutekl, šel jsem odtud pryč. Co nejrychleji jsem mohl. A… Vlastně jsem se ani neotočil. Nešlo to.“

„Jaké to tam bylo?“ Zeptal se ustrašeně. Jako by se jeho záchvat zbabělství při té otázce mohl opakovat.

„Nevím, nepamatuji se vůbec nic. Jen jak odcházíš a pak jsem se probudila tady v posteli.“

---

Udýchaná přiběhla k domku, kde s matkou bydlela. Cítila se příjemně unavená. Sport ji nikdy moc nebavil, řekla si však, že začne. A nebylo to takové, jak si pamatovala. Žádné nepříjemné pocity, ani přemáhání. Prostě ji to začalo bavit.

Potichu vešla do domu a vklouzla do koupelny. Matce o svém běhání neřekla. Chtěla po ní, ať se šetří. Dokonce pro ni zařídila, že nemusí na povinné práce.

Osprchovala se a postavila se před zrcadlo. To, co viděla, ji překvapilo. Místo nudné nezajímavé mírně obtloustlé holky s nevýraznými vlasy viděla hezkou zrzku.

Nezdálo se jí to? Měla pevnější tvary. Kůži, která ještě nedávno byla povolená z období, kdy byla otylejší kvůli problémům se štítnou žlázou, měla napnutou. Vypadala trochu štíhlejší a vytvarovanější. I vlasy nějak jiné. Byly lesklé vlnitější a i jejich barva se zdála výraznější.

Vše to byly jen nepatrné změny, která snad mohla vnímat jen ona. Ale byly tu. Možná by si jich nevšimla, kdyby tu nebyla i změna v jejím vnímání. Už nebyla tak nerozhodná. Už jen nesnila o dobrodružné budoucnosti. Začala přemýšlet jak ji uskutečnit.

Nemusí zrovna cestovat to dalekých krajin.  Stačí si najít něco zajímavého tady. Třeba ruiny. Lákay jí čím dál víc.

Proč si nic nepamatuje?

Uslyšela klepání a ustaraný matčin hlas. „Stalo se něco?“

„Jen se umývám.“ Zavolala otráveně. Rychle se oblékla a vyšla ven.

„Je ti dobře Andulko?“

Zhluboka se nadechla a přešla zdrobnělinu, kterou nesnášela.

„Je mi výborně. Možná bych měla začít pracovat.“

„Ještě udělám testy a pak se uvidí.“

Přikývla. Testy byly stejné. Hodnoty se nezhoršovaly, ustálily se na optimálních hodnotách.

---

Matka ji přesvědčila, že do práce má jít až další týden. Má tak dva dny. A co dělá? Jde k ruinám. Tentokrát sama. Už se tak nezadýchávala.

Musí se tam podívat, další dny už nebude mít tolik času. A taky bude setkání rady. Chtěla jim navrhnout prozkoumání ruin. A to musí vědět, co tam je.

---

Pohled na tyčku s varováním ji překvapil.

Bylo to proto, že za ní nebyla pustá krajina, ale půda pokrytá svěže zelenou travou. Jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou.

Nebo vstoupil na posvátné místo a aktivoval tak kletbu.

Neblbni, řekla si. Přece tomu nebudeš věřit.

Něco na tom však bylo. Přece jen se to dělo.

Co se stallo, když tam vešla poprvé? Proč si nic nepamatuje?

Vykročila. Jen jeden krok. Čekala, co se stane. Tráva pod nohami se zdálo úplně normální. Až na to, že byla všude stejně svěže zelená. Žádná suchá místa. Sehnula se a rukou přejela po trávě.

Trochu se jí zatočila hlava. Něco se změnilo. Vzpomněla si na Igův útěk před ruinami. Ne kvůli němu, ale kvůli strachu, který tehdy pocítila. Tehdy se z nějakého jí záhadného důvodu nedostal na povrch z podvědomí, ale tentokrát jej pocítila znovu a celým svým vědomím. Něco cizího začalo být součástí jí samé. Něco, co bylo v ohraničené oblasti ruin, co bylo v trávě, ve vzduchu, všude kolem. Pak ji překvapila myšlenka. Bylo to vědomí, že to něco cizí bylo vždy její součástí. Už před tím, co stanula zde v ruinách. Ne v ruinách ve městě. Znovuzrozeném městě. Strach byl v ní hluboko a nyní znovu ustupoval. Jakoby jí tráva, které se dotýkala dodávala odvahy. To cizí, je teď přece její součástí, její lepší součástí. Ještě jedna myšlenka ji proběhla hlavou, ale ta už byla kdesi daleko v podvědomí: Je to ještě ona?

Zhluboka se nadechla a podívala se kolem sebe. Už to nevypadalo jako ruiny, ale jako park. Porostlé byly pozůstatky staveb, jako by to byly konstrukce pro rostliny. Dokonce u jednoho z kopců uviděla barvy květů.

Došla ke květinovému kopci. Byly to jednoduché kvítky, které mohly vyrůst a vykvést za těch několik týdnů, co tu nebyla.

Před vchodem do budovy nezaváhala. Jako by ji něco lákalo dovnitř.

Nevěděla, co čekat, ale určitě to nebylo to, co spatřila. Spatřila a cítila. Vše kolem působilo na všechny její smysly. Viděla překrásnou sluncem zalitou místnost. Jemná vůně, která se nesla vzduchem, ji připomínala zároveň svěží les, moře i vůni letních květů. Uslyšela i hudbu. Dynamickou s jejími oblíbenými melodiemi. Zaplavila ji radost. Ale něco tu chybělo. Aniž si uvědomila co, objevilo se před ní štěně. Hravě s hebkou srstí. Ano to chybělo, blízkost živého tvora.

Vyrazila bludištěm chodeb. Zaplavilo ji vzrušení. Štěně poskakovalo vesele kolem ní. Když se zastavila, jemně ji šťouchlo čumákem na povzbuzení.

Našla knihovnu s pohodlnými křesly. V policích byla spousta knih. Nevěděla, kterou si vybrat, ale když jednu vzala do ruky a otevřela, našla informace, po kterých v podvědomí toužila.

Nejprve to byla všehochuť, co ji první napadlo. Byla vtažena do vjemů všech smyslů tak, že nevnímala, jak dlouho tam byla. Několikrát měla mírný pocit hladu. Ten vystřídalo uspokojení v podobě pestrých exotických chutí.

Procitla. Ležela odpočatá na lůžku z měkkého mechu. Bylo ji skvěle.

Rada. Jak dlouho tu byla? Ještě se nedověděla, co je to za místo. Musí před radou uspět, přesvědčit je, že to místo za to stojí.

Vstala. Byla v jedné z budov. Vše tu bylo porostlé mechem trávou popínavými rostlinami. Podlaha, stěny i strop. Kromě úzkého vchodu tu nebylo nic než rostliny, ani okna. Přesto tu nebyla tma. Pohladila mech pod sebou a pomyslela na knihovnu. Objevila se skoro okamžitě. I křeso s otevřenou knihou.

Dotkla se konečkem prstu stránky a najednou byla někde uprostřed nicoty. Ne, kolem sebe viděla nekonečné množství hvězd. Vynořila před ní Sluneční soustava. Poznávala jednotlivé planety a Pak se přiblížila k Zemi. Viděla ji před sebou hrdou a krásnou. Mraky lehce zakrývaly kontinenty. Měly podivný tvar. Byla to Země před dávnými časy. Nebo někdy v budoucnosti.

Přibližovala se k jednomu z velkých ostrovů. Poznala teď svůj domov. Ostrov, který lidé obydleli nedávno, když se vynořil z hlubin.

Blížil se víc a víc. Už rozeznávala známý tvar pobřeží. Objevilo se město. Plné lidí, nádherných zahrad. Město, které se znovu začíná rodit z ruin.

Uvědomila si, že chtěla vědět, co je to za město. A kdo jej postavil.

„Jste z vesmíru?“ Pomyslela si. Byl to výkřik v její hlavě, ale zároveň uslyšela zvuk svého hlasu.

„Byli z vesmíru? Obyvatelé města?“ Řekla už mírněni. „Byli to lidé jako my?“ Viděla ve městě postavy, ale nevěděla, zda je to reálný obraz města. Co když je to jen obraz v její mysli, který je vytvořen na základě jejích zkušeností?

Najednou to věděla. Město tu stálo před úsvitem civilizací. Ale jasné nebylo, zda jeho počátky pochází ze Země. To už obyvatelé zapomněli. Ti pozorovali, jak se na Zemi rodí mladé civilizace, někteří se k nim přidávali, chtěli jim pomoci, ale mnoho úspěchu neměli. Zatím toto město vymíralo. A tak se rozhodli je zakonzervovat pod mořem, dokud lidé nezmoudří. Potomci města se vmísili mezi ostatní lid Země. Jejich potomci žijí pořád. I ona je jedním z nich. Proto ji město přijalo.

Znovu se probrala. Už věděla mnohé. Jen to, co toto město přinese lidem ne. Přijme i ostatní lidi? Co to z nich udělá. Jsou na toto město zralí? Pochopí a přijmou tuto úžasnou technologii?

To už vycházela z ruin. Hlavu plnou pochybností, ale i nadšení. Tolik vědomostí, tolik možností. Připravovala si proslov pro radu.

Už přicházela k prvním budovám, když ji to napadlo. Z podvědomí nakoukl strach, který se jí ukázal při vstupu do ruin. Co když je město změní a už nebudou lidmi? Co když je ten strach správný?

Podívala se kolem sebe a zarazila se. Nikde nikoho neviděla. Stěny budov začaly být pokryté popínavými rostlinami a cesta byla porostlá hebkou travou. Stejnou jako v ruinách.

Zastavilo se jí srdce. Chtěla utéct. Ne to se určitě neděje. Strach ji zaplavil. Už nebyl zastrčený ani trochu v podvědomí.

Strachem si kousla do rtu. Musí to zjistit, utéct nemůže. Vykročila. Co najde uvnitř?