Seděl na zápraží a díval se na hranici pozemku. Bude muset jít ven. Je na řadě. Nechtělo se mu. Venku to nebylo moc přívětivé. Co přívětivé. Nahánělo mu to tam strach. Ale bude tam muset. Jak dlouho už tam nebyl?
Už to mohlo být několik let. Párkrát se službě vyhnul a jindy neměl důvod.
Tento pozemek si koupil jako mladý. Stál jej životní úspory a manželství. Žena byla hezká a milá, nechtělo se mu opouštět jí.
On však nemohl už ve městě vydržet a ona odmítla odstěhovat se na vesnici. A tak se rozešli. Ještě chvíli doufal, že se k němu přistěhuje. Ale nestalo se tak.
Do města se už vrátit nemohl. Ne po té, co do tohoto kusu pozemku dal tolik času a práce. Vyrůstal ve městě a život na venkově si nedovedl so té doby představit. Teď to bylo jeho místo, kde si mohl dělat co chtěl. Nebyla tu žádná omezení jako ve městě. Žádné zákazy hluku, chování zvířat, nebo kytek. Mohl si vypěstovat zeleninu, která byla v obchodech drahá. Když použil čističku vody, nemusel s ní tolik šetřit.
Trochu jej zklamalo, že výkyvy počasí jsou stejně znatelné jako ve městě.
I tak vydržel. Přece jen to byl jeho kousek země a nemusel se dohadovat se sousedy, na kolik stupňů má mít puštěnou klimatizaci.
A tak vylepšoval svůj malý domek a zahrádku. Měl jako jeden z prvních nádrže na vodu, aby mohl v dobách sucha zalévat své rostlinky. Nepěstoval květiny. Ne, vše, co vypěstoval, se dalo sníst.
Kolektory na výrobu elektřiny a akumulátory byly jen další krok. Výpadky proudu byly čím dál častější a mnoho z toho, co si vypěstoval, skladoval v mrazácích, nebo sušil a k tomu potřeboval elektřinu.
Bojoval s plevelem i škůdci. Byl to nekonečný a někdy měl pocit, že i marný boj. Všeho toho přibývalo a on si nechtěl svou půdu znečistit chemikáliemi. Invazivní druhy byly všude. Dokonce se mu o nich i zdálo.
A tak když přišly na trh kopule, věděl, že je to to pravé. Bohužel pro něj, jeho pozemek byl příliš malý.
A tak se začal zajímat o okolní pozemky. Nikdo nechtěl prodat. Jakpak by taky ano. Hodnota pozemků stoupala poslední dobou astronomicky.
Našel však spřízněnou duši – sousedku. Ani jeden nechápali, že se tak dlouho neznali. Každý z nich měl tolik práce se svým kouskem půdy, že neměli čas dívat se po okolí.
Bohužel ani jejich dva pozemky na kopuli nestačili.
A tak plánovali a radili a postupně se seznamovali se sousedy. Ale s nikým nevycházeli natolik, aby si troufli s ním sdílet jeden prostor.
Trvalo to tři roky. Jeden z jejich sousedů zahradu s domem prodal. Starší pár, který se tam nastěhoval, byl příjemný. A hlavně také chtěli kopuli. Pak už to byla jen otázka času.
Čekání se vyplatilo víc, než si mysleli. Za tu dobu se technologie kopulí vylepšila natolik, že byly schopné odfiltrovat veškeré invazivní druhy, vyráběly elektřinu a sbírali potřebnou vodu, stínily před přílišným sluncem. Vytvořily uvnitř svůj vlastní ekosystém. Regulovaly extrémní výkyvy počasí.
Přes všechny předpovědi se z okolní krajiny nestala vyprahlé poušť, ale spíše přebujelá džungle, která však znemožňovala pěstování užitných rostlin a tak to vyšlo skoro na stejno. Jen navíc museli každým rokem vyjít ven a očistit kopuli od nánosů rostlin a nečistot.
Teď už byli spojeni tunely s několika sousedními kopulemi. Ale i tak byl přechod docela složitý. Byli opatrní, aby si sem nezanesli něco nevhodného. Tak jako se to stalo o dvě kopule dál. Veškerou zelenou hmotu jim tam sežrali housenky a pak nemohli nastolit znovu rovnováhu.
Pomyslel si, že je to trochu chaos. Každá kopule měla vlastní pravidla. Věděl o jedné, která byla nastavená tak, že se teplota udržovala na stejné úrovni, zrušili si v ní domy a spávali venku.
S městy to bylo podobné. Ty, co přežily, byly kryté kopulemi a i některé z nich byly zničeny.
Když o tom tak přemýšlel, příroda, ta pravá, tu kterou znal z mládí, byla v kopulích. Ta divočina plná jedovatých agresivních živočichů i rostlin a počasí s takovými výkyvy, že by to nepřežil ani ten nejzdatnější člověk, byla něco cizího.
Takto si v dětství představoval život lidstva na jiné planetě. Jako by se Země vzepřela jejich zacházení a vyhnala je do těchto bublin.
Vzdychl a pomalu vstal. Vyrazil ke keři planých růží, u kterých byl východ z kopule. Vlastně se začal na tu práci těšit. Po dlouhé době uvidí zapadající slunce. A když se zpozdí i hvězdy. Ten pohled mu v kopuli chyběl.
