Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šutr 14 - Zpět v přístavu

24. 08. 2017 7:20:00
Zpět nešli stejnou cestou. Mavis je dovedla i se skupinou Stely k místnosti, která se ukázala být velkou garáží. Tam už na ně čekal Roman. Vypadal trochu nervózně a nedočkavě. Neměl toho sebou mnoho.

Hnědý kabát, který měl na sobě, měl rozepnutý. Měl pod ním oblečení podobné, jako měli Nena s Alonzem. Alonzo si na kabát sáhl. Překvapil ho svou lehkostí. I když z venku vypadal těžkopádně, zevnitř byl vypolstrovaný lehkou pěnou, která byla velice lehoučká a měkká.

Všichni nasedli do vozidla. Stroj byl podobný tomu, který Alonzo viděl na poli s barutou.

S tichým hučením se vznesli nad podlahu a pak vyletěli ven z prostoru garáže stěnou. Alonzo se otočil. Za sebou už neviděl město plné lidí, ale holé skály. Když šli z vesnice se svým průvodcem k městu, snažil se vnímat směr a cestu aby mohl najít cestu zpátky. Když však nyní vyletěli ven, zjistil, že krajinu vůbec nepoznává. Netušil, kterým směrem leží přístavní budovy, nebo vesnice. Bylo těžké se orientovat v terénu, který se mu zdál monotónní. Jen skály, jejichž tvary byly podobné a přesto z každého úhlu jiné. Hnědočervená barva byla všude, jen občas zpestřená trochu jinou hnědí nízkého porostu, nebo lánu baruty.

Díval se na domorodce, který řídil stroj. Jeho pohyby byly plynulé a účelné. Určitě neřídil poprvé. Stroj kopíroval obrys krajiny pod sebou. Mladý muž řídil velice zručně a vypadalo to, že se v terénu orientuje velice dobře.

„Za chvíli dorazíme do vesnice?“ zeptal se Alonzo. Měl pocit, že začíná poznávat krajinu a kopec, kolem kterého letěli, byl stejně strmý. Jako ten, ze kterého pozorovali vesnici.

Domorodec však zavrtěl hlavou.

„Letíme k přístavišti,“ ozval se ženský hlas za ním. Byla to Stela.

„A co naše vozítko a komunikátory?“ zeptal se automaticky. Jen aby něco řekl. Domorodci nevypadali, že by si chtěli povídat. Snažil se, aby se alespoň trochu rozmluvili.

„Přivezou vám je,“ řekla a zadívala se dopředu na cestu, kam letěli. Na horizontu se začaly objevovat přístavní budovy.

Bylo tam nezvykle rušno. Všude postávali lidé z Lexova volebního týmu. Jakmile se stroj snesl k zemi, vyběhli z budovy i Nenini asistenti. Když je uviděli vystupovat, viditelně se jim ulevilo. Pomohli jim dostat se přes Lexův volební tým, který ihned obklopil vozidlo, do budovy.

Vevnitř se na ně nejprve sesypali Lexovi pomocníci a nakonec se přidal i Lex samotný.

„Není to fér, nechat si je pro sebe,“ řekl sladkým hlasem s hranou výčitkou. Pak se obrátil na domorodce. Vybral si Stelu a chtěl ji bodře vzít kolem ramen. Než to stačil provést, jednomu z dalších domorodců se v ruce objevila malá trubička, kterou Lexovi přiložil k ruce. Ten se hned na to skácel roztřeseně k zemi. Vypadal vylekaně, ale nezraněně.

„Nechceme vaše volby, nechte nás být,“ řekl a trubička zase zmizela někde v kabátě. Otočil se a všichni pokračovali v cestě do budovy. Už se je nikdo nesnažil zastavit. Lexova skupina se seběhla kolem svého kandidáta jako kuřátka kolem kvočny.

„Báli jsme se o vás,“ vyhrkla Dana hned, jak byli z doslechu Lexovy hordy.

„Chtěli jsme poprosit Lexe o pomoc v hledání,“ řekl Mike trochu provinile.

„Ještě, že jste to neudělali,“ zamračila se Nena.

„Ale byli jste pryč strašně dlouho, měli jste tam být jen chvíli.“ Bránila se Dana vyčítavě.

„Dobře, dobře,“ uklidňovala ji Nena. „Miku, uveď hosty do společenské místnosti, za chvíli za nimi dorazím.“

Pak se obrátila na Alonza.

„Postarej se o hosty.“ Řekla a zmizela s Danou ve svém pokoji.

Zkopírovat záznamy trvalo půl dne. Stela a její skupina pracovali rychle a efektivně. Alonzo se podivoval jejich technickým dovednostem. Jinak byli velice málo sdílní, i když se jich stále snažil na něco ptát. Vlastně se nebavili o ničem jiném než o elektronice.

„V Domovině jsou univerzity s výzkumnými týmy. Nadace, které vše sponzorují. Vás by určitě uvítaly,“ navrhl Alonzo.

„My pracujeme jinak,“ sdělila mu stroze Stela a pracovala dál. Ostatní s ním mluvili ještě méně.

„Obchodníci nám přivážejí časopisy, vědecké práce, elektronické novinky. Využíváme ty vědomosti. Nepotřebujeme nadace, máme svůj výzkum.“ Řekla už mírněji.

---

Večer už probíhal v klidu. Začínali plánovat návrat a hlavně se důsledně vyhýbali Lexovi a jeho pomocníkům.

„Zvýšená teplota?“ zeptala se Nena u večeře Dany. „Nebude s tím problém?“

Roman, se ubytoval v přístavní budově vedle nich. Nechal se prohlédnout medicínským skenerem. Dana, která měla zdravotní kurz, prohlásila, že kromě zvýšené teploty je v pořádku a skener nenašel žádnou infekci, která by ohrožovala jeho návrat do Domoviny.

„Může to být nervozitou, že poletí domů. Možná pozůstatek zranění, které utrpěl při havárii jeho lodi.“ Seděli sami čtyři u jídla. Roman byl ve svém pokoji a Stela a její skupina stále pracovali s počítačem. Odmítli pohoštění, které jim nabízeli. Měli svoje zásoby, jídlo z baruty. Jen jeden z nich si váhavě vzal sušenku, kousl do ní a nuceně se usmál. Zbytek sušenky pak našli ležet opodál na stole.

Alonzo si také vzal kousek, který mu nabízeli. Byl to sušený proužek. Trochu mu to připomínalo sušené maso. Nejprve ke kousku čichnul. Vůně byla nevýrazná, možná trošku štiplavá, jako by v tom cítil zbytek nějaké těkavé chemikálie. Byl to jen prchavý pocit, který brzo zmizel.

No snad to nemůže být tak hrozné, řekla si a kousl do proužku. Trochu čekal masitou chuť, ale to co ucítil, bylo něco zcela jiného. Nejprve to byla směs hořké a trpké. Začal mu trnout jazyk. Kousal dál, sousto bylo trochu tuhé. Snažil se jej rozmělnit svými zuby. Už chtěl své úsilí vzdát a sousto vyplivnout, když povolilo. Chuť se proměnila, začal v ní cítit trochu slané masité chuti i kyselkavé ovocné. Sice zůstala hořkotrpká chuť, ale už nebyla tak výrazná ani tak obtěžující.

„No je to zajímavé,“ řekla nakonec a polkl.

Nena se rozesmála. „Tak to mám smůlu, vsadila jsem se, že to vyplivneš.“

„To jsi měla říct, málem k tomu došlo. Když se překonal ten prvotní dojem, tak to nebylo špatné, vlastně opravdu zajímavé.“ Rozesmál se taky.

---

Lex seděl ve svém pokoji. Byl s ním jen jeho asistent. Divil se sám sobě, že vůbec může sedět. Byl z této situace rozčilený. Vůbec mu to nedávalo smysl. Většinou měl na těchto primitivních planetách úspěch. Ne většinou, vždy. Až teď. Vstal, už dál nemohl předstírat klid. Začal přecházet po pokoji.

„Tak jak na tom jsme?“ zeptal se rázně.

„Síly jsou vyrovnané. Vy i Nena se pohybujete kolem čtyřiceti procent. Zbytek neví koho volit, nebo bude volit místní kandidáty. Ti nemají šanci.“ začal asistent.

„To jsi mi říkal včera, co tady, na této planetě?“ vyštěkl Lex.

„Tady je to... Je to divné. Vlastně jsme nezískali žádné data.“ Řekl opatrně asistent.

„Není tu žádné vysílání, žádná média. Je to tak primitivní planeta, že tu nic takového není.“ Pokračoval.

„Je to tím, že jsme nebyli schopni se s obyvateli setkat a těch pár co jsme potkali, neměli o volby zájem.“ Rozebíral sám situaci Lex. „A co Nena, kde ta zmizela? Co když se s nimi setkala? Co ta skupina, co přišla s ní? Určitě s nimi má nějakou dohodu, že budou volit ji.“

„Jsou až moc primitivní,“ asistent vypadal radostněji, bylo na něm vidět, že bude sdělovat dobrou zprávu. „Jeden z domorodců přinesl jejich komunikátory. Ztratili je za nějakou vesnicí. Chtěli tam udělat kampaň. Asi dopadli stejně jako my. Nikoho nenašli a ještě se ztratili. Pak je domorodci dovezli zpátky.“ Asistent přímo zářil. „Nebudou mít respekt z toho, kdo se tady ztratí. Máme tu vyhráno.“ Zakončil řeč s širokým úsměvem.

Lex se na něj chvíli díval. Pak bouchl pěstí do stolu. Talíř s jídlem, který na něm byl, poskočil a s řinčením dopadl na podlahu.

„Kruci, copak mám tak neschopné asistenty?“ vybuchl. „Určitě se neztratili jen tak, chtěli se jim dostat pod kůži. Nejsou tak pitomí, jak si myslíš.“

„Ne, ne, nebyl to záměr. Neztratili by komunikátory. Z důvěrného zdroje vím, že je Nena nemocná a potřebuje pravidelnou léčbu. Tu dnes vynechala. Přes komunikátor je sledován její zdravotní stav. Ten by nenechala jen tak někde ležet.“

Lex přivřel zaujetím oči. Vypadal jako předoucí kočka.

„Dobře, ale co ta skupinka domorodců co s nimi přiletěli? Musíme zjistit co si o tom myslí oni.“ Řekl přemýšlivě.

„Mohli bychom...“ začal mluvit asistent.

„Ne,“ zarazil ho Lex. „Ne, to si zjistím sám.“

---

„Pane, nemůžete tu jen tak vpadnout, toto jsou soukromé pokoje!“ Uslyšeli Miklv hlas. Za hlasem se vyhrnula hubená postava Nenina asistenta, které chabě bránila Lexovu rozložitému tělu vstupu do místnosti.

„To je skvělé,“ Lex nasadil zářivý úsměv. Odstrčil asistenta a vstoupil do místnosti.

„Jdu zrovna navštívit svou přítelkyni, a koho tu neuvidím.“ Obrátil se na domorodce.

Ti již byli na odchodu. Stela brala ze stolu přístroj, do kterého ukládali informace. Byl překvapivě malý. Nena si všimla, že vypadá spíše jako hračka. Pestře pomalovaný. Pak si vzpomněla na obchodníka a na jeho slova, kdy se podivoval nad tím, co domorodci nakupují. Usmála se. Nakupují technologicky vyspělé hračky. Učí se nové technologie a dokonce je vylepšují a z hraček dělají pro ně užitečné nástroje.

„Co to tady máme? Budeme si hrát?“ Lex se bodře zasmál. Ale smál se jen on. „Dobře, dobře,“ řekl už klidněji, když se nedočkal očekávané reakce.

„Jste tu místní.“ Přistoupil ke Stele, která stála v čele skupinky domorodců. Už se ji nesnažil obejmout ramena. Držel se v uctivě vzdálenosti. „Určitě víte o volbách. Je to důležitá událost ve vašem životě. Můžu vám slíbit blahobyt, rozvoj, oživení planety. Co na to říkáte?“

Stela strčila přístroj do obalu a začala Lexe obcházet. Ten se s tím tak snadno nesmířil.

„Jen pár slov, váš názor.“

Stela se na něj znechuceně zadívala. Jeden z mužů ze skupinky se přiblížil k Lexovi. Ten jak si toho všiml tak poodstoupil. Instinktivně si třel ruku, kde ho zasáhl výboj z trubičky.

„Volby nás nezajímají, není to naše věc,“ řekla Stela a rázně zamířila k východu z pokoje. Ostatní za ní.

Lex zůstal jen stát s otevřenou pusou.

„Co to?“ zamumlal a otočil se na Nenu. Ta si sedla do křesla.

„Obávám se, drahý kolego, že na této planetě nepochodíme. Jsme tu déle než vy a nepodařilo se nám navázat žádný kontakt.“ Řekla a nalila si sklenici vody.

„Tedy jestli nepočítám ten, jak nás dovezli z hor, když jsme se ztratili.“

Napila se a vzdychla. „Nemají zájem o naše volby. Nevím jak vy, ale já odsud odlétám.“

Zvedla skleničku jako k přípitku.

„Jestli vy tu zůstáváte tak hodně štěstí.“ Dodala a pak se napila.

Lex ji sevřenými rty pozoroval. Pak se otočil a beze slova vypochodoval z místnosti.

Ve dveřích se minul s Alonzem.

„Přinesli nám komunikátory.“ Řekl a podal Neně ten její. „Co tu dělal ten šašek?“

Nena se na něj káravě podívala. S omluvným úsměvem pokrčil rameny.

„Promiň, ale toto není kandidát do politiky. Možná tak na nějakou show.“

Nena vzdychla. „Přesto jsou naše šance vyrovnané. Je možné, že zvítězí on.“

„Neřekla jsi mu nic o tom, kde jsme byli.“

„Myslím, že to zůstane naše tajemství,“ napůl konstatovala, napůl navrhla. Alonzo jen přikývl. „Pozítří odletíme s obchodníkem.“

„Máme den na to, abychom se dívali na Lexovy brilantní metody získávání voličů.“ Ušklíbl se Alonzo.

Ráno už byla horda Lexových naháněčů voličů pryč. Nenini asistenti balili věci a tak byl Alonzo byl s Nenou v restauraci skoro sám. Jen o několik stolů dál seděla jedna dívka z Lexovy skupiny. Pak Roman, který konečně vylezl ze svého pokoje. Přisedl k nim.

„Děkuji, že mě berete sebou.“ Řekl vděčně. V jeho slovech byla cítit úleva.

„Bylo to tady tak hrozné?“ zeptal se Alonzo a povytáhl obočí.

„Ne,“ usmál se Roman. „Vlastně mi zachránili život. Ani nevím, co se mnou dělali. Když jsem lezl do záchranné kapsle, tak jsem moc nadějí na přežití neměl.“ Vytáhl si rukáv. „Moc si z přistání nepamatuji, jen hroznou bolest v ruce.“ Ukázal na jizvu, která se mu vinula přes celou paži. Nedoufal jsem, že to přežiju.

„Ale přesto se vám tu nelíbí.“

„To ne, jejich město je,“ odmlčel se a přemýšlel. „Jejich město, technologie a civilizace, kterou tu vybudovali je...je prostě úžasná. Ale... Připadá mi tak lidsky neosobní. Vlastně jsem se o nich nedověděl víc než vy za tu jednu návštěvu. Jsou strašně uzavření. Drží se spolu v těch svých skupinkách... A taky...“

V tu chvíli uslyšeli hádku. Dívka z Lexova týmu se hádala s jedním z domorodců, kteří tu vařili jídlo.

„To se nedá jíst. Je to odporné.“ Vykřikovala. Vypadalo to, že chce talíř hodit muži na hlavu. Z kuchyně přiběhly dvě ženy a dva muži.

„Co se tu děje? “ zeptal se jeden z nich.

„Co se děje? Objednala jsem si jídlo, ale to se nedá jíst!“

Muž vzal talíř a lžičku. Zadíval se na porci, přičichl a pak dokonce ochutnal. „Je to v pořádku.“ Pokrčil rameny a všichni se chystali od dívky odejít.

„Počkat, počkat, přece neodejdete jen tak. Vy si tu klidně jíte mou lžičkou a pak mi to tu necháte?“

„Můžeme přinést novou porci a novou lžičku,“ odvětil muž, „ale obávám se, že chuť, která cizincům není tak příjemná je baruta. A ta je ve všech místních jídlech.“

Znovu se otočil a všichni odešli.

„Burani, neumí se chovat a jsou drzí.“ Rozčilovala se dívka.

„Vidíte?“ zašeptal Roman. „To je to co mě na nich děsí. Něco se stane. Skupinka, do které patří, se sejde a společně to vyřeší. Jako by neměli samostatné jedince. Všechno, ale úplně všechno dělají v těchto skupinkách. Jako by ztratili identitu. Mám pocit, že je v nich něco nelidského.“

„Jen byli dlouho odloučeni od zbytku lidstva a jejich společnost se vyvíjela jinak.“ Řekla Nena.

Roman zavrtěl hlavou. „Ne je v tom něco víc. I když jsem tu byl dva měsíce, mám pocit, že je znám stejně jako na začátku, nevzali mě mezi sebe. Jsem rád, že poletím pryč.“

Roman odešel znovu na pokoj. Nena s Alonzem zůstali v restauraci. I dívka z Lexova týmu. Měli dojem, že je měla za úkol hlídat a pak nahlásit co se dělo.

Nestalo se však nic, ani skupina domorodců nepřišla. Obchodníci už tady nebyli, neměli s kým vyměňovat barutu za zboží.

„Trávíš hodně času s Danou, jste si blízké?“ zeptal se Alonzo. Jejich vztah se mu zdál o hodně lepší než na Deltě. Vlastně spolu vycházeli velice dobře. Připomnělo mu to začátky manželství.

Něco tu přece nesedělo. Jako by Nena něco skrývala. Po cestě mezi planetami a slunečními soustavami trávila hodně času ve své kajutě. Často s ní byla i Dana.

Nena se na něj zadívala.

„Asi jsi čekal od toho víc. Není to žádné velké dobrodružství. Samé mítinky...“ řekla s lehkostí a zdvihla skleničku s pitím k ústům. Poznal gesto, kterým se obvykle snaží zakrýt své city. Na to, aby ho přelstila, ji znal až příliš dobře.

„Myslím, že tato planeta to vynahradila. Vždy jsem poznával tajemství starých civilizací. Lišili se od té naší. Teď jsme poznali civilizaci, která je jiná a ještě živá.“ Zadíval se jí do očí a vzdychl. „Vlastně nevím, proč jsi mě přizvala na tuto akci. Když jsi mi to navrhla, moc jsem o tom nepřemýšlel. Bylo to pro mě moc lákavé vypadnout z rutiny přednášek. A ani jsem si to moc nedovedl přiznat.“

Přikývla.

„Jsem nemocná, Venušina nákaza.“ Řekla nejednou Nena. „Možná je to bláhové, nebo sobecké, ale... Chtěla bych ještě něco dokázat.“

Rozhlédla se kolem jako by tu byli ještě další lidé, kteří naslouchají. „Něco změnit pro lidi, kteří se nenarodili v Domovině, jejichž život je tvrdý. Zlepšit ho, nebo jim alespoň dát naději.“

„Ale málokdo o to stojí,“ povzdechl si Alonzo, vzal ji za ruku. Nečekal takové zprávy. Venušina nákaza byla jedna z mála nemocí, které doktoři neuměli léčit. Jen na nějakou dobu potlačovat její projevy.

„Je mi to líto. Mám pocit, že si po dlouhé době zase rozumíme.“ Řekl upřímně. Nevěděl co říct víc, věděl, že Nena nebude stát o slova útěchy.

„Jsi skvělý člověk, a i když jsme časem zjistili, že naše cíle se rozcházejí, pořád si tě vážím. Chtěla jsem, abys byl u toho. Abys mi pomohl dosáhnout alespoň zlomku toho, co bych chtěla.“

„Obávám se, že jsem moc nepomohl.“ Zamračil se smutně Alonzo.

„Pomohl jsi. Víc než tušíš.“

Rozletěly se dveře a do místnosti se vyřítila horda Lexových mužů.

„Končím taky, nemá to smysl. Jsou to arogantní barbaři. Neví co je pro ně dobré.“ Lex přešel rychlým krokem kolem nich. Své slova doprovázel divokými gesty. Ani si nevšiml, že tam Nena s Alonzem jsou. Jako velká voda prošli do ubytovací budovy.

„Odlétáme, Hned!“ Uslyšeli ještě jeho výkřik, i když byl za dveřmi.

Alonzo s Nenou se rozesmáli a napětí, které v jejich rozhovoru panovalo, se trochu zmírnilo.

„Co se stalo?“ Zeptala se dívka z Lexovy skupiny, která s nimi seděla v restauraci. Vyskočila a přidala se k hordě. Jeden z mladíků se od skupiny odpojil a přišel za ní.

„Na nikoho jsme nenarazili. Projeli jsme několik vesnic. Pak jsme dorazili do jedné, kde jsme narazili na skupinku domorodců. Ti si vyslechli volební řeč a nehnuli ani brvou. Ani nemrkli, dokud nebylo po všem. Pak jeden z nich si vzal slovo a řekl, že o volby nestojí a ať jdeme s jejich planety pryč. A že by se nám taky mohlo něco stát. Bylo to na jednu stranu směšné. Co by nám ti otrhanci mohli udělat?

Měl jsem z nich podivný pocit. Myslím, že to Lex taky cítil.“ Mladík zavrtěl hlavou. Společně s dívkou pak odešel za Lexem.

---

Následující den přiletěl obchodník. Nenina loď se k němu přidala a odletěli zpět na Deltu. Na Romanovi byla vidět úleva, že opouští tuto planetu. Vypadal pořád ještě unaveně. Ale v lodi ve společnosti ostatních pookřál. Vyzvídal nové zprávy z Domoviny. Plánoval si návštěvu Delty.

„Když se vrátíme, tak budou začínat volby. Škoda, že nekandidujete za Algeru, volil bych vás.“ Řekl při přípitku Neně.

„Algera, ta je ve východním sektoru Domoviny?“ Zeptala se Nena.

„Ne, patří ještě do Centrální domoviny. Je trochu stranou, ale patří ještě k centru. Skvělé pláže, moderní města. Není to venkov ani Delta, něco mezi. Teplé podnebí, ne jak tady na Šutru. Plno ostrovů spoustu vody. Zeleň. Barvy.

Býval jsem... Jsem obchodní cestující. Robonics. Jsem zvyklý být dlouho na cestách, ale teď se z Domoviny nehnu.“ Smutně se usmál a pak pokračoval. „Máma pěstuje orchideje. Mají nádherné barevné květy. Z Flory jsem ji přivezl modrou. Květy velké jako dlaně. Nikdy jsem na kytky nebyl, ale teď se mi po nich strašně stýská.“

Autor: Marcela Valouchová | čtvrtek 24.8.2017 7:20 | karma článku: 4.64 | přečteno: 100x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 15 - Návrat

Byli v polovině cesty domů. Roman stále hýřil optimismem a vzpomínkami na rodnou planetu. „Vždy jsem cestoval, nevěřil jsem, že se mi bude tolik stýskat. Myslím, že se teď usadím a budu si chvíli užívat.

18.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.96 | Přečteno: 113 | Diskuse

Marcela Valouchová

Tma

Vždy se bála tmy. Byl to tem iracionální, nevysvětlitelný strach, při kterém člověku vynechá srdce několik tepů, nemůže se nadechnout. Teď už se ten pocit dostavoval jen zřídkakdy. Většinou jen ve spánku.

12.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.76 | Přečteno: 154 | Diskuse

Marcela Valouchová

Bariéra

Nepřítomným pohledem se dívala na bariéru. Neviděla vysoký val z mohutných kmenů stromů, hlíny a kamení, ale svět za ním. Takový, jaký si jej představovala.

14.8.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.47 | Přečteno: 107 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 3.97 | Přečteno: 170 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 340 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 531 | Diskuse
Počet článků 114 Celková karma 4.96 Průměrná čtenost 254

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.