Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šutr 11 - Kontakt

7. 07. 2017 7:20:00
Muž, který se k nim blížil, měl na sobě stejné ošuntělé šaty jako domorodci. Pohybova se pomalu a opatrně, jako by si nebyl jistý v kamenitém terénu. Alonzovi připadalo, že vypadá jinak, než ostatní domorodci, jen nevěděl, proč.

Už to, že byl sám, bylo zvláštní.

„Omlouvám se vám za ty potíže,“ začal zkroušeně, ale nevypadal, že by mu to bylo opravdu líto. „Potřeboval jsem s vámi mluvit.“ Natáhl ruku a podal Neně ztracenou součástku.

Ta se na něj se zvědavostí podívala, vzala součástku a pokynula mu, aby pokračoval. Byla tak překvapená, že ihned vyprchal vztek nad jeho opovážlivostí.

„Odleťte. Nechte tuto planetu na pokoji. Nepotřebuje vaše volby ani vaši pomoc. Odleťte s obchodníky, tak jak jste přiletěli a už se navracejte.“ Řekl vážným hlasem a pak se otočil a bez dalšího slova vyrazil k odchodu.

„Ne!“ vykřikla za ním Nena. „Takhle nemůžete odejít. A my taky ne.“ Muž zpomalil. Ohlédl se po Neně, ale pak znovu vykročil.

„Vy ji neznáte, neodletí, dokud si bude myslet, že může něco udělat. Varováním ji nezastavíte.“ Zvolal tentokrát Alonzo.

Muž se obrátil a udělal znovu pár kroků k nim, jeho tvář vypadala zarmouceně.

„Chtěli jste se víc dovědět o zdejších lidech. Asi už jste zjistili, že o to nestojí. Nestojí ani o civilizaci. Nechtějí, aby tuto planetu někdo přetvořil. Když ji budeme chtít změnit, tak ji změní sami.“

„Chci jen pomáhat.“

„Pomáhat? Ani nevíte, co by lidé zde potřebovali.“

„Proto je musím poznat.“

„Proč s námi obyvatelé nechtějí mluvit?“ Vložil se do rozepře Alonzo.

„Nemají důvod, nechtějí změny.“

„Tak ať to řeknou. Můžu být jejich zástupce v senátu i v tomto případě. Můžu prosazovat to, aby se tu nic neměnilo“

„Myslím, že by tomu nevěřil nikdo. Časem byste je přesvědčovala, aby chtěli víc. Tak jak propagujete v těch letácích. Lepší spojení s Domovinou, školy, zájem ostatních. Nechápete, že jen potřebují, abyste vy i celá ta vaše Domovina nechali planetu na pokoji?“

Alonzo si muže prohlížel. Pořád mu vrtalo hlavou, co mu na muži nesedí. Měl sice stejné šaty jako ostatní domorodci, ale něco na něm bylo jiné. Nedovedl říct co. Výraz tváře? Oči? Ano, oči byly jiné. Zadíval se a pátral po tom, co dalšího to může být. Jeho oči byly lesklejší. Spíš to vypadalo, jako by byl nemocný. Uviděl na jeho pleti i kapky potu. Bylo příliš zima na to, aby se tak potil i když měl za sebou kus cesty pěšky. Pak si všiml, že se lehce třese. Měl zimnici, nejspíš z horečky.

„Co kdybyste šel s námi a promluvili bychom si v klidu v přístavní budově?“ navrhl Alonzo.

Muž zakroutil hlavou. „Už jsem řekl dost. Půjdu.“

„Jste nemocný, můžeme vám pomoci!“ Alonzovi se situace přestala líbit. Proč s nimi tento muž mluví o samotě, když jsou domorodci vždy ve skupinkách. Proč tady? Daleko od vesnice, od přístavní budovy? A proč k nim proboha poslali nemocného člověka?

„Ne nemůžete.“ Mužova tvář vypadala ještě zkroušeněji.

„Máme špičkové vybavení.“ Řekla Nena. „A jestli vám nepomůžou léky, co máme sebou, na Deltě jsou ti nejlepší lékaři.“ Tak se to mu to nezdálo, i Nena si stavu muže všimla.

„Nemůžete mít lék na nemoc, kterou ani neznáte. Ani nevíte, jestli je to nemoc.“

„I tak je velká pravděpodobnost, že vás vyléčíme. Většina nemocí, kterými lidé trpí je stejná, lidé si je na nové planety přinesou sebou. Možná se trochu modifikují, ale devadesát procent umíme vyléčit.“

„A co těch deset procent?“

„Vy víte co vám je,“ řekl Alonzo, bylo to spíš konstatování, než otázka.

Muž se na něj jen podíval a hořce se usmál.

Alonza něco napadlo. V deníku, co četli, bylo psáno o nákaze, kterou lékaři neuměli vyléčit. I když... Bylo už to několik staletí. Lidé by už našli lék, nebo by zvítězila na nemoc a žádní lidé by tu nebyli... I tak, musel se zeptat.

„Je to ta nákaza, kterou se nakazili těžaři? První osadníci?“

Muž se na něj překvapeně podíval.

„Musím jít,“ řekl a otočil se. Tentokrát na něj volali marně. Alonzo se za ním vydal. Předběhl ho a zastoupil mu cestu.

„Když nás přesvědčíte, že nechcete zástupce v senátu, odejdeme. Řekněte to ostatním.“

„Vyřídím to. I tak si myslím, že s vámi nebudou chtít mluvit.“ Muž se mu vyhnul a šel dál. Alonzo ho už nechal jít. Nemělo cenu jej déle zdržovat.

Vozítko bylo opravené rychle, stačilo dát na správné místo součástku. Alonzo chvíli uvažoval, že by muže sledoval, ale to razantně odmítla Nena. A měla pravdu. Neznal zdejší krajinu a byl sám. Neuměl se pohybovat ve zdejším prostředí, tak jako domorodci. A tak se rozjeli stejnou cestou zpátky.

„Musíme ho najít a přesvědčit ho, aby se léčil.“ Řekla najednou Nena.

„Hmm,“ Alonzo ji ani nevnímal. Přemýšlel znovu o podivné situaci.

„Musíme mu pomoci. A ne jen mu. Jestli je to nakažlivé, tak jsou nemocní i další.“

Pak mu to došlo. To, co mu na muži nesedělo. Byl opálený. Na této planetě, kde je jen málo slunečních dní, jestli vůbec nějaké, se člověk takto neopálí.

„Ty mě nevnímáš.“

„V těch tvých záznamech byly i čísla o přistěhovalcích.“

„Spíš nebyly, než byly. Nikdo tu nezůstal déle než na návštěvu obchodní lodi už víc jak padesát let.“

„Všichni domorodci mají světlou pleť, není divu, když se sem mnoho slunce nedostane, ale on byl opálený. Musel přiletět nedávno. Možná proto s námi mluvil.“

„Jako, že ho vyslali? Aby proti své vůli předal zprávu.“ napadlo Nenu. „Drží ho tu násilím? Nějak mu vyhrožují?“

Alonzo vzdychl. „Ale proč by to dělali? Nedává to smysl.“

Autor: Marcela Valouchová | pátek 7.7.2017 7:20 | karma článku: 4.77 | přečteno: 157x

Další články blogera

Marcela Valouchová

Šutr 15 - Návrat

Byli v polovině cesty domů. Roman stále hýřil optimismem a vzpomínkami na rodnou planetu. „Vždy jsem cestoval, nevěřil jsem, že se mi bude tolik stýskat. Myslím, že se teď usadím a budu si chvíli užívat.

18.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.96 | Přečteno: 113 | Diskuse

Marcela Valouchová

Tma

Vždy se bála tmy. Byl to tem iracionální, nevysvětlitelný strach, při kterém člověku vynechá srdce několik tepů, nemůže se nadechnout. Teď už se ten pocit dostavoval jen zřídkakdy. Většinou jen ve spánku.

12.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.76 | Přečteno: 154 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 14 - Zpět v přístavu

Zpět nešli stejnou cestou. Mavis je dovedla i se skupinou Stely k místnosti, která se ukázala být velkou garáží. Tam už na ně čekal Roman. Vypadal trochu nervózně a nedočkavě. Neměl toho sebou mnoho.

24.8.2017 v 7:20 | Karma článku: 4.64 | Přečteno: 100 | Diskuse

Marcela Valouchová

Bariéra

Nepřítomným pohledem se dívala na bariéru. Neviděla vysoký val z mohutných kmenů stromů, hlíny a kamení, ale svět za ním. Takový, jaký si jej představovala.

14.8.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.47 | Přečteno: 107 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 3.97 | Přečteno: 170 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 339 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 531 | Diskuse
Počet článků 114 Celková karma 4.96 Průměrná čtenost 254

Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.