Vzkaz

Tento zimní čas mu vyhovoval. Všude spěchající lidé plní starostí. Pásl se na jejich pocitech uspěchanosti a bezradnosti. Užíval si té slasti, dokud to jde. Ještě tak den a vše skončí, budou chudé dny.

Minulý rok jej to málem zahubilo. Trvalo příliš dlouho, než někoho našel. Tentokrát to nenechal náhodě.

Jste smutní, zoufalí? Sami na Štědrý den? Přijďte po setmění ke starému dubu.

Jednoduchost, v tom to bylo. Nic víc, než náznak, který bude v podvědomí hlodat a přivádět na povrch pocity. A o pocitech věděl mnohé, živil se jimi. Jeden, dva lidé by stačili. Třásl se nedočkavostí, zda jeho plán vyjde. I kdyby na jeho výzvu přišel jen jeden člověk, bude to hostina. Zoufalství lidí, kteří jsou v tento čas sami, bývá hluboké. Hřál se touto myšlenkou, slintal nedočkavostí nad myšlenkou skvělé pochoutky.

---

Karel byl muž v nejlepších letech, na sobě měl drahý oblek, sportovní auto, ve kterém seděl, se lesklo novotou. Přidal na plynu. Jel už nejvyšší rychlostí. Dálnice byla poloprázdná a vzrušení z rychlosti otupoval jeho pocit osamění. Přidal ještě více, silné auto si o to přímo říkalo.

Jednání v Praze se mu povedlo. Byly to však jen další vydělané peníze. Pocit samoty znovu začínal vítězit. Pustil si rádio. Vtipné, pozitivní zprávy střídaly koledy a vánoční písničky. Několikrát přeladil. Moc si nepomohl. Naštvaně vypnul rádio.

Myslel na svou rodinu. Bývalou rodinu. Poslední roky byly těžké. Letos se po dlouhých hádkách konečně rozvedli. Byla to úleva pro všechny. Hana mu poslední dobou vyčítala všechno a on taky nebyl nejlepším manželem. A malá Hanka, která už malá nebyla, se domů vracela jen málokdy. Nechtěla být svědkem jejich rozepří.

Nečekal, že to bude tak těžké trávit vánoce o samotě. Raději zastavil. Domů už to neměl daleko. Už nespěchal, čekal jej jen prázdný pokoj a televize. Motorest měl otevřeno, vevnitř to vonělo příjemně gulášem a cibulí.

V nabídce toho mnoho neměli. Kromě guláše jen smaženého kapra se salátem. Neměl náladu na tradiční jídlo a tak si dal guláš.

Byl jediný v restauraci a tak na chvíli podlehl dojmu, že je obyčejný den. Hostinský mu tu idylku zkazil, když na stůl přinesl cukroví a pustil rádio. Místní stanice hrála písničky z pohádek.

Guláš mu přestal chutnat. Odložil příbor a mávl na hostinského, že zaplatí. Písnička skončila. Přemýšlel, která další dojemná píseň bude drásat jeho nervy, když se ozval hlas.

"Jste smutní? Sami na Štědrý den? Přijďte po setmění ke starému dubu."

Otočil se k rádiu, čekal, že výzvu budou opakovat, nebo upřesní, co se tam bude dít, uslyšel jen další píseň.

---

Cesta na hřbitov byla namáhavá, přesto ji Božena podnikla i dnes. Manžel ji umřel před pěti lety. Zvykla si sem chodit a povídat mu o svých starostech. Věděla, že ji neslyší. Poprvé, když začala povídat, si připadala bláznivě. Musela však někomu svěřit svá trápení. Ulevilo se jí, a tak se z návštěv stal zvyk.

I tentokrát toho měla hodně na srdci.

"Jaruška letos na vánoce nepřijede. Má toho hodně chudera." Začala.

"Jedou s dětmi na lyže. Musí si odpočinout, v práci je od rána do večera. A Filípek je s Alenkou. Vzali se nedávno, nemůže ji nechat o vánocích samotnou. Snad mu druhé manželství vydrží déle. Snaží se, Alenka je milá dívka. Je trochu mladší, to ano. Filípka má ráda. Andulka, co se mnou chodívala nakoupit, ta od vedle, je v domově..." Pokračovala ještě chvíli. Pak zametla hrob, upravila svíčky a rozloučila se. Autobus měl jet za čtvrt hodiny. Raději šla dříve, aby nezmeškala.

Vstala ze sedadla dříve, než autobus dojel do zastávky. To aby stihla vystoupit. V sychravém počasí ji nohy moc nesloužily. Roztřesenýma rukama se přidržovala madel.

Žena, která k ní přistoupila, byla ve věku její dcery. Byla jí i trochu podobná. Usmála se na Boženu a podávala jí leták.

"Děvenko, já nic nepotřebuji."

"Jen berte paní, je to jen leták, ten můžete vždy vyhodit." Nakonec ji leták zastrčila do kapsy

v tašce tašky, aby se nemusela pustit madel.

Doma se únavou posadila. Byla ráda, že má oběd z jídelny. Minulý rok si vařily spolu se sousedkou. Ona usmažila kapra a Andula přinesla salát.

Uviděla leták, který ji dala žena v autobusu. Byl ostře zelený a koukal jí z kapsy tašky. Vytáhla jej a podívala se, co je na něm.

"Tíží vás samota stáří i na Štědrý den? Přijďte po setmění ke starému dubu."

Odložila leták na stolek vedle křesla a pustila si televizi.

---

"Opravdu nechceš s námi? Na chatě se místo najde a lyže se můžeš půjčit na místě." Hanina kamarádka byla sportovec každým coulem. I teď se její vypracovaná postava mrštně míhala pokojem. Jela s přítelem neplánovaně na hory. Původně se s ní měla učit na zkoušky.

"Užiju si to tu. Budu se v klidu dívat na pohádky." Usmála se na ni. "Doma bylo letos hodně rušně, trocha klidu bude to pravé."

"Neměla bys být sama." Kamarádka se na chvíli zastavila. "Ne na vánoce."

Hanka se jen usmála. "Opravdu. Jsou to vaše první společné vánoce. Třetího k tomu nepotřebujete."

"Tak to nebereme. Jedeme na lyže. Já na tu romantiku nejsem."

"Co ty víš. Já bych romantiku nezavrhovala." Zasmála se Hanka.

"Hele moc to s pohádkami nepřeháněj, už ti to leze na mozek." Zasmála se kamarádka.

Oblékla si bundu, vzala krosnu a lyže.

"Opravdu to nechceš zkusit s mámou?"

"Neboj, bude mi líp bez ní." Hanka kamarádku objala. "Hezké svátky." Popřála ji a vystrčila ze dveří.

"A chovejte se slušně!" Ještě za ní zvolala.

Zabalila se do deky a udělala si kakao. Zapnula televizi. Pohádky už byly v plném proudu.

Nechtěla myslet na rozvod rodičů. Měla plné zuby domácích svárů. Teď však pochybovala, jestli její rozhodnutí bylo správné. Na svou samotu nemohla zapomenout ani při oblíbených pohádkách.

Vzdychla, když se objevila reklama. Rozmrzele přepnula na jiný program. Byly tam regionální zprávy. Jeden z reportérů stál u rozsvíceného stromu na náměstí.

"Jste smutní, bez blízkých? Sami na Štědrý den? Přijďte po setmění ke starému dubu."

Hana zpozorněla. Co to bylo? Slyšela dobře? Ale to už reportér mluvil o přineseném betlémském světle.

---

Dárky dostali už v poledne. Kvůli ostatním dětem, pro které si před večeří přišli rodiče. Zůstalo tu ještě několik starších dětí. Bavili se v společenské místnosti. Byl pro ně jen mrně, se kterým je nuda. Tehdy mu říkali Jiříčku, i když věděli, že to nesnáší.

I on jezdíval na vánoce k mámě. Na jaře to vypadalo, že s ní zůstane už napořád. Byl tehdy radostí bez sebe. Máma si našla přítele, vysokého a vážného. Byl přísnější než tety v domově. Vše se muselo připraveno včas, tak jak on řekl. Připadal mu až příliš vážný. Chtěl jej rozveselit. Jeho kousky však v něm vyvolávaly spíše vztek. Čím víc se snažil, tím to bylo horší. Po měsíci se vrátil zpět do domova.

K mámě chodil jen na víkendy. Když se jí narodilo dítě, holčička, jeho návštěvy začaly být jen výjimečné. Místo pozvání na vánoce dostal dopis, že mu to vynahradí v lednu. Před tetami se tvářil chápavě a statečně. Jako by mu na tom nezáleželo. Proplakal několik nocí. Tajně, aby jej nikdo neslyšel.

Ležel na gauči a četl si novou knížku. Harryho Pottera. Vžil se do příběhu plného kouzel. Cítil s hlavní postavou. Představoval si, že on je tím chlapcem z knihy, i když vypadal spíše jak Ron. Pihovatou tvář rámovaly sytě rezavé vlasy.

Otočil stránku. Mezi listy našel kus papírku. Vypadal jako vytržený ze sešitu. Byl to úzký pásek jen přes dvě linky.

"Štědrý den je plný kouzel. Přijď po setmění ke starému dubu."

---

Vyhladověle čekal v temném stínu v parku. Starý dub, který stál na kraji, blízko altánu, byl plný ran. Přežil požár města před půl stoletím. Výstavbu silnice, která se táhla jen několik metrů od jeho kořenů.

Temné kouty altánu byly jeho útočištěm už dlouho. V sychravém přítmí vyčkával a sledoval, zda přijdou ti, jež vybral.

---

Karel si sedl do křesla. V krbu hořel oheň. Upíjel ze sklenice víno a zamyšleně pozoroval plameny.

Když zabzučel mobil, podíval se na displej. Jen neosobní smska od obchodního partnera.

Odložil mobil i víno. Dal si hlavu do dlaní a zavřel oči.

Po chvíli vstal. Automaticky vzal ze stolu u dveří klíče od auta. U dveří se zarazil. Klíče odložil a sáhl po kabátu.

Zaradoval se. Do něj vkládal nejmenší naděje. Vyhladovělý po celém dni čekání. Skoro šílel radostí. Jeho plán se začal naplňovat.

---

Boženu vzbudila reklama. Staré křeslo zavrzalo. S námahou vstala. Nechtěla usnout. Teď bude vzhůru až do rána. Podívala se ven z okna s krajkovou záclonou. Začínalo se stmívat. Pomalu, šoupavými kroky přešla do kuchyně. U ledničky našla krabičku s léky. Měla si vzít prášek už v poledne.

Začala uklízet přeplněnou kuchyň. Měla jen málo nádobí na umývání, trvalo to jen chvíli. Pak postavila konvici na čaj.

Zaplavilo jej zklamání. Božena byla jistota, na kterou by i vsadil. Staří lidé byli velice snadným úlovkem.

Ještě oblíbený hrneček, dala jí ho dcera k narozeninám snad už před deseti lety. Mívala ho na stolku u křesla.

Když ho brala za oprýskané ucho, všimla si letáčku. Úplně na něj zapomněla. Možná by nebylo špatné udělat si procházku. Když byla mladší, vlastně před mnoha lety, ráda chodívala na večerní procházky.

---

Přepínala z programu na program. Odložila krabici s cukrovím. Většinou jí sladké od splínu pomohlo. Tentokrát to nefungovalo. Nebyla zvyklá na tichý pokoj bez spolubydlících. Rušno bývalo i doma u mámy. Myslela si, že si bude užívat. Klid a to, že si může dělat to, co chce. Opak byl pravdou.

Může si dělat, co chce. I jít na Štědrý den ven. Jak to říkal reportér? U dubu? Znala hospůdku u dubu. Blízko parku, byl tam altán opředený pověstmi. Temné pověsti nemohou být tak temné jako její samota.

Byl nadšený. Počítal s jedním, maximálně dvěma. Teď to vypadalo na tučné hody. Hostina se blížila mílovými kroky.

---

Jiří šel po večeři hned do pokoje. Vymluvil se na knížku.

Znovu si přečetl vzkaz. Nechtěl zůstat v pokoji, vzkaz, který našel, byl tak velké lákadlo.

Věděl o klíči od zadního vchodu, který měl Honza schovaný v šuplíku. Chodil s ním do školy, byl větší, ale s blonďatými vlasy vypadal nevinně. Když byl průšvih, odnesl to víckrát Jiří se svými uličnickými pihami.

Váhal jen chvíli. Oblékl si dva svetry, do kapsy dal baterku. Cítil, jak začíná dobrodružství. Opatrně se vykradl ven.

---

První tu byl zrzavý kluk. Příliš malý na svůj věk. Nejistě se kolem sebe rozhlížel.

Číhal netrpělivě ve stínech, musí počkat. Pocit dobrodružství u kluka pomalu začínal přebíjet smutek. Stačí jen chvíle, než ho to přejde. Jakmile zjistí, že tady nenajde dobrodružství, přepadne ho pocit zrady a zklamání. Už to začínalo. Cítil, jak se chlapci do hlavy vkrádají myšlenky na to, že je to jen krutý žert.

Božena už byla skoro u dubu. Šla pomalu. Nohy měla unavené ještě z cesty na hřbitov. Vzala si hůlku po manželovi a starý teplý kabát.

U dubu čekala stolky, vánoční světla a hudbu. Viděla jen světlo baterky. A malého kluka. Coural se pod stromem a světlo baterky poskakovalo na zemi, jakoby hledal ztracené kuličky.

"Ahoj, co tu děláš tak pozdě večer? Nemáš být u stromečku? Rozbalovat dárky?"

Nejprve se lekl, když Boženu uviděl. Světla pouličního osvětlení sem dopadaly přes větve stromů. Připadala mu jako z pohádek. Kabát ze staré kožešiny a pokřivená hůlka mu připomněly čarodějnice.

Když však přišla blíž, uviděl vrásčitou přívětivou tvář a šedivé vlasy pod barevným šátkem. Tak si představoval babičku, která peče vnoučatům buchty a vodí je do zoo.

"Dostal jsem kouzelný vzkaz." Začal Jirka. Pak ukázal na domov, ze kterého vyšel. Byl za stromy na druhé straně parku.

"Vím, že mi to štědrý den s mámou nepřičaruje, jen jsem myslel, že se stane… No něco..."

Usmála se na něj a pohladila jej roztřesenou rukou.

"Nejsem kouzelná. Sama potřebuji trochu štěstí." Podívala se na jeho rezavé vlasy a usmála se.

"Víš, že se o zrzcích říká, že jej přinášejí?"

Jirka se usmál. Nikdy neměl rád své rezavé vlasy, nyní mu začaly připadat zajímavě.

"A co bys rád dělal o vánocích? Znáš lití olova a lodičky ze skořápek?"

Zavrtěl hlavou.

"Co kdybys mě doprovodil domů a zkusili to spolu?"

Šli pomalu k Boženě do bytu. Jirka měl pocit důležitosti. Byl hrdina, který zachraňuje staré lidi. Božena měla zase jednou pocit, že má pro koho žít.

---

Byl naštvaný. Ti dva byli tak blízko. Jen chvíli, jen kdyby se nesetkali, byli by jeho. Byla tu však ještě naděje. Ještě měli přijít dva.

Zaměřil se na ně. Také by se měli blížit. Hledal, zoufale hledal. Zasáhla jej panika. Neblížili se, nešli k němu. Byli v hospůdce blízko parku.

"Měla jsi napsat. Mohli jsme Štědrý den oslavit spolu. S dárky, večeří..." Řekl rozzářený Karel.

"Možná by to nebylo ono." Hana upila svařeného vína. "Toto náhodné setkání mi připadá kouzelné, jako z pohádky. Kdyby to bylo jinak, snažil by ses až moc. Plno dárků, jídla, ale bez pohody."

---

Zuřil, místo aby se pásl na smutku a zoufalství cítil štěstí a spokojenost, které ho zraňovaly. Byl to pro něj krutý den. Stáhl se do sebe a lízal si rány. Naděje ho neopustila. Smutku a zoufalství bylo pořád mnoho, jen ho najít a bude znovu hostina.