Dívala se na sebe do zrcadla. Znovu se cítila tak jako v dětství. Nervózní, ustrašená, pochybující sama o sobě. Tehdy na škole si přála, aby jí přijali trochu mezi sebe, nebo aby alespoň nebyla terčem jejich popichování.
Nevěděla jak na to a tak se uzavírala do sebe. Snažila se být co nejvíc nenápadná. Teď věděla, že to dělala špatně. Dívka nezapadne mezi ostatní mladé tím, že bude nosit vytahané bezbarvé svetry a o přestávce místo probírání drbů si bude mlčky číst knihu.
To, co viděla v zrcadle, nebylo špatné. Už nebyla štíhlá dívka s pletí bez vrásek a vlasy bez šedin. I tak vypadala lépe než tehdy. Vlasy měla nabarvené, místo nevýrazné hnědé to byla kaštanová barva. Tělo vypracované pravidelným cvičením nebylo tak štíhlé, jako tehdy na škole. Zato bylo odolnější a silnější. A nedávno přišel další důkaz, že je co k čemu. Vlastně víc, než mnoho z ostatních. I když vše kolem bylo trochu děsivé, byla pyšná, že byla vybrána.
Přesto všechno cítila, jak její sebevědomí klesá, když vstupovala do místnosti plné lidí. Jen pomalu se rozpomínala na tváře, které vidí. Ne u všech si byla jistá, že zná jméno, které by k tváři mohla přiřadit.
Bylo zvláštní, že tehdy, když si představovala takovýto sraz v budoucnu, si říkala, jak jim ukáže, že není ta chudinka, jakou z ní dělali. Že se zastydí a uvědomí si, co jí prováděli. Bylo jí jedno, jaké životy vedli oni, jen jim chtěla ukázat, co ona dokázala.
Ale teď to bylo jiné. Nechtěla mluvit o sobě, chtěla se dovědět, co oni dělají. Byla si jistá, že si nepamatují na ústrky, které jí prováděli. Nejspíš to ani tehdy tak necítili. Ne většina z nich. Většina o tom ani nevěděla. Prostě se o ni nezajímali. Tehdy jim to měla hodně za zlé. Dokonce je za to nesnášela více než ty, co si z ní stříleli.
Mluvila málo. Raději se jen zeptala a ostatní nechala mluvit. Vyhovovalo jí to tak. Když mluvila, přemýšlela, jestli i oni byli vybráni. U některých zaváhala a řekla si, že možná ano. Ale u ostatních si byla jistá, že ne.
Tentokrát ji nevadilo, že ji nedají prostor k mluvení. I když teď už by věděla jak se ke slovu dostat.
Pomyslela si, že je s podivem, jak málo sebevědomí tehdy měla. A i tak si splnila svůj sen studovat. Stala se známou vědkyní.
Dívala se po ostatních a přemýšlela, kdo z nich byl tak úspěšný jako ona.
Má jim to říct? A co ti o kterých přemýšlela, že by mohli být také vybráni? Proč oni to neřeknou. Vždyť jim to nikdo nezakázal.
Měli by vědět, že svět jaký znají, brzo skončí. Bylo jí jich líto. I Toma, který se jí na škole vysmíval nejvíc.
Už se nadechovala, že promluví, když Adéla, na škole ji přehlížela a jen málokdy s ní promluvila – jedna z těch, které se od ní odtáhli a nechali ji napospas žertíkům druhých, se k ní přitočila.
„Jé, já jsem ani nečekala, že se objevíš. Na škole jsi byla taková ….“
Dívala se na Adélu a přemýšlela. Nevnímala její veselé švitoření. Vzpomínala na událost, kdy byla vybrána.
Bylo to podobné snu, ale za bílého dne. Promluvili k ní hlasy cizinců, mimozemšťanů. Jsou na cestě na Zemi a ona je jedna z těch, které si vybrali ke spolupráci.
Neváhala ani chvíli, že by to nebylo skutečné, i když tito lidé kolem by pochybovali. Ano to je ten důvod, proč to nikomu ještě neřekla a proč to neřekli ostatní.
Nevěřili by. Mysleli by, že je blázen. Zpochybňovali by její schopnosti, tak jak tehdy na škole.
Ne, ona si zaslouží, aby se seznámila s jejich úžasnými technologiemi, možná i cestovala na jiné planety…
„Pamatuješ?“ Adéla se zeptala.
Jen s úsměvem přikývla. Neřekne nic. Nezaslouží si to.
