Jedno slovo

Slovo, bylo to jedno slovo. Proč ho nedokázal říct? Naštěstí to, že Jan neodpověděl, zaniklo v další konverzaci. Anna měla dobrou náladu. Mluvila o všem kolem, sršela energií a smála se. Neviděl ji tak dlouho. 

V její vrásčité tváři a šedivých vlasech viděl pořád tu mladou nesmělou dívku, kterou poznal ve škole. Její tělo se zdálo křehké. Teď snad ještě víc, než kdy jindy. 

Bývala plná života. Rád vzpomínal na dny prozvoněné jejím smíchem. Bylo k nevíře, že se jejich životy na desetiletí rozdělily a poté spojily ještě pevnějším poutem.

Od té doby ani na chvíli, nepomyslel na to, že by ji opustil. Pravda, byly i dny, kdy se hádali, byly chvíle, kdy utíkal k vodě. Vždy se vracel zpátky.

Věděl, co by řekla, že je starý blázen. Nenechala by jej to udělat. Tak jako on, kdyby byl na jejím místě. 

Nemohl opustit člověka, který byl v jeho životě tak dlouho.  Bylo by to, jako by ztratil sám sebe, svou duši.

S rozzářenou tváří se posadila naproti němu. 

„Měli jsme to udělat už dávno. Vím, že nemáme peníze nazbyt. Jen… Snad jednou za měsíc.“ 
Z cestovní tašky vytáhla svačinu. Pečlivě zabalenou bábovku. Jeden kousek mu podala. Díval se jak schovává zbytek bábovky. 

Usmála se na něj. 

„Vždyť sis ani nekousl.“ Zadívala se na něj. Pak se zamračila. „Není ti něco?“

Donutil se k úsměvu. „Ne, jen… Zamyslel jsem se.“

Podíval se na ruku, ve které držel kus bábovky.  Měl pocit, že ji takto vidí poprvé. Jako by se za poslední dny scvrkla. Kůže se ztenčila, zvrásnila a pokryla pigmentovými skvrnami. 

Jan nikdy sám sebe nevnímal jako starého. Ano, má šedivé vlasy. Ale to mají i někteří třicátníci. Nebyl tak silný a rychlý jak býval. Přesto toho ještě zvládl hodně. To, že skončil v práci, vnímal jako křivdu ještě po letech. Další se nenašla jako pro většinu lidí jeho věku. 

Stejné to bylo i s Annou. Byla učitelka celý život. Protože byla zvyklá pohybovat se mezi malými dětmi, nečinnost a samota ji hluboce zasáhly. 

Teď, když si zvykli, našli si způsob jak trávit dny, se všechno znovu obrátí.

Do kupé nastoupila skupina mladých lidí. Mladý muž a žena. Muž měl oblek a žena kostým, vážné tváře vypadaly jako součást oblečení. Sluchátka telefonů na uších, každý měl v ruce počítač. 

Další muž, pihovatý blonďák se při vstupu zašklebil. Nic však neřekl a posadil se na místo. 

Viděl jej. Vnímal jeho pohled. Nesouhlasný, pohrdlivý. Jako by říkal, že oni nejsou ti, co mají právo cestovat vlakem. 

Věnovali se svým počítačům. Promluvili spolu jen málo. Přesto na nich bylo vidět, že patří dohromady. Pohlceni ve svých virtuálních světech stěží vnímali okolí.

Pravidelné zvuky vlaku přejíždějícího po spojích kolejí a mírné houpání Annu uspalo. Vypadala spokojeně, mírumilovně.  Možná by se taky měl vyspat. Načerpat síly. 

Zapnul si svetr, opřel se a zavřel oči. Doufal, že i jej klidné pohupování uspí. Snažil se nemyslet na budoucnost. Jen na přítomnost. Teplo, klid, zvuky, které mu připomínaly mládí. Uvědomil si, že jen málo věcí se časem nezměnilo. Jednou z těchto věcí byl zvuk vlaku ujíždějícího krajinou. Spánek nepřicházel. V nehybné poloze se zavřenýma očima mu však bylo dobře.

„Nesnáším je.“ Ozvalo se polohlasem.  Byl to ten mladík, který na něj vrhl pohrdlivý pohled.

„Co?“ Odtrhla se od svého počítače žena.

„Ty starý.“ Řekl ještě tišeji.

Jan zaťal pěst a snažil se mít zavřené oči. Nedat najevo, že je slyší. 

„Na nic pořádného už nestačí. Nejsou na nic, zbyteční. Jen zabírají místo.“

„Taky jednou budeš starý.“ Namítla žena.

„Ne, já ne. Než toto, tak to se raději zastřelím.“ Prohlásil pohrdlivým arogantním tónem.

„A co tví rodiče a prarodiče? Ty taky nesnášíš?“ Ženin tón byl jen zvědavý. Nebyl cynický, ani se nepohoršoval nad mužovými výroky. Jako by se bavila o věcech, ne o lidech.

„Prarodiče nemám. S otcem se nebavím už dlouho.“ Řekl znovu muž, tentokrát už méně pohrdlivým tónem, jako by připouštěl i jiné možnosti, ve kterých staří nejsou jen neužitečná přítěž.

„Já jen. Je jich tak moc. A my je musíme živit. Mají někde zalézt a ne si jezdit vlakem.“  

„Měla jsem babičku. Strašně ráda jsem si s ní povídala. Ty příběhy, bylo to jako z jiného světa. Hodně mě toho naučila. Nedovedu si představit, že bych nikdy neslyšela její připomínky na svět, její příběhy.“ Řekla rozvážně žena. „I stáří má svou cenu.“

Muž vzdychl. „No asi máš pravdu. Staří mají cenu. Pro příbuzné. Ale ať si je ti příbuzní živí. Proč my, co z toho nic nemáme?“

„No už ten zákon platí. Koho nepodporují příbuzní a nemají na živobytí, tak jdou do domovů.“ Znovu zazněl ženin hlas. 

Vlak začal zpomalovat. Uslyšel, jak se otevírají dveře kupé a dvojice odchází.

Jan otevřel oči. Dívala se na něj Anna. Její dobrá nálada byla pryč. 

Byli spolu už dlouho. Neměli spolu děti. Jan měl z prvního manželství syna. Annina dcera se odstěhovala do zahraničí už před mnoha lety. Kdo ví, kde jí byl konec.  

Vzala jej za ruku a unaveně se usmála. Zopakovala otázku, kterou mu dala na začátku cesty.

„Kdy se vrátíme?“

Pohladil ji po tváři. Po té, která mívala sametovou pokožku a růžový nádech. Jediné, co se po letech nezměnilo, byla tajemná olivová barva jejích očí. I tak to byla ona, žena, se kterou prožil tolik let. Žena, se kterou stráví i zbytek života v domově.

„Nikdy.“ Řekl potichu. „Nevrátíme se nikdy.“