Šutr 20 - Zpět na šutr

„Ta prokletá planeta, já věděl, že to bude problém… Jak mohla zvítězit zrovna Nena?“ Lex třískl do stolu. Chodil po místnosti sem a tam jak podrážděný lev v kleci. Sametový plášť za ním vlál.

„Jak mohli volit ji? Nemají smysl pro realitu, nebo obchod. Ani vkus.“

„Možná ho mají víc, než ostatní, proto ji volili.“ Ozval se mírně znuděný hlas muže sedícího v hlubokém pohodlném křesle naproti Lexovi. Ten pokračoval v monologu, jako by nic neslyšel. Přepychově vybavený pokoj mě výhled na nejhustější zástavbu Delty. Vysoké domy vypadaly jako prapodivný les oživlý svitem slunečních paprsků. Byla to nevšední podívaná plná barev. Ani jeden z mužů se s okna nedívali.

„Kolik, že tam bylo lidí? Jak se mohli stát planetou šesté třídy?“ Pokračoval Lex ve svých výlevech.

Přešel ke komunikátoru. Chvíli něco hledal.

„Čtverka, tady je zatracená čtverka. Jak mohli přeskočit jednu kategorii sakra?“

„Klid, dá se to ještě uskutečnit. Bude to trochu neoficiální, ale půjde to.“ Druhý muž se v křesle otočil tváří k Lexovi. Greg pohodlně usazený s pobavením sledoval naštvaného Lexe. Měl na sobě drahý oblek, ne tak extravagantní jak Lex. I když měl v ústech dýmku, byl vidět jeho pohrdavý úsměv. Dýmky byly z módy, ale on miloval tu kořeněnou chuť. Měl rád drahé věci, hlavně ty, které byly zakázané. Poživačně se potáhl a zadíval se znovu na Lexe. Jeho bodrost, se kterou jednal se zákazníky pocitových příběhů, byla pryč. Zůstala jen tvrdost a věcnost.

„Možná je to takhle lepší, nebudeme tak na očích. Pěkně tam přiletíme a nabídneme jim pomoc. Řekneme, že jsme se o jejich planetě dověděli ve volbách…“

„Ty to nechápeš Gregu, tys tam nebyl. Neskočí na to, nebudou chtít pomoc. Oni jsou…“ na chvíli zastavil své přecházení. „Jsou divní… Nevím, jestli se tam chci ještě vrátit.“

„Třeba jen nemají rádi pompéznost.“ Poznamenal ironicky Greg.

„Jdi někam,“ odbyl ho Lex, nalil do sklenic Mahérský sekt a posadil se taky na křeslo.

„Oficiální?“ Ukázal Greg bradou na sekt.

„Tss.“ Zašklebil se Lex. „To si piš, že ne. Tu břečku bez alkoholu nemůžu ani cítit.“

„Na náš podnik,“ nalil si také a zvedl sklenici k přípitku.

„Jasně, ať se nám daří.“

„Hmm, skvělé pití, kdes to vzal?“ Ocenil Greg líně se převalující tekutinu ve sklenici.

„I já mám své zdroje.“ Řekl neúspěšný kandidát už klidněji.

---

Tentokrát letěli senátorskou lodí. Po té, co se Nena dověděla o svém vítězství, nechtěla o odpočinku ani slyšet. Alonzo její nabídku na doprovod přijal. Neváhal, i když si nebyl jistý proč. Chce chránit Nenu, nebo ho lákají dálky? Obzvlášť, když první planetou, na kterou se vydali, byl Šutr. Ta planeta a její záhady jej lákaly čím dál víc, zato Nenina neboc mu přidávala vrásky.

Cestou studoval záznamy, které dostali na planetě. Byly to jedny z nejstarších záznamů, na jejich základě začal psát práci o osídlování.

Jedním z překvapivých objevů byla zmínka, že Stará planeta obíhala kolem malé žluté hvězdy, byla to její třetí planeta. A měla jeden měsíc. Dosud se mělo za to, že tyto měsíce byly dva. V některých materiálech zase bylo, že Stará planeta nebyla vůbec planetou, ale měsícem plynného obra. Zajímavé bylo také zjištění, že tato hvězda byla v oblasti řídkým výskytem hvězd. Byl tu záznam o objevení oblasti bohaté na obyvatelné planety a měsíce. Což naopak dokazovalo, že Domovina není tak dlouho obydlená, jak tvrdil profesor Hart, Alonzův věčný oponent. Představoval si, jak se bude tvářit, až mu předloží záznamy. I když našel spoustu užitečných informací, přesná poloha Staré planety mu stále unikala.

Do místnosti vešla Nena. Vzhlédl od své práce. Nová senátorka Domoviny vypadala unaveně.

„Jak je?“ zeptal se, když k němu přisedla.

„Ach, jsem utahaná. Ale ve srovnání s Romanem…“ Zavrtěla hlavou. „Myslím, že léky přestávají fungovat. Alna mu dává stále vyšší dávky.

Chtěla jsem ti poděkovat. I když by to nemělo být tak náročné jako před volbami, jsem ráda, že jsi tady.“

„Bylo to moje rozhodnutí. Vlastně jsem rád na cestách. Myslím, že začnu uvažovat o nějaké archeologické výpravě. Ze záznamů vyplívá, že lidstvo bylo na některých planetách z té oblasti dříve, než jsme mysleli. Celá oblast, které by mohla být zajímavá. Jen z této planety jsem získal materiál za celé období, které nemáme zmapované.“ Usmál se. „Zmeškám jen pár přednášek, alespoň zjistím, jestli jsem studentům chyběl.“

Přidala se k nim Alna a Dana. Obě vypadaly ještě unaveněji než Nena. Nesly si jídlo. Když je Alonzo uviděl, zjistil, že má taky hlad. Byl tak zabraný do práce, že jej ani nevnímal. Vstal a z vedlejší místnosti donesl jídlo pro sebe i pro Nenu. Obsahovalo velký podíl baruty. Už si začínal na její hořko-trpkou chuť zvykat.

„Nevím, jestli dorazíme včas. Je to každým dnem horší.“ Řekla zasmušile Alna. „Ty léky ho ničí, a bez nich…“ zavrtěla hlavou.

„Přijde?“ zeptal se Alonzo. Zvykli si večeřet společně. Roman se ze začátku k nim připojoval, ale poslední dobou byl jen ve své kajutě.

Alna pokrčila rameny. „Myslím, že ne.“

Pak se ale dveře otevřely a Roman vešel. Alonzo a Nena, kteří ho několik dní neviděli, byli překvapeni jeho vzhledem. Měl vyhublé tělo a kůži bledou. Propadlé oči těkaly po místnosti, jako by se neuměly zastavit. Ruce a celé tělo se mu třáslo jako při zimnici a občas sebou nečekaně trhl.

Dana mu podala jídlo. Kousl si a chvíli žvýkal.

„Budeme tam pozítří,“ řekla Alna. Roman jen přikývl.

„Nevím, jestli tam chci. Třeba Poo na něco přišel…“ Řekl po chvíli.

„V tak krátké chvíli? To si nemyslím. Mohl provést tak pár testování. Poslední zprávu co mám je neúspěšné testování na zvířatech. Při malém množství se pavučina neujala, při větším v podstatě to samé, jen pavučina svým rozpadem zaplavila tělo zvířete toxiny a nepřežilo ani zvíře… Teď chce testovat na primátech, kteří jsou nejblíže člověku. Musí napřed získat výjimku, a to není tak snadné.“

---

V přístavišti je už čekali. Bylo tu pět domorodců. Alonzo s Nenou víc lidí ani nečekali. Úředník, který s nimi přiletěl, se nechápavě rozhlížel okolo.

Přistoupila k nim žena. Byla to Stela, která je vezla minule z města.

„Máme vás zavézt do města.“ Řekla, pak se podívala na Danu, úředníka a Alnu. Ukázala na Nenu, Alonza a Romana. „Jen vy tři.“

Úředník začal protestovat.

„Jestli se chcete setkat se senátorkou, půjdu s ní, jsem členem jejího kabinetu. Dohlížím na formality diplomatických jednání. Mou povinností je…“

Nena jej zarazila. „Můžu jít sama, v tom není problém,“ pak ale ukázala na Alnu. „Je to lékařka, pečovala o Romana.“

Žena se podívala po ostatních ze své skupiny.

„Počkejte.“ Řekla a všichni přešli do vozidla. Za chvíli vyšla a oznámila, že i Alna může s nimi.

„Nejprve jsme nechtěli volit. Většina z nás si myslí, že se nás události v Domovině netýkají. Ale nakonec se rada usnesla, že by nebylo dobré se vylučovat z Domoviny a takto alespoň budeme vědět, co se tam děje. Volili jsme vás.“

S Mavis se setkali v místnosti ve městě. Uvítala je spolu s dalšími dvěma muži a jednou ženou – členy rady. Vypadalo to spíše jako neformální rodinné setkání, než meziplanetární diplomatické jednání.

„Za hlasy děkuji, udělám pro vás a vaši planetu co bude v mých silách.“ Odpověděla Mavis Nena.

„Chceme jen klid, tak jako dosud. Nechceme, aby se zde stavělo, nebo vylepšovalo…“

Nena se usmála. „Ne, je to vaše planeta. Nikdo tu nemá právo tu stavět, usazovat se, nebo těžit, jestliže mu to nepovolíte vy. Je pravda, že Domovina vyhledává obyvatelné planety, které mají málo obyvatel. Ty, kde zkolabovala civilizace, nebo ekonomika. Bere je pod svou záštitu. Vytváří na takových planetách osady, zalidňuje je. Ale vy jako planeta šesté třídy jste svět, který by přežil sám o sobě. Domovina jen reguluje vztahy s těmito planetami. Jediné vměšování je, když se střetnou zájmy dvou světů.“

Nena s radou projednávali další záležitosti. Pravidla pro návštěvníky planety, obchodníky. Bylo to dlouhé jednání, a když skončilo Nena se s Alonzem vrátila do přistávacích budov. Čekaly je další planety a tam nebudou vyjednávání tak snadná. Tady na Šutru nechtěli od Domoviny nic víc, než nechat na pokoji.

Planety více spjaté s Domovinou většinou požadovaly prostředky na výstavbu, vzdělávání v centru, pravidelné obchodní i turistické spojení. Daní za to byla částečná ztráta nezávislosti.

Když předložili úředníkovi dohodu, nevěřil tomu.

„Jak mohli na toto přistoupit? Vždyť nic nechtějí! A co ta doložka o nepouštění dalších osadníků na planetu?“

„To je vyjednávání, něco nabízeli – nebudou chtít prostředky na výstavbu a ani nic jiného a něco za to musí dostat – žádní osadníci. O tom diplomacie je.“

„Vždyť tu nikdo není. To chtějí prázdnou planetu?“ teď už byl úředník zmatený úplně.

„Vyhovuje jim to…“ řekla Nena a nechala zaraženého úředníka stát a odešla.

---

Alnu zavedli do jedné z chatrčí ve vesnici. Nevlídné zachmuřené počasí, kolem jen kamenitá půda a chudá pole s barutou, která vypadala neduživě a zaprášeně jako zbytek krajiny ji moc do nálady nepřidávaly. Chápala Romanovu nechuť zůstat tady.

 Ujala se jí skupina vesničanů v nevzhledných kabátech. Takto si planetu, kde najde lék na mnoho nemocí, nepředstavovala. Pocházela z chudé farmářské planety a na studium na Deltu se dostala na stipendium. Trochu jí to tady připomnělo sychravé zimy z dětství, které nikdy neměla ráda. Neměli ji rádi ani ostatní obyvatelé. Za tuhých zim trpěli nemocemi a při jedné nepříjemné epidemii se zařekla, že bude lékařkou. Poova klinika byla to největší z její kariéry, čeho mohla dosáhnout. Než zažila skutečnou práci na klinice, byl Poo jejím idolem, zachráncem mnoha životů a světů. Nyní věděla, že za vším byl početný tým lékařů a techniků, kteří vykonávali tuto práci. Poo osobně se zabýval jen velmi známými případy, nebo těmi, ze kterých se dalo vytěžit něco zajímavého. Sám nikdy necestoval, jako by se bál přijmout riziko nákazy. Zato jeho experimenty byly na hranici etiky i zákona. Tedy ty, o kterých věděla. V jednom s Pooem souhlasila. Často říkával, že příroda je tak složitá a tak moudrá, že když vytvoří nějakou nemoc, někde poblíž na ni existuje lék. I proto vyslal Alnu na Šutr. Měla nejen pomoci Roomanovi, ale také najít prostředek, jak zvládnout modrou pavučinu.

Domorodci ji postavili před hotovou věc. Buď zůstane, dokud se nenajde lék pro Romana, nebo se bez dalších informací vrátí na loď. Bylo to dost tvrdé. Co když lék neexistuje? To tu zůstane navždy? Tady? Přihlásila se na tuto misi dobrovolně. Mohla něco dokázat, teď měla šanci. Na Poově klinice se cítila vždy jako poskok, ten druhý, který asistoval. A modrá pavučina vypadala tak nadějně. Nalézt nové léky, to byl důvod, proč se stala lékařkou, přece teď necouvne. Poovy experimenty možná k něčemu povedou, ale sama věřila, že klíč k pavučině je tady, kde vznikla. Na druhou stranu Alonzo s Nenou o těchto lidech věděli více, než ostatní a také se z planety dostali. Nenechají ji tady, když to bude možné. Ale vědí o nich opravdu dost? Mnoho planet má svá přísně střežená tajemství a častokrát se týkají toho, co může odhalit jen lékař.

Naposledy se zadívala na nehostinnou krajinu venku a chudé vybavení chatrče a pak váhavě přikývla.

---

Loď měla odletět navštívit další planety, které patřili k senátorskému území Neny. Setkali se s Alnou, která měla plné ruce práce a seznámili se s jejím rozhodnutím.

Než odletěli, čekal na ně jeden z členů rady Šutru.

„Jdu se s vámi rozloučit.“ Byl to nejmladší z členů rady. Muž, kterému Nena hádala kolem třiceti let, jim podal krabičku.

„Dar pro vás. Jedna z našich technologií.“ Řekl s trochu tajemným úsměvem. Pak ale zvážněl. „Víme o vaší nemoci.“ Řekl a podíval se na Nenu. „Nemůžeme nabídnout uzdravení. Náš způsob by však mohl vaši situaci vyřešit a život prodloužit.“ Po těchto slovech se otočil a odešel do vozidla, kde na něj čekala skupina domorodců. Bez dalších slov odletěli.

„O čem to mluvil?“ zeptal se rozčileně úředník. „Jaký jejich způsob a jaká nemoc?“

Nena a Alonzo se jen na sebe podívali a odešli do lodi.