Nový rok

Zavřu oči a přemýšlím, zda mám vše. Moc se mi nechce hýbat ani přemýšlet. Proč jsem se jen nechala ukecat. Ano, jako dítě jsem novoroční pochod měla ráda. To jsem však do dvou do rána nepopíjela. 

Posezení s přáteli bylo fajn a mé hlasivky dostaly zabrat při omílání starých historek a při smíchu, kdy mi až tekly slzy s očí. Byl to nejlepší Silvestr za posledních několik let.

V puse mám podivnou pachuť a hlava na tom také není nejlépe.

Podívám se z okna. Jsou tam závěje sněhu. Poslední dny sice byla obleva, ale většina sněhu zůstala a v noci určitě mrzlo. Sníh se leskne v zimním slunci. Vypadá to úžasně. Po mnoha zimách bez sněhu to bude ten pravý zážitek. Cítím, jako bych se vracela do mládí.

Až na tu bolavou hlavu a unavené tělo.

No… Termoprádlo mám, svačinu taky. Dva, vlastně čtyři chleby se sýrem a šunkou. Asi jsem to trochu přehnala. Půjdeme maximálně několik hodin, ne několik dnů. Termoska s horkým čajem. Chvíli váhám, zda nemám přidat rum, ale raději přidám plácačku se slivovicí. A dvě mandarinky. Trocha vitamínů po flámu neuškodí.

Ještě se vracím pro tenké rukavice bez prstů, které si dám pod ty teplé.

Je brzo a v autobuse potkám jen několik pospávajících individuí, které raději nezkoumám blíže. Na konečné vystoupím. Už mě tam vítají kamarádi. Většinou bývalí kolegové. Je nás pět Alois se ženou, Jan, Milena a já.

Alois vytáhne mapu a ukazuje několik variant tras, které vymyslel.

Jednu zavrhneme hned – tu nejdelší. Přišli bychom do města až někdy večer. Ta krátká se zase nelíbí několika zdatnějším jedincům. Volíme kompromis, delší trasu zkrátíme a dáme si pozdní oběd, nebo dřívější večeři v hospůdce u železniční stanice.

Sníh nám křupe pod nohama. Námahou začínám rychleji dýchat. Tempo však není zas tak hrozné. Mluvit se mi moc po předchozí noci nechce a tak se nechávám bavit vtipnými historkami ostatních a dívám se na krajinu. Věčný vtipálek Jan nás krmí veselými historkami z mládí Aloisova žena, které říkáme Maky a já ještě po tolika letech, co ji znám nevím, z jakého jména je to zkratka, nám vypráví o historii místa. Je úžasné, že toho ví tolik. Jdeme kolem osady nových domků a zahýbáme na lesní cestičku. Od Maky se dovídáme, že tu byla původně chudinská osada.

Stromy jsou pokryté tlustou vrstvou námrazy. Šípky na růžovém keři vypadají jako drahokamy. Zhluboka se nadechnu chladného svěžího vzduchu a jsem ráda za to, že jsem se donutila jít. Poslouchám zajímavé vyprávění a představuji si život v minulosti.

V půlce pochodu to už tak veselé není. Místo aby nás sluníčko zahřálo, máme pocit, že nám prsty mrznou ještě více, než na začátku. Určitě se ochladilo. Nakonec se slunce schovalo úplně a začaly padat zmrzlé ostré krystalky sněhu. Začíná foukat ostré vločky se nám zakusují do tváří.

Přidáme na kroku a místo vtipů začínají převažovat stížnosti a nadávky.

Volíme cestu lesem, kde nebude tolik foukat a snad ani nebude tolik zima. Jsem ráda za svou kapuci a termo prádlo, o kterém jsem si zprvu myslela, že jsem to přehnala. Omotávám si šálou obličej a toužím po brýlích na lyže, které mi neužitečně leží doma už několik let.

V lese je klid. Vítr je slyšet jen z dáli jak se opírá do vršků stromů. Je to jako spásný azyl. Nálada ve skupině se rázem zvedla. I já se zapínám usmívat.

Dáváme si na posilnění z plácačky. Přidávám i kelímek teď už jen vlažného čaje.

I tak je mi tepleji a znovu si začínám užívat cesty.

Když přijde rána, jako z děla srdce mi poskočí. Všichni se díváme, co se to kolem děje.

„Stromy.“ Vydechne Milena, služebně nejmladší členka naší skupiny. Starší paní, která má jen pár let do důchodu a přesto patří mezi námi k těm vytrvalejším. „Mají na sobě moc zmrzlého sněhu a padají.“

Z lesa jdeme nejkratší cestou. Než dojdeme ke kraji, uslyšíme ještě dvakrát ránu. Jednou se strom skácí přímo před našima očima. Naštěstí bezpečně několik desítek metrů od nás. I tak nás to vyděsí.

Po stráni se jde špatně. Nerovné zmrzlé pole se strništěm vyčnívajícím pod sněhovou pokrývkou nám moc nepomáhá.

Naštěstí za kopcem už vidíme věž kostela vesničky, kam míříme.

Cesta po silnici už není nic romantického a určitě to nemůžeme počítat k novoročnímu dobrodružství, ale jsme za ni vděčni, i když je hladká jako kluziště. Každou chvíli někdo z nás upadne, ale s blížící se vesnicí to bereme s humorem.

Vidina příjemně vytopené hospůdky a cesty domů vyhřátým motoráčkem nás pohání kupředu.

Vesele projdeme kolem cedule na začátku vesnice. Mineme první domek a s očekáváním se díváme po nápisu HOSPODA. Všude je klid a nevidíme ani nohu.

Jdeme ke středu vesnice. Domky jsou větší a zahrádky menší, ale stejně nevidíme nikoho. Je to strašidelný pocit. Dokonce ani auta nejezdí. Není divu, proč vyjíždět o svátcích na takovou ledovku.

Přicházíme k hlavní silnici. Pořád nikoho nevidíme.

Poznamenám něco o hororových filmech a moc smíchu nesklidím. Už ani mě to nepřipadá jako dobrý černý humor, spíše jako podivná realita.

Konečně objevíme hospodu. Je u menší bytovky u hlavní cesty. Naproti je malý parčík a za ním nádraží.

Prsty na nohou i na rukou nám mrznou a tak se rozběhneme ke vchodu hospůdky.

Mají tam ceduli, že na nový rok mají otevřeno a tak se zaradujeme. Když se však opřeme do dveří, narazíme na odpor. Je tu zavřeno.

Otráveně a zmrzle se přesunujeme k vaku. Není tu nádraží, jen přístřešek.

Vlak nám jede za půl hodiny. Kdybychom tu půlhodinu mohli strávit u horkého čaje v hospůdce, bylo by to ideální. Takto jen podupáváme nohama a rokujeme o tom, co dál.

Do přístřešku fouká a není tu o moc lépe, než na volném prostranství. Jan vytahuje svůj superchytrý mobil a mračí se. Občas jej vytáhl na začátku cesty, kdy se díval, jestli je má hospůdka otevřeno a jak jezdí vlak. Pak, když už mu mrzly prsty, zastrčil jej na dno batohu a vytáhla až teď.

„Není tu signál.“ Zamručí a pobíhá kolem, jestli nenajde alespoň čárku.

Nakonec se vydáváme zpátky k hospůdce, jestli náhodou neotevřeli. Rozhlížíme se po okolí, ale i obchod je zavřený. Jdu kolem bytovky a zkouším vchod. Na chodbě domu určitě foukat nebude.

Nacpeme se do malé chodbičky a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Ale strachujeme se zbytečně. Není slyšet ani hlásku. A tak jíme poslední zásoby jídla a usrkáváme nyní již studený čaj.

Všichni jsme nervózní a přemýšlíme, jestli letošní novoroční výlet neodneseme nachlazením.

Za půl hodiny se přesouváme k vlaku.

Čekáme schoulení, aby ani trochu tepla neuniklo.

A čekáme dál. Půl hodiny a stále nic. Každý jsme už několikrát zkontrolovali jízdní řád, jestli má opravdu vlak jet.

„Co když máš pravdu?“ Poznamená Alois.

„Co?“ Zeptám se nervózně a ostatní se na mě zadívají.

„Není už nikdo, kromě nás. Satelity nefungují a tak není signál.“

„Epidemie?“ Zeptá se Jan.

„Válka?“ Vystrašeně se dívá Milena.

„Mimozemšťani?“ Se zájmem se Maky dívá na oblohu.

„No já…“ Začnu. Co je to popadlo?

Ale pak uvidíme na cestě sypač a za ním autobus a kolonu aut.

V přetopeném autobuse podřimujeme. Jede místo vlaku. Na koleje spadl strom. Řidič jede krokem a pekelně se soustředí i když jede za sypačem. Nám to nevadí, hlavně, že je teplo.

Najednou Milena vyprskne smíchy.

„Víme určitě, že to je člověk? Podívejte, jak má ten řidič vykulené oči.“