Aneb návrat do dob dávno minulých. Kdo by nechtěl trávit velikonoce na venkově. S dvouletým dítětem se to zdá ideální. Ještě před několika dny jsme pozorovali, jak odstraňují zásněžky kolem silnic.
Říkali jsme si, že jde o dobré znamení, že bude už jen hezké počasí.
Ne vše se tak úplně povedlo, ale i tak to bylo hezké. Užili jsme si dobrodružství i „hezké počasí“. Už ten začátek nás měl varovat. Pokazila se pračka. A jak se říká, když se pokazí jedno…
Pondělí – Velikonoce.
Babička s dědou bydlí na malém městečku, kde lišky dávají dobrou noc. Opravdu je občas jde zahlédnout po setmění z okna. Je odtud daleko kamkoli a tak je auto nezbytné. Máme sice vlak doslova pod okny a občas jede i nějaký ten autobus, ale zas tak často to není. Ale zato si tu můžeme zajít nakrmit sousedovic kůzlátka, nebo ovečky. Což jsme taky učinili a spolu s krmením kaček v potoce a nezbytným chozením kolem aut, byla krásná vycházka. Chození bylo nezbytné, protože některé auta mají znak jen zepředu a některé neznám a ty zase mají značku napsanou zezadu. I když musím se pochlubit, že už znám skoro všechny značky. Jaké auto stálo včera na daném místě je na mě trochu vyšší level, který ovládají dvouleté děti, dospělí už ne.
Když jsme se plní zážitků vrátili, shledali jsme, že babička nazdobila slavnostně větvičku malovanými vajíčky a pentličkami. Malý Matěj prohlásil, že si děláme vánoce. Dalo mi práce, vysvětlit mu, že to jsou Velikonoce a ne Vánoce. Ale nevím, jestli se mi to opravdu povedlo, protože jsem ustoupila nátlaku a k větvičce jsme přidali prskavky.
Jinak vše probíhalo jarně a velikonočně. Na zahradě nasbírali medvědí česnek a kopřivy do nádivky a kochali se narcisy sněženkami a petrklíči.
Zjistila jsem, že přimět dvouapůlleté dítě odříkat koledu není nic jednoduchého. Zatím mě nenapadlo učit jej nějaké básničky. Možná proto, že zná snad každou písničku, kterou jsme mu kdy zpívala. Je to ukecané dítě, které mlčí jen, když spí, nebo se stydí, a když nemá zrovna co konkrétního říct, tak si zpívá.
Hody hody se mi podařilo vymámit jen před jeho sestřenicí. Poté má žádost na odříkání byla odmítána strohým Ne. Sice pak zazpíval holku modrookou následovanou písní Boleslav Boleslav překrásné město, o které jsem ani neměla tušení, že jsem mu ji kdy zpívala, ale už to tak nějak nebylo velikonoční.
Úterý
Jeli jsme nakoupit. Chyběli nám základní věci, jako jsou jogurt a prskavky. Do obchodu je to dvacet minut pěšky, počasí začínalo být mizerné a tak jsme byli rádi za odvoz.
Když jsme vystoupili, malého něco zaujalo vzadu na autě. Po jeho slovech „Kape to, kap kap“ jsme se tam přihrnuli i my dospěláci.
Dědečkovo auto muselo do opravny do vedlejšího města. Domů jsme šli pěšky, ale spokojení – prskavky, základní vybavení pro Velikonoce jsme měli v kapse. Chleba sice měli včerejší, ale ten si můžeme koupit zítra v bližším obchůdku, sice dražším, zato tam kromě pečiva skoro nic nemají.
Večer začalo poprchávat a nakonec i hustě sněžit. Dívali jsme se na předpověď a utěšovali se, že je přece jaro a trocha sněhu dlouho nevydrží.
Středa
Probudili jsme se do bílého rána. Matěj se postavil k oknu a prohlásil, že jsme udělali vánoce a půjdeme sáňkovat.
A tak jsme ráno odhazovali sníh, sáňkovali a dívali se, jak si na nádraží mašinfíra fotí sníh. A čekali na noviny, které ještě nepřišly. A také zašli do obchůdku. Ten nás přivítal zavřený. No co, chleba si upečeme v pekárně.
Další vlak už nepřijel. Očekávané noviny, bez kterých se dědovi špatně pije kafe, nedorazily. Zato začalo ještě více chumelit a několikrát nešel proud. Naštěstí jen na chvíli. Na odhrnutí cesty jsme čekali marně. Bez auta je to stejně jedno.
Horší bylo, že sem měla na druhý den jet do práce. Jestli se tomu tak dá říkat. Mám spíš pocit, že si spíše ten jeden den v týdnu, nebo za čtrnáct dní odpočinu od náporu otázek a lumpáren. Dívala jsem se na internet a informace z něj nevypadaly tak hrozně jako husté sněžení za oknem. Z toho, že mimořádná výluka bude platit jen další dvě hodiny jsem nabyla naděje, že přijede velká mašina, odhrne závaly sněhu a já ráno vesele a ospale naskočím do vlaku.
Museli jsme ven užít si sáňkování a postavit sněhuláka. Nakonec nás sníh a mráz zahnal domů.
Na blízkém nádraží se nic nedělo. Vlaky nikde a ani nástupiště nebylo odhrnuté. Občas se tam objevil cestující a po marném čekání odešel. Proud už šel dlouho bez přerušení a tak jsme se rozhodli upéct chleba. Já se znovu podívala a internet. Mimořádnou výluku posunuli. Co udělám s prací? Se sněžnicemi, ani na lyžích se tam včas nedostanu. Rozhodla jsem se počkat ještě další dvě hodiny a uvidí se.
Šeřilo se a chleba byl v půli pečení, když vypli znovu proud. Tentokrát jej za chvíli nezapojili. Všude byla tma, za okny byla vidět hustá opona sněhových vloček. Matěj chtěl rozsvítit a stěžoval si, že hodiny nemají čísla. Nejvíc se mu líbily, když blikaly po té, co nešel proud. Naštěstí mé vysvětlení, že když nejde proud, tak se nedá rozsvítit, ani hodiny nepůjdou, vzal.
A tak jsme si vyprávěli, zpívali a zahřívali se u krbových kamen. Ta elektrická nás moc nezahřála.
Když dlouho nešel proud, odvolala jsem práci. Venku to vypadalo zimněji, než přes celou zimu a nádraží zelo temnotou.
Čtvrtek
Ráno vše vypadalo lépe. Za oknem bylo vše čistě bílé a bez vánice to vypadalo jako opravdové vánoce. Sice nejely vlaky, ale během dopoledne začaly jezdit náhradní autobusy.
Přijelo i auto s novinami a děda měl dvojitou porci čtení. Další dobrou zprávou bylo, že je auto je opravené a můžeme si pro něj přijet do vedlejšího města.
Přestalo sněžit a dokonce se dostavil člověk, co odhrnul nástupiště. Vlak však nikde. V deset hodin přijely dvě velké lokomotivy, co protáhly zasněžené koleje. Stáli jsme poblíž a obdivovali ty velké mechanické tvory, kteří hravě soupeří v zajímavosti s drezínou na které je bagr.
Těšili na výlet vlakem, kdy pojedeme pro auto. Avšak nakonec jsme se stejně museli spokojit s autobusem.
Jízda byla pomalá a pozorovali jsme čilý ruch na silnicích. Auta zaparkovaná v příkopě plné sněhu, závěje místy převyšující autobusy a nejméně čtyři obrovské vojenské auta. Ta naše zklamání z neuspokojivého transportu trochu upokojí.
Domů jsme se dostali pomalu a opatrně.
Malý Matěj šel s babičkou na půdu. Občas tam najdou poklady. I tentokrát se tak stalo. Donesli malý vánoční stromeček.
A moje vysvětlování rozdílů vánoc z velikonoc dostalo další zásadní trhliny.
Když jsem po chvíli uslyšela dětský hlásek zpívat „Vánoce, vánoce přicházejí, zpívejme přátelé“, vzdala jsem to a letošní velikonoce přejmenovávám na vánokonoce.
