Jeskyně

To místo bylo pro něj záhadou. Proč o něm neví? Měl zmapován veškerý dostupný svět. Vybavil si obrazy oblasti. Po celé časové období, které měl zaznamenáno. Mírně se změnil ráz krajiny. Původně bujné vegetace trochu ubylo. 

Došel až k bodu, kde byl vstup do jeskyně. Paměť jeho předků se mu promítala před očima. Cesta, kterou šli jeho předchůdci, byla pokaždé jiná. Přicházeli v jiná roční období, z různých směrů. Vždy však jeskyni minuli, i když ji viděli. Jak to, že nechtěli uspokojit svou vrozenou zvědavost z neznámého?

Poprvé ve svém dlouhém životě měl pocit, že nějaká informace zapadla někam do nedosažitelné dálky. Tak takové je zapomínání. Čím déle bude žít, tím více těchto situací bude zažívat?

Otřásl se. Bylo nepříjemné něco nevědět.

Opatrně vešel dovnitř. Vchod jeskyně byl částečně blokován porostem. Ne však tak, aby mu to způsobilo jakékoli potíže.

Všiml si, že z druhé strany byla vyšlapaná cestička. Nějaké zvíře si z jeskyně udělalo noru. Za nízkým vchodem se klenula větší místnost, uprostřed si mohl stoupnout, aniž by se bouchl do hlavy.

V jednom výklenku byly vidět chlupy a udusaná hlína. Prázdný pelech jej trochu upokojil. Vypadal opuštěně. Zvíře tu nejspíš už nepřebývá.

Šel kolem stěn a díval se pečlivě na složení stěn. Nakonec zvedl ruku a pohladil vlhký kámen. Šel dál, ale nic zajímavého nenacházel. Byla to obyčejná malá jeskyně. Možná ta informace, kterou zapomněl, byla nevýznamná. Na jednu stranu se mu ulevilo, ale také to bylo zklamání. Očekával něco zajímavého, nebo alespoň nového.

Došel až na konec, do výklenku, kde bylo jen málo světla.

Chtěl už odejít, když ucítil záchvěv vzduchu. Ale odkud šel? Znovu dal ruku na stěnu. Nebyla jiná, než před tím. Vlhká a studená. Cítil hladký nános minerálů usazujících se tu po staletích.

Ale přece jen tu bylo něco neobvyklého. Posunul ruku o kus dál. Ano už to má. Byla to pravidelnost stěny. Bul to šestiúhelník. Po krajích nahmatal díru, tak malé, že do se do nich nevešel prst. Z nich ucítil zával větru, který jej sem přivedl. Zatlačil na stěnu. Nejprve jemně. Když se nic nestalo, zatlačil více.

Přejel rukou po okrajích šestiúhelníku. Ano, měl pravdu, je pravidelný. Zachvátilo ho vzrušení. Je to vchod do příbytku inteligentních tvorů o kterých neví?

Svět je plný více či měně inteligentních bytostí, to věděl, ale nikdo z nich nestavěl příbytky s šestiúhelníkovými vchody. Zapátral v paměti. Ne nic takového neznal.

Znovu prohmatával podivné dveře. Nebyly úplně hladké, jak se původně domníval, byly na nich vyryty symboly.

Symboly, písmo, prolétlo mu hlavou. V jeho paměti byl jen jeden národ, který jej používal. Tedy kromě symbolů lesních lidí, kteří používali jen několik symbolů, když si značili cesty. Byli to tvorové rozlehlých planin, svůj čas trávili sněním, psaním básní a pozorováním létavců za slunných dnů. Jejich poezie byla vzletná a plná rytmiky a omamných slov. Před mnoha generacemi zaznamenávali svoje verše na kůru stromů.

Když s nimi začal žít jeden z moudrých a jeho potomstvo, už svoji poezii zanechávali v jejich paměti a psaní zavrhli jako nedokonalý způsob nehodný pro jejich krásná slova.

Ale proč symboly a písmo, když ne pro poezii? Každý mohl požádat moudrého a jeho paměť, aby zaznamenal co je potřeba.

Přemýšlel, jak mohly dveře vypadat, když na nich nebyl krápníkový nános. Symboly byly sotva znatelné. Ale byly tu, nepochybně.

Symbol, na kterém držel ruku, začal svítit. Nebylo to fosforeskující světlo trouchnivějícího dřeva, ani plápolavé světlo ohně. Bylo podivně stálé a i přes nánosy jasné a nepřirozeně bílé. S úlekem ruku odtáhl.

Symbol měl tři strany. Přiblížil ruku k svítícímu trojúhelníku. Místo bylo jen mírně teplejší, od toho jak ho jeho ruka předtím zahřála.

Přejel po dalších symbolech. Byly v kruhu kolem okrajů dveří. Zastavil se u čtverce. Ten se po chvíli také rozsvítil. Mezitím první symbol zhasl.

Našel šestiúhelník. Byl tam ještě pětkrát. Zkusil dva symboly najednou. Oba zazářily a zhasly současně.

Začalo jej to zajímat. Jako by ho pohltila nějaká podivná vášeň. Zkoušel zahrát postupně jiné symboly. Jednotlivě, zároveň, použil i nohy, ale nic se nestalo. Čím víc to zkoušel, tím cítil větší touhu dostat se dovnitř.

Nakonec přejel symboly kolem dokola rukou. Když dojel do konce, všechny se najednou rozsvítily a dveře se s rachotem a praskáním začaly otvírat.

Šel několik desítek metrů chodbou a došel do místnosti, která se při jeho vstupu osvítila.

V místnosti bylo plno šestiúhelníkových panelů. V každém byla zjednodušeně zakreslena bytost. Mnoho jich znal, ne však zdaleka všechny. Některé nepovažoval za inteligentní bytosti, i když nabyl dojmu, že na panelech jsou jen bytosti inteligentní. Jiné neznal vůbec. A to si jen před několika hodinami myslel, že ví vše a že už není co objevovat.

Symboly těch, jež znal jen ze své vzdálené paměti, svítily červeně. Už to bylo nepočítaně generací, co některé z bytostí na stěnách vymizely. Svět se stal neměnným.

Přiložil ruku na symbol létavců. Příjemný hlas začal vyprávět o jejich životě, symbióze se stromy, životním cyklu, o jejich úžasných letech ve slunci a nádherných barvách.

Vybral další, tentokrát bytost, kterou neznal. Žila v podzemí a ven vycházela jen za temna, kdy nesvítil ani měsíc.

Jen jeden panel byl bez symbolu.

Zaváhal jen chvíli, než jej aktivoval.

„Náš svět umírá a s ním i civilizace, kterou jsme budovali od základů po mnoho tisíc let. Chceme po sobě zanechat odkaz, dědictví. A proto jsme přišli sem. Stvořit bytosti ze sebe samých. Jen krásnější, inteligentnější a dokonalejší. Schopné žít v souladu s přírodou. Bytosti, které se budou moci vyvarovat našich chyb.

 Tento svět je vytvořen v stabilním systému na planetě, jejíž podmínky se nebudou měnit po milióny let.

Vše končí a také naše civilizace. Je to pro nás úleva, nic by nemělo trvat věčně. Jediné, čeho litujeme je, že nebudeme moci sledovat vývoj bytostí, které jsme stvořili. Že nebudeme vidět civilizaci, kterou vytvoří.

Tato místnost je tu pro tuto civilizaci. Aby věděla, odkud se zrodila. Do paměti bytostí jsme vložili zákaz vcházet sem.

Věříme, že když civilizace bytostí na planetě se dostatečně rozvine, překoná tento paměťový zákaz a doví se tak o svém vzniku.“

Moudrý se zamyslel. Ne, tento zákaz v jeho paměti nebyl. Byl si tím jistý. A ani ve své paměti nezaznamenal vývoj civilizace, ve kterou stvořitelé doufali. Svět tam venku byl příliš dokonalý a stabilní na to aby se někam pohnul. Stvořitelé je udělali příliš dokonalými.

I když… Možná ne. On je toho důkazem. On může najít další nedokonalosti, které jsou schopny vývoje. Určitě i ostatní bytosti mají své nedokonalé jedince.