Šutr 16 - Karanténa

Myslel si, že návrat do civilizovaného světa bude vysvobozením. Cítil se opačně. Prvotní úleva a nadšení, když se dostali k Deltě vyprchala a teď byl napjatý a nervózní. Jak dlouho byl na té zatracené planetě? Tři měsíce, čtyři? 

Nervózně se otřásl. Uvědomil si, že to neví. Poslední co si pamatoval, byla porucha jeho lodi. Všude kolem zněly varovné sirény. Selhával jeden systém za druhým.

Před očima se mu vybavila horečná činnost. Vyslání nouzového signálu. Příprava záchranného modulu. Měla ho udržet několik týdnů naživu, kdyby selhala podpora života na lodi. Nepamatoval si, že by se do modulu ukryl.

Pak už jen matné vzpomínky na život na planetě.

Potřepal hlavou, aby vypudil nepříjemné vzpomínky. Moc to nepomohlo. Nahradily je nepříjemné pocity z přítomnosti.

Cítil se jako na jehlách a bylo mu horko. Proč je tu tak horko? Rozhlédl se kolem. Přešel k počítači a našel data o teplotách na palubě. Nedávalo mu to smysl. Dvacet stupňů. Nemohlo tu být dvacet stupňů. Z čela mu stekla kapka potu a zasvědila ho na nose.

Do místnosti vstoupil mladík. Byl to ten nafintěný asistent Neny. Měl na sobě oblek – reprezentativní, ale nijak zvlášť okázalý. Nevypadal, že mu je horko. Ještě jednou si utřel čelo.

„Co se stalo? Proč nás nepustí?“ zeptal se mladíka a vstal. Byli ve společné místnosti lodi, která sloužila i jako jídelna.

„Karanténa, našli nějakou neznámou nákazu. Někdy se to stává, zjistí, že je to neškodný mikroorganismus, nebo něco co už znají, jen to špatně vyhodnotili. Mně se to stalo dvakrát. Je to vždy stejně otravné.“ Řekl mladík znuděně a zívl. Nalil si čaj a sedl si k Romanovi.

„Stalo se už někdy, že by to nevyřešili?“ Zeptal se jej Roman. Věděl o karanténách, často létal. Jen jednou se mu stalo, že u něj našli něco, co by bylo hrozbou. Dva dny pak byl v nemocnici, kde musel podstoupit léčbu, než mohl na planetu. Tenkrát toho ani nelitoval, nemusel osobně vysvětlovat zákazníkovi, proč dovezl jiné zboží, než si objednal. Věděl, že starý Domos je cholerik, prodal a nainstaloval mu už tři androidy. Jeho poslední objednávka se však neslučovala s kodexem. Aneroidu byli naprogramováni vždy podle přání zákazníka, některé vlastnosti však změnit nešly, hlavně z bezpečnostních a morálních důvodů. Starý Domos to nemohl pochopit. A když na něj ječel jen přes obrazovku, bylo to mnohem příjemnější, než kdyby to musel zažít v reálu. Vlastně se tehdy u toho docela bavil.

Ne však dneska. Nepřipadalo mu sice, že by byl nemocný, ale něco mu říkalo, že přece jen něco není v pořádku.

„Není tu nějak horko?“ zeptal se.

Mladík vzhlédl a zvedl obočí. Měl v rukou šálek horkého čaje. Očividně si na něm hřál ruce.

„Ani ne,“ pak potřásl hlavou a usmál se „rychle jste si zvykl na studenou planetu, co? Nechtěl bych tam být tak dlouho jako vy. I těch pár dní mi stačilo. Je to tam pěkně depresivní…. A sychravé.“  

Roman se zvedl. Musí jít zpátky do svého pokoje. To je tím, že jsem si odvykl mít okolo sebe lidi. Normální lidi, dodal ještě pro sebe. Musí přemýšlet, tady se to nedá.

Vešel do svého pokoje a hned se mu ulevilo. Přemýšlel co ho tak popudilo, že musel takto utéct. Nikdy neměl problém bavit se s lidmi. Tady byl klid, žádní lidé, příjemně, žádné vedro.

            Vedro. Jak to, že mu tady bylo příjemně a v jídelně horko? Cítil se tu jako při teplotě, jakou měl rád, 23 stupňů. Ale v jídelně přece bylo jen dvacet? Pohodil hlavou. Nedalo mu to, vstal a podíval se na nastavení teploty místnosti. To, co viděl, jej zarazilo. Přece tu nemůže být osm stupňů. To by tu nebyl v tričku. Zaraženě se posadil na postel. Začal se škrábat na boku. Nevědomý pohyb. Pak ale ucítil, že pod nehtem něco zůstalo. Rozškrábl si znaménko? Podíval se na svou kůži. Uviděl modrý flíček. Pod rozškrábanou plochou prosvítala barva jiná. Podíval se z blízka. Byla to zlatavá barva, která mu něco připomněla.

Udělalo se mu špatně.

Ne to není možné, to ne. Říkal si….

---

V jídelně se na snídani sešli všichni. Moc nemluvili, byli unavení z čekání. Nervozita se podepsala na všech.

Nenin asistent přišel poslední. Nalil si čaj a sedl ke stolu. I jeho lhostejné chování dostalo trhliny.

„Je to studené,“ zabručel. Napil se. „A bez chuti. Alespoň pořádné jídlo a pití by nám mohli dovézt, když už tu musíme trčet.“

„Je to Lexova práce. Tohle mu nedaruju. Slavnostní začátek je v kampani klíčový.“

„Všichni už jsme měli být dole.“ Přidala se Dana.

Roman je pozoroval. Jak si můžou stěžovat? Je to jen o pár dní co se dostanou později domů. On ztratil půl roku. Půl roku od přátel rodiny s lidmi, kteří se mu vůbec nezdáli lidmi. Při představě planety, ze které se právě vrátili, se otřásl. Už to bylo na něj moc. Vyskočil ze židle.

„Co to tu řešíte?“ Vykřikl. Jak prudce vstal, shodil židli, na které seděl. Překlopil hrnek s čajem. „Zkuste si čekat půl roku v takové mizerné díře. A pak když se z ní dostanete, čeho se dočkáte? Zase zatracené čekání. Nic než jen čekání.“

Kopl do stolu, až ho zabolela noha. Zatočila se mu hlava. Toto přece není on. Nepamatoval si, že by někdy takto vybouchl. Najednou mu bylo strašně horko.

Otočil se a rychle odešel z jídelny. Co nejrychleji se dostal do svého pokoje. Znovu se mu udělalo špatně. Zavřel se tu a zhroutil se na postel.

Za nějakou chvíli uslyšel klepání na dveře.

„Jste v pořádku?“ uslyšel hlas. Byla to Dana.

„Nic mi není, potřebuji klid. Nechte mne být.“ Zakřičel. 

Druhý den mu už bylo líp. Probudil se po noci plné nočních můr, ale pocit horka ustpupil. Chvíli zíral do tmy. Přemýšlel, co bude dál. Karanténa. Byla kvůli němu. Co s ním bude? Určitě to jde léčit. Když jeho nákazu najdou, určitě ji vyléčí. Na Deltě jsou nejlepší lékaři. To ho trochu uklidnilo. Zhluboka se nadechl. Podíval se na hodiny. Bylo už ráno. Nechtělo se mu vstávat, vzpomněl si, že včera vynechal večeři, ale hlad necítil. Převalil se na bok a znovu zavřel oči.

Ráno měla přijít zpráva z karanténního oddělení. Měli vysvětlit, co našli, proč trvala jejich karanténa. Musí tam jít, bude to o něm. Ulevilo se mu, bude po všem. Možná ho čeká nepříjemná léčba, ale vše bude lepší než se proměnit v to co se proměnili lidé na Šutru.

---

Místnost už byla plná. Byla tu pobledlá Nena, její asistentka, která vypadala nervózně. Alonzo naproti tomu vypadal klidně. Romanovi připadalo, že mu karanténa vyhovuje.  Nespěchal na planetu. Druhý asistent vypadal naštvaně. Unikla mu příležitost zviditelnit se. Zahájení voleb byla velká událost a on u ní chyběl. Na obrazovce viděli posádku druhé obchodní lodi, se kterou cestovali.

Když vstoupil, zrovna z Delty navázali spojení. Ukázal se ten samý úředník, který s nimi komunikoval ze začátku. Jeho tvář vypadala netečně a trochu otráveně jako jindy.

"Mám pro vás dobrou zprávu, můžete opustit karanténu." řekl a chystal se ukončit spojení.

"Moment," zvolal Alonzo. „Alespoň nám vysvětlíte, proč karanténa byla.“

Roman byl zaskočený. Čekal eskort do nemocnice. Další karanténu. Zděšené obviňující pohledy spolucestujících…

Nic z toho se nekonalo.

Úředník se začetl do obrazovky počítače.

„Mám tu jen napsané, že byly nesrovnalosti ve výsledcích… Neny.“ Řekl. „Další je zakódováno. Je to důvěrné.“

„U nikoho jiného se nesrovnalosti nenašli?“ zeptal se spěšně Roman. Chvilková úleva, která se dostavila, už byla pryč. Jeho mysl se zklidnila, ale cítil, že ne úplně. Přece jen mu něco nesedělo. Jeho podivné stavy tu byly pořád.

„Ne, všechno ostatní je v pořádku.“ Ukončil hovor úředník. „Vítám vás na Deltě dvě.“

Balil si věci v kabině a přemýšlel, co bude dál. Celou cestu sem se těšil na domov. Plánoval, co všechno udělá, kam zaletí, koho navštíví. Teď se mu nechtělo. Znovu se nervózně podíval na teploměr. Přišel k zrcadlu a zdvihl cíp trička. Pod ním na kůži uviděl malou skvrnu. Už nebyla modrá. Modrou vystřídala zlatavá barva. Zkoumal, jestli se nezvětšila, ale nevěděl. Chvíli se mu zdála větší, pak zase ne. Bál se jí dotknout. Měl pocit, že by se mohla tímto dotykem rozšířit. Přenést na prsty a pak nakazit jiné místo.

Ozvalo se zaklepání. Rychle spustil tričko a obrátil se ke dveřím.

„Dále.“

Vešla Nena. Při vstupu do místnosti se otřásla. Teplotu však nekomentovala. Podívala se na jeho zavazadla a pokývala hlavou směrem k nim.

„Vidím, že máte sbaleno.“

Zadíval se na ni a čekal, jestli bude pokračovat. Když nereagoval Nena se zhluboka nadechla.

„Vím, že nejste z Delty. Můžu vám pomoct dostat se na Algeru?“

„Vlastně nevím, jestli se chci ještě teď vrátit. Myslím, že si musím zvyknout na civilizaci. Mám pocit, že jsem byl pryč půlku svého života a zatím to bylo jen pár měsíců…“

Odvrátil se od ní, aby mu neviděla do obličeje. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že situaci přestává zvládat. I když přece nemá důvod. Vrátil se, přežil, výsledky z karantény jsou negativní. A ty jsou velice přísné. Možná si přece jen musí zvyknout na civilizaci a nic jiného v tom není.

„Já… Chtěla jsem se omluvit.“ Přešla k němu blíž. „To kvůli mně jsme tu zůstali tak dlouho. A…“ Položila mu ruku na holou paži. Zarazila se.

„Není vám zima? Máte strašně studenou ruku.“ Podívala se kolem sebe a znovu se otřásla.

„Je tu strašně zima, pokazila se klimatizace?“ Šla k regulaci teploty a chtěla začít upravovat teplotu.

„Počkejte,“ zarazil ji. „Není mi zima. Nechte to tak.“

Zmateně se na něj podívala.

„Myslím…“ Když to neřekne hned, tak už nenajde odvahu. A zůstane s tím sám na cizí planetě. „Myslím, že se mnou něco na planetě udělali. Nevím, něco je špatně.“

Vrátila se, sedla si na židli naproti němu. Taky se posadil a dal si hlavu do dlaní. Nevěděl, co všechno má říct. Před tím, než za ním vešla, si byl jistý, že si vše nechá pro sebe. Vlastně se vnitřně přesvědčil, že je vše v pořádku. Teď měl nutkání všechno to ze sebe dostat.

„Byl jsem přesvědčený, že je karanténa kvůli mně. Proto jsem před tím vybuchl. Bylo toho na mě moc.“

„Teď je všechno za námi. Nic nenašli. Určitě ne ve vašich vzorcích. Jste úplně v pořádku.“ Vzala ho za ruku. „Byl jste tam moc dlouho. A oni… Oni byli dlouho odloučeni od civilizace. Změnili se. Nehoda, život na cizí planetě se skupinou lidí tak odlišných.“ Zavrtěla hlavou. „Nedovedu si to představit. Určitě to ve vás něco zanechalo. Ale zdravotně jste v pořádku. Neznám lepší doktory než na Deltě.“ Usmála se na něj.

Roman zavřel ze zoufalství oči.

„Ne, nechápete to. Cítím to, že to nejsem já. Měním se. Bude ze mě…. Nevím. Budu jak oni.“

„Jsou to lidé jako my a vy jste tam byl jen krátce. Chce to odpočinek, trochu civilizace, pobyt na teplé příjemné planetě a vše bude zase v pořádku.“

Mlčel, nevěděl co říct aby ji přesvědčil.

Poplácala ho po rameni a vstala.

„Přistávací modul poletí na Deltu za hodinu. Za dvě hodiny poletí transportér do orbitálního přístaviště. Jestli chcete z Delty odletět rovnou domů.“

Nemohl ji nechat odejít.

„Není vám zima?“ zeptal se prudce.

„Co? Proč se ptáte?“ Obrátila se znovu k němu.

„Je tu deset stupňů­.“

„No, to je dost málo.“ Uvědomila si, že si ruce zahřívá pod pažemi a lehce se zimou třese.

„Jsem z teplé planety. Zima mi bývala už při dvaceti stupních.“

„Půl roku je dlouhá doba, zvykl jste si.“ Mimoděk se otřásla při vzpomínce na studené podnebí planety.

„Při prohlídce jsem měl teplotu 35.7“

„Nejsem odborník, ale myslím, že je to v normě.“

„Teď už mám jen 35.“

„Je to jen teplota. Kdybyste měl moc nízkou, určitě byste si tu neseděl tak jako teď.“

„Naopak, normální člověk by tu takhle neseděl.“

Zavrtěla hlavou. „Najde se pro to vysvětlení.“ Ukázala kolem. „Může to být teplotou prostředí.“

„Heh“ hořce se zasmál. „Našel jsem si na informace o teplotě člověka. Při pětatřiceti bych jako člověk ležel někde v márnici mezi vychládajícími mrtvolami.“

Dívala se na něj a přemýšlela co mu ještě říct, čím ho uklidnit. Přímo cítil její snahu. Ještě mu nevěřila. A ona byla jedna z mála, která by pochopila, uvěřila. Byla tam, viděla je. Viděla to, co se z těch lidí stalo. Jestli to ještě byli lidé.

Zdvihl si tričko.

„Tady, podívejte se na to. Napřed to byl jen malý modrý bod. Pak se zvětšil a modrá barva se sloupla. Pořád se zvětšuje. Pomalu, ale pořád.“ Ukázal na malý flíček na boku.

Přiblížila se k němu a chvíli pozorovala.

„Může to být jen vyrážka.“

Další uklidňující slova. Nechtěl, aby ho uklidňovala, chtěl, aby uvěřila.

Když viděla, že mu její slova úlevu nepřinesla, řekla: „Možná víš, že jsem nemocná.“

Přikývl.

„Pojedu teď na Poovu kliniku.“ Byla to nejvyhlášenější klinika v Domovině. Jen málokdo se tam dostal. Jen vyvolení.

„Můžu vás tam dostat. Jestli s vámi něco je, najdou to.“

Možná mu úplně neuvěřila, ale dala mu šanci.

„Dobře. Ale nemůžu si to dovolit.“

Usmála se na něj. „To nechte na mě.“ Přála si, aby její úsměv byl věrohodný. Při pozorování malé skvrny na Romanové kůži si říkala, že je paranoidní, dokud si nevzpomněla na deník, který s Alonzem našli.