Šutr 21 - Symbiont

Město bylo skoro prázdné. Viděli pouze několik hloučků dětí. Jen málo dospělých.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Alonzo Mavis, která se k nim právě připojila.

„Město je plné, jen když přiletí loď. Je to… Schováváme sebe, naši civilizaci. Máme spoustu práce venku. Je tu pohodlí, venkov je však naše přirozenější prostředí.“ Usmála se a pozvala je dál. Romana si odvedli dva z domorodců do vedlejší místnosti. Průhlednou stěnou viděli, jak jej ošetřují.

„Váš přítel byl dlouho pryč z této planety a je velice zesláblý.“ Řekla Mavis smutně, jako by ji mrzelo, že Romana nedokázala udržet na planetě a jeho stav je její vina.

„Varovali jsme ho. Nebylo dobré opouštět tuto planetu, ale trval na tom, že odejde.“

„Objevili jsme mu v těle organizmus,“ Alna, která se stále rozhlížela. Ještě nevstřebala rozdíl mezi vesnicí a městem. Dívala se, jak Romana ukládají do postele. Myslela si, že by tam měla být s ním. Byl to její pacient. Nedovolili to. „Říkáme mu modrá pavučina.“  

Prohlížela si Mavis a čekala na její odpověď. Nemohla si nevšimnout Mavisiny pokožky. Zlatavá kůže jakoby neměla záhyby a to ani na tváři. Ta vypadala jako vytesaná z kamene. Když se Mavis nehýbala, připomínala více sochu než člověka. Dokonalou zlatou sochu, spolu s Mavisiným lehkým bílým rouchem její vzhled připomínal bohyni z dávných pověstí. Její bílé vlasy dokreslovaly exotický vzhled. Alna věděla, že Romanova kůže se pod modrými flíčky zbarvuje také do zlata.

To samé co zabíjelo Romana, měla v sobě i Mavis. A pravděpodobně i všichni domorodci z této planety.

„Chtěla bych o modré pavučině vědět více.“ Řekla Alna. „Má velký potenciál, ale je i nebezpečná.“

Mavis poslouchala Alninu řeč a nakonec přikývla. „Modrá pavučina jak organizmu říkáte je součástí našeho života. Když na této planetě přistáli naši předkové, došlo k prvnímu spojení. Nebo nákaze. Můžete tomu říkat jakkoli. Od té doby žijeme s ní. Udržuje nás ve zdraví a dobré kondici. Trpíme velice málo nemocemi. Ale život symbiontu – modré pavučiny - je omezený a tím se definuje i délka našeho života. Také má své potřeby, které musíme respektovat.“

„A když pavučina zemře, nedá se…. Ehm… nahradit? “

Mavis zavrtěla hlavou „Tělo je symbiontem tak prorostlé, že i kdyby se dal vyjmout, nezbylo by toho moc, z čeho by se mohl živit symbiont nový.“

„Kolik let žije… symbiont?“ Alna přemýšlela o letech, kdy si člověk může užívat pevného zdraví, vyměnila by to za kratší život? A jaké jsou potřeby, které má symbiont?

„Dvě stě padesát, dvě stě sedmdesát standardních let.“

Alna byla překvapená. Průměrná délka života v Domovině se pohybovala kolem sto padesáti let. A posledních padesát let už za moc většinou nestálo. Lidé zde žili o sto let déle.

„No to je… Dlouho…“ Nevěděla co říct.

„Je mi dvě stě šedesát jedna let a můj život se blíží ke konci.“ Řekla Mavis klidně.

Alna se překvapeně podívala na Mavis. Její tvář byla tváří mládí, její postava bezchybná. Ani v jejich pohybech nebyl ani náznak stáří. Jediné, co prozrazovalo její věk, byla barva jejích bílých vlasů.

V místnosti před nimi začali Romana natírat podivnou olejovatou látkou.

„Co se bude dít?“ Zajímala se Alna.

„To je příprava na splynutí. Jedna z potřeb, které má symbiont. Jednou za čas potřebuje splynout s jiným symbiontem. Jinak začne vylučovat toxiny, které způsobují nerovnováhu v těle.“

„Způsobují i agresi a nekontrolované chování?“

„Jen v prvním cyklu, ve kterém je právě Roman. Pak jsou projevy neagresivní.“

Vstoupil muž, který měl podobně jako Mavis na celém těle zlatavou kůži. Jen pár míst na tváři a prsty u rukou byly nezasažené.

„Výsledky nejsou dobré. Standardní spojení nepomůže.“

„A co jiné řešení?“

Muž zavrtěl hlavou. „Bylo by to riskantní. Nemusí to vyjít.“

„Co se děje?“ zeptala se Alna.

„Romanův symbiont byl příliš dlouho bez spojení. Symbiont nám přinesl mnoho dobrého, ale všechno má své stinné stránky. Toto je jedna z nich. Někteří z nás myslí, že je to prokletí, ale je to prokletí, které nás drží při sobě. Jsme zranitelnější jako jednotlivci, ale silnější dohromady.“

„Zemře? Nebo je nějaká naděje? Co by mohlo, nebo nemuselo vyjít?“ Alnu nejasné formulace Mavis doháněly k šílenství. Byla zvyklá na čísla, hodnoty, podle kterých se mohla řídit, ne na nejasné možná.

„Máme takový rituál…“ Začala zvolna Mavis. „Když přichází čas, kdy symbiont zaplní tělo tak, že už nemá dostatečnou výživu, symbiont začne umírat. S ním i člověk. V tuto dobu bývá spojení silnější.“

„Je to jen legenda Mavis. Není na živu nikdo, kdo to zažil.“ Muž, který jim oznámil zprávu o Romanovi, vypadal ustaraně.

„Naši předci to prožili.“

„Se symbiontem se sžívali, byly to doby začátků, experimentů. Není to ani pořádně zdokumentováno.“

Mavis se usmála. „Už mi nezbývá mnoho dní, ráda to udělám.“

„Může to být i několik let… Několik let plných změn. Nechceš vědět, co nás čeká?“ Namítl muž.

„Já vím, ale jeden z nás může získat dvě stě let.“ namítla. „A Roman je jeden z nás, máme za něj zodpovědnost. My držíme při sobě…“

Alna pořád ještě vstřebávala vše, co se dověděla. Seděla s Mavis v místnosti, která byla zařízená v měkkých barvách. Na jedné stěně viděli krajinu. Byla to krajina této planety. Kdyby nebyly ve městě Alna by myslela, že jsou z jedné z chatek ve vesnici. Iluze byla dokonalá.

Mavis se chystala na rituál. Požádala Alnu o asistenci. Měla dojem, že to není jen tak, určitě za tím bude něco víc.

„Já vím, že to co děláte pro Romana je oběť. Nemůžu si pomoci. Musím se zeptat.“ Alna hledala slova. Nechtěla Mavis popudit proti sobě, ale musela to vědět. „Nemyslím, že by Roman souhlasil se symbiontem, kdyby si mohl vybrat.“

Mavis vzdychla. „Bylo to velké rozhodnutí. Někteří z nás se záchranou Romana nesouhlasili. Báli se, že to změní náš poklidný život. Měli pravdu, ale já si myslím, že by se náš život změnil i tak. Možná později. Takto jsme udělali první krok my a to je myslím výhoda.“

Během hovoru se chystala na rituál. Alna nevěděla, co má čekat a tak se zájmem přihlížela, i když její zájem byl více zjistit o modré pavučině a o lidech, kteří s ní žijí, nebo spíše zjistit jak s ní žijí. To co Mavis dělala, vypadalo jako vyklízení pokoje. Shromažďovala své osobní věci. Jak si Alna všimla, moc jich neměla.

„Jak víš, nemáme moc rozvinuté zdravotnictví. Většinu nemocí obstará symbiont. Jsme spíše technicky založení. Naši předci byli pracovníci těžební stanice, inženýři, technici. Symbiont byl to jediné, o čem jsme věděli, že by mohlo Romanovi pomoci. To, nebo jej nechat umřít.“

„Podle našich výsledků mě po nehodě velmi rozsáhlá zranění. Nevím, jestli by ho dali dohromady v Domovině.“ Přiznala Alna. „Z čeho se skládá rituál? Splynutí?“

Mavis ukázala na svou kůži. „Symbiont propojuje veškeré orgány v těle. Časem je nahradí. Tak jako kůži. K tomu aby člověk mohl fungovat i se symbiontem, musí se propojit i s nervovou soustavou. To je pro symbiont náročné a potřebuje na vytvoření tohoto propojení dalšího symbiontu. Nevíme, jak to přesně funguje. Jen víme, že bez splynutí se toto propojení nevytvoří. Tělo se brání a symbiont se snaží nervovou soustavu převzít násilím…

Myslím, že spojení nasměruje symbiont jinam a tak zůstane nervová soustava skoro nedotčená.“

Tady viděla Alna svou šanci, když ničivý postup dokáže zastavit jiný symbiont, snad se jí po splynutí podaří nalézt látky, které by modrou pavučinu zastavily natrvalo.

Lidé se zde chovali jinak, nevěřila, že pavučina nemá vliv na jejich mozky, změnila je. A Mavis to ani nepopírala. Tohle bude pro Domovinu těžké sousto. Jestli se o symbiontu dovědí, možná planetu a lidi na ní zavrhnou úplně.