Šutr 8 - Šutr

Blížili se k planetě. Ani z dálky nevypadala moc dobře. Nebyly zde oceány, celý její povrch byl pokrytý kamenitou pevninou s řídkou vegetací. Na povrchu se vyskytovalo několik mělkých jezer. 

Z odstupu vypadala jako nevybarvený kus flekaté brambory – taková velká baruta. I flóra, která na této planetě byla nevzhledná, vyvedená v nevýrazných červeno-hnědých barvách. Jen temná šedivá oblačnost narušovala nahnědlou flekatou jednotvárnost.

Kolem planety obíhaly dva měsíce, které byly z povrchu sotva viditelné. Slunce, které poskytovalo blahodárné teplo, mělo studený nádech, vypadalo daleko. Sluneční paprsky se musely prodírat oblačností, aby se dostaly na povrch. Vše pak dostávalo ponurý nádech.

Infrastruktura tu byla mizivá. Osady domorodců se skládaly z nízkých chatrčí a jednoho, nebo dvou větších budov pravděpodobně skladů baruty. Více se o obyvatelích nedověděli.

Od obchodníka toho nebylo také moc. Říkal planetě Šutr a nelétal sem moc rád, i když přiznával, že nikdy neprodělal. Trh s barutou nebyl velký. Přes její výborné nutriční hodnoty, její chuť srážela její cenu. Nikdo z obchodníků tu nelétal přímo, zastavovali se tu jen, když měli cestu kolem.

---

Klima zde bylo mírné, skoro neměnné. Den, kdy přistáli, byl typický. Foukal nepříjemný vlhký vítr a bylo kolem pěti stupňů. Když vystoupili z nákladního přistávacího modulu u malé budovy, kolem které se rozléhala jen kamenitá krajina, přivítala je jen malá skupinka lidí. Všichni byli oblečeni v šedohnědých košilích a plandavých kalhotách sejné barvy. Na tom měli hnědé tlusté kabáty, které je chránily před větrem. Na rozdíl od nově příchozích to nevypadalo, že jim sychravost větru a nevlídnost počasí dělá problém.

Nena s úsměvem přistoupila ke skupince. Čekala na nějaké uvítání, nebo alespoň pozdrav, ale domorodci tam jen tak stáli a pokukovali po příchozích.

„Zdravím, jsem kandidátka voleb do senátu,“ čekala na nějakou reakci, ta nepřicházela. Nadechla se, že bude v řeči pokračovat. Obchodník ji předešel.

„Máme tu spoustu zboží, ať přijdou všichni, kdo chtějí něco prodat, nebo nakoupit.“ Skupinka se obrátila a všichni najednou vyrazili pryč.

„A ti, co se chtějí dovědět o volbách,“ křikl na ně Alonzo.

Nena se naštvaně podívala na obchodníka.

„Jen jsem chtěl pomoct.“ Pokrčil rameny.

„Příště nepomáhejte.“ Řekla trochu podrážděně a vyrazila k budově. Dana a mladík pospíchali za ní. Alonzo se k nim přidal.

---

Seděli v restauraci, jestli se té místnosti tak dalo říkat. Otlučené stoly a rozvrzané židle nebyly jediné, co zde chátralo. Za chvíli přišli i obchodník a několik členů posádky. Zatím se nikdo z domorodého personálu neobjevil.

„Stejně to nechápu,“ řekl Alonzo. „Mohla jsi letět vlastní lodí s velkým doprovodem. V pohodlí. Se spoustou odborníků na přesvědčování lidí jak volit. Proč ti dva podivíni, já a stará obchodní loď?“

„Chci to dělat jinak. Chci si důvěru lidí zasloužit a udělat pro ně alespoň něco. Ne je omráčit pompézností.“

„Nedovedu si představit, že se to líbí někomu z tvé rodiny…“ řekl napůl žertem.

„Možná chci trochu dokázat, že to zvládnu bez peněz a bez podpory.“ Řekla hrdě.

„Kdybych se oháněla otcovými konexemi, jeho vlivem v politice a k tomu přidala matčiny peníze, měla bych senát zaručený. Cítila bych se jim však zavázána.

Nechtěla bych z toho udělat byznys. Reklamu na matčiny lodě. A otec? Ten by mě chtěl radit. Připadla bych si jako loutka. Něco takového bych nechtěla.“

Alonzo vzdychl. „Jsi a budeš idealistka. Politika je o moci a o penězích.“

---

Konečně se otevřely dveře a vešla skupinka místních lidí. Měli v rukou tácy s jídlem. Za nimi druhá, ta se od té první lišila jen tím, že nic nenesla.

Obsluha přinesla jídlo na stoly. Obchodník se naklonil k Neně.

„Nemají ani jídelníček, jedno jídlo je vše co umějí.“ Zašklebil se.

Druhá skupinka si sedla ke stolu k obchodníkovi.

„Máme deset pytlů baruty.“ Řekl jeden z nich. „Nepočítali jsme s tím, že přiletíte. Obchodníci tu byli nedávno.“

Nena si přisedla k nim ke stolu. „Počkejte, chtěla bych si s vámi promluvit.“

Odpovědí jí byl netečný pohled.

„Určitě víte, že se v Domovině budou konat volby. Kdybyste měli v senátu zástupce, který bude hájit vaše zájmy, mohla by se zlepšit situace na vaší planetě.“ Znovu netečné tváře a pohledy.

„Školy pro vaše děti, zdravotní péče pravidelné lety do Domoviny, rozvoj planety. Výstavba průmyslu, turistika, je tu mnoho možností.“ Odmlčela se.

Mluvčí skupiny odvrátil zrak od Neny a znovu se zadíval na obchodníka.

„Co nabízíte? Deset pytlů.“

„Jen vás chci poznat, vaše potřeby, nemusíte chtít nic z toho, co jsem vám nabídla. Když vás chci zastupovat v senátu, měla bych vědět, o co stojíte, poznat vás líp.“ Nedala se odbýt Nena.

„Mám tu úžasné domácí roboty. Vypadají jako skřítkové. Mají inteligenci, dají se naučit různých zvykům. Používat se dají jako společníci, na hlídání malých dětí, na domácí práce.“ Muž přikývl. I ostatní vypadali, že je nabídka zaujala.

„Ale takový robot je drahý, na to deset pytlů nestačí.“

Začali se dohadovat o ceně. Nena je pozorovala a dala se do jídla, které přinesli. Obchodník věděl, co dělá, ale ani muž, který za skupinku mluvil, nevypadal, že se dá podvést. Mluvil jen on. Klidně nevzrušeně, zbytek skupiny mlčel.

Když dala lžíci poprvé do úst, chuť ji překvapila. Opravdu to moc chutné nebylo. I když ne vyloženě odporné. Přemýšlela, zda by se jídlo dalo nějak ochutit, aby bylo lepší. Všimla si, že ji jedna žena ze skupiny pozoruje.  

Když byli hotoví s vyjednáváním Nena je znovu zastavila.

„Opravdu bych tuto planetu a její obyvatele chtěla poznat. Alespoň si popovídat. Budu tu celou dobu obchodování.“

---

Když se vrátili na loď Nena začala se svými dvěmi pomocníky probírat znovu od začátku všechny informace, které o planetě měli. Celou její historii.

„Původně ty byla hornická kolonie. Na jednom z měsíců plynného obra se našly vzácné kovy. Původní osadníci byli většinou inženýři. Nyní je těžba zastavena.“ Vypočítával mladík. A pokračoval dál o historii.

Alonzo je pozoroval. Na Neně tentokrát nebylo vidět žádné zklamání. Jako by ji překážky ještě více nabudily k činnosti. Viděla v dáli svůj cíl a udělala by pro něj cokoli. Přemýšlel o jejich manželství. Na začátku také museli překonávat mnoho překážek. Nenina rodina byla u moci politické a bohatství její matky jen leštilo pozlátko postavení celé rodiny. Nebyl sice s chudé rodiny, ale i tak si Neniny rodiče představovali ke své dceři jiného partnera.

 A když už si vydobyl místo v rodině za neutuchající podpory Neny, manželství začalo skomírat. Teď měla Nena jinou bitvu, kterou bojovala. Už to nebyl on a jejich manželství, byla to politika a její idealistická představa pomoci lidem. Musel uznat, že Nena je bojovnice, která nepovolí, dokud nedosáhne cíle. Možná se jí to může pomoci.

Vstal „V tomto vám nepomůžu, jdu se projet po okolí.“ Nena chtěla něco namítnout, ale pak přikývla.

---

Vzal si lehké terénní vozítko a zamířil k osídlení vybudovanému ihned po osídlení planety. Venku bylo stejně nepříjemné počasí jako, když přiletěli. Vítr zalézal pod oblečení. Všude poletovaly chuchvalce nahnědlého prachu. Krajina nebyla moc členitá. Na hnědé skalnaté půdě rostly zaprášené trsy rostlin. Přemýšlel, jak tu můžou žít a dívat se na tak jednotvárné barvy kolem. Objel několik budov, které sloužily jako obchodní místnosti, sklady na barutu.

Za budovami se začaly táhnout lány osázených polí. Dužnaté rostliny baruty kvetly drobnými nevýraznými žlutými kvítky. Nebo to alespoň tak vypadalo. Oživovalo to jen velice málo nudnou hnědou barvu, kterou viděl všude okolo. Jel na jih. K původnímu sídlu osadníků. Doufal, že najde některé z budov nepoškozených. Možná i záznamy a původní vybavení. Probudil se v něm zájem archeologa.

Cestou potkal pouze jednu skupinu domorodců. Stáli na kraji pole a na dálku řídili stroj obhospodařující barutové pole. Chvíli se zastavil a pozoroval tento výjev. Jak domorodce řídící práce, tak stroj. Stroj byl hodně zautomatizovaný a domorodci vypadali jako by jen pozorovali, jak stroj pracuje, vyhodnocovali, jestli je to správně. Měl pocit, že je zajímá stroj a pole baruty je jen polem pokusným, když viděl nadšení, jaké to v nich vyvolává. Bylo o hodně větší, než nadšení při uvítání příletu lodi. Testovali nový stroj? Na tak málo zalidněnou planetu bez průmyslu to byl velice pokročilý způsob obhospodařování půdy. Při svých cestách na podobných planetách domorodci pracovali ručně, nebo používali místních zvířat.

Po chvíli pokračoval dál. Sídlo původních osadníků našel brzy. Budovy byly v chatrném stavu. Čekal i horší. Nikdo v nich nebydlel a nestaral se o ně. Na druhou stranu nebyly poničené vandaly. Vypadaly o hodně líp než chatrče, ve kterých domorodci bydleli. Alonzo na sobě měl teplé oblečení, přesto byl rád, když vešel dovnitř a unikl sychravému větru.

Když vešel dovnitř, praštil ho do nosu rozvířený prach, který se tu za staletí usadil. Nikdo tu nebyl už hodně dlouho. Vypadalo to, jako by budovy vesničané vůbec nepoužívali, jako by se jim i vyhýbali, ani zbloudilá noha do nich nevstoupila.

Začal si prohlížet věci v budovách. První bylo skladiště nářadí. Budova byla plná strojů. Nejprve si říkal, že ho domorodci určitě používají. Byly tu však jen staré a nepoužitelné stroje. Vzal malý nástroj do ruky, ale bylo už na první pohled vidět, že je polámaný. Znovu jej položil a šel dál.

Další budova byla ošetřovna. Skříně kdysi plné byly teď poloprázdné. Jen pár lahviček stálo v policích.

Podíval se po počítači, mohl by tam být deník. Chvíli mu trvalo, než jej našel. Byl schovaný za přepážkou.

Sedl si k němu a pokusil se jej zapnout, ale nestalo se nic. Podíval se kolem, pak pod stůl a zjistil, že počítač někdo odpojil. Odsunul desku, za kterou mělo být zařízení, ale tam našel jen pár rozbitých součástek. Paměťový čip chyběl.

Vstal a podíval se ještě po místnosti. Nebylo tu nic jiného zajímavého, a tak šel dál.

Další místnost byla větší. Hádal, že to bylo nějaké středisko, nebo společenská místnost, kde se osadníci setkávali. Byly tu zaprášené stoly a pár polámaných židlí. U stěny bylo několik přepravních beden. Zkusil jednu z nich otevřít. Chvíli s ní zápasil. Nakonec se mu otevřít podařila. Vevnitř však byl jen další nepotřebné nástroje. V ostatních také nic nebylo. Zklamaně odešel z místnosti.

Další budova byla zamčená. Zámek byl po letech tak rozpadlý, že když se opřel do dveří, s rupnutím se otevřely. Byla tu chodba, ve které bylo mnoho vchodů do menších místností. Nejspíš ubytovna. Tady již bylo věcí víc.

V první místnosti, do které vstoupil, bylo temno. Světlo prosvítalo zabedněnými okny. Viděl obrysy dvou postelí. Rozsvítil baterku, ani v jejím světle toho moc neviděl. Přešel k oknu a vylomil prkna, kterými bylo okno zabedněno. Prkna z plastu se rozpadala, kusy mu zůstaly v ruce.

Do místnosti se vlilo nesmělé denní světlo. Na posteli bylo stále ještě ložní prádlo. Na stole stál hrnek a několik dalších věcí. Za dveřmi byly police s dalšími věcmi. Osobní věci obyvatelů této ubytovny. Nedávalo mu to smysl. Proč si je neodnesli sebou, když z ubytovny odcházeli?

Vyšel na chodbu a vešel do další místnosti. I ta měla zabedněná okna. Zvenčí si toho nevšiml, protože přišel ze strany, kde byla chodba, okna byly na druhé straně. I tato další místnost vypadala obydleně. Vlastně to vypadalo, že ji její obyvatelé opustili v rychlosti. Zanechali tu všechny věci. Tentokrát na posteli našel pohozeného plyšového medvídka. Vypadal zaprášeně a umolousaně, jako bývá oblíbená hračka, kterou často svírají dětské ruce.

Prošel všechny místnosti. Vypadaly podobně. Našel pár elektronických věcí, ale ani jedna z nich nefungovala. Předpokládal, že deník, který si vedli, byl v počítači ve společenské místnosti a tak toho ani moc nečekal.

Už chtěl jít zpátky, ale vrátil se zpátky do jedné z místností. Něco ho tam zaujalo. Vešel a zadíval se na police. Ano bylo to tak. V rohu za věcmi byla kniha, nějaký deník. Chtěl odsunout ostatní věci, aby na něj dosáhl, když si uvědomil, že v ruce stále ještě drží plyšovou hračku, kterou zvedl ve druhém pokoji.

Položil ji a vytáhl denník. Jeho desky byly původně z tvrdého plastu potaženého nějakým jemným materiálem, ale za ty staletí byl rozpraskaný a na mnoha místech vydrolený. Když jej otevřel, stránky byly zažloutlé. Nebyly v nich však písmena tištěné, jak očekával, ale ručně psané. Potěšilo ho to. Alonzo měl rád knihy. Věděl, že si je z nostalgie dovezli osadníci ze staré planety. Poprvé se setkal s tím, aby si někdo psal něco rukou.

Dal si svůj drahocenný úlovek do tašky a odešel z budovy. Našel ještě pár zchátralých budov, pravděpodobně skladů. V nich nenašel nic zajímavého.

---

Vzal si vozítko a jel tam, kde podle navigace měla být vesnice domorodců. Musel objet několik polí. Nakonec se dostal na kopec nad vesnicí. Vesničané stavěli domky z hlíny, do které přidávali nať z baruty. Stavba, i když tak nevypadala, byla neobvykle pevná.

Domečky s kruhovou podstavou vypadaly zajímavě a s trochou barevnosti by možná byly i malebné. Marně hledal nějaký vesnický život. Přemýšlel, kde obyvatelé vesnice jsou. Jediné domorodce, které na své cestě potkal, byli ti, co ovládali zemědělské stroje. Počasí sice moc vlídné nebylo, ale z toho co se dověděl, nikdy tu o moc lepší nebývalo. Nemohli se přece schovávat pořád v těch domcích.

Už sahal na řízení, že se zajede podívat do vesnice, když mu přišla zpráva o blížící se bouři. Otočil tedy vozítko a vyrazil zpátky k přístavu.

---

„Už jsem se o tebe začínala bát,“ přivítala ho Nena. Sršela energií a nápady.

„Našli jsme záznamy o těch, co sem přiletěli a zůstali.“ Řekla a připravovala pro ně dva občerstvení. Alonzovi to připadalo jako za starých časů, kdy si svěřovali své zážitky, úspěchy i neúspěchy, časy, kdy k sobě měli hodně blízko.

„Není jich mnoho. Ale není to nulový stav jako záznamy o odletech.“ Nena vypadala zaujatá věcí. Každý jiný by na jejím místě tuto planetu vynechal. Je tu málo lidí – tudíž málo hlasů – volby moc neovlivní. Jestli vůbec. Budou vůbec volit? Nekomunikativní lidé, nepříjemná nehostinná planeta…

Ukázala Alonzovi záznamy. Bylo tam jen pár řádků. Jen několik málo jednotlivců. Většina z nich sem přiletěla velice dávno. Nena ukázala na poslední tři záznamy.

„Ti by tu ještě mohli být. Jeden potížista, kterého nejspíš nikde jinde nechtěli, teď by mu bylo kolem stovky, biolog – nevím, co tu přiletěl zkoumat, moc toho tu není – tomu by bylo kolem sto pěti. Na této drsné planetě už mezi živými nejspíš nejsou.

Ale tady, poklepala na poslední záznam. Tady ten je geolog, přiletěl před padesáti lety, bylo mu třicet. Toho bych chtěla najít a popovídat si s ním. Myslím, že by mohl být důležitou spojkou mezi námi a domorodci.“